Před branou

Důchodce Vašek seděl pohodlně usazen v masážním křesle. Perem ze vzácného chilského lávového minerálu sepisoval slova své nové, kdoví už kolikáté knihy, originálně nazvané "Rok dvacátý šestý". Najednou ucítil na prsou tupou bolest. Než upadl do bezvědomí stačil zavolat na svou ošetřovatelku, aby přivolala rychlou lékařskou pomoc.
Za necelou čtvrthodinu už vrtulník s pacientem přistával na střeše pražského IKEMu. "To přivážejí 'supermegakulicha'", s posvátnou úctou si šeptal nemocniční personál, když z oken sledoval přistávací manévr helikoptéry. Za pět minut byl důchodce na operačním sále. Hustota českých i zahraničních lékařských kapacit na metr čtvereční byla v sále nepředstavitelná. I přesto ale boj o záchranu života pacienta lékaři prohrávali.
Vašek si uvědomil, že vidí své vlastní tělo zeshora. Okamžitě ho zachvátila panika. Poté, snad na dvě vteřiny si pomyslel: "Hmmm, shora nevypadám já věru zle." Načež opět pokračoval v panice.
Pak umřel.

Když se mlha rozptýlila, stál před mohutnou branou. Zcela nahý. "Tak nebe existuje...", smutně si pomyslel, protože ze srdce nesnášel, když se mýlil. To by byl radši mrtvý. Absolutně a neodvolatelně mrtvý. "Takhle se budu muset celou věčnost vykecávat se všemi těmi hlupáky, jako je Einstein, dalajláma, Havel a nekonečná armáda dalších..." Rezignovaně a smířený se svým osudem zabušil na bránu. Za pár okamžiků se otevřela malá špehýrka. V ní zasvítil pár očí, který ho se zájmem pozoroval. Vašek netrpělivě a arogantně přikázal: "No tak už odšoupni tu závoru, otevři bránu a pusť mě dovnitř, Svatej Petře!"
Vtom se země zatřásla a bytost za branou propukla v neskutečný smích: "Buahahahaha, Svatý Petře?" Pak se naklonil k otvoru v bráně a zlověstně zašeptal: "Ale vždyť já se jmenuju LUCIFER..."