Martínkův objev.

Mám - vlastně máme - fungl novou, krásnou vnučku. Jednou při obřadu koupání jsem si - ani nevím proč - vzpomněl na jednu příhodu z vlaku. Vracel jsem se tehdy z Pardubic, ze služební cesty, a to v kupé, kde se sešla výjimečně družná společnost. Už ani nevím, kdo začal první, ale během velmi krátké doby se rozvinulo v kupé vyprávěčské matinée. Ve-li-ce vděčné tema: o dětech. Příběhy jak z velice laskavé humoristické knížky, ale to není nic divného: vyprávěly je maminky, tatínkové a babičky protagonistů těch malých historek.

Takže babička, odhadl jsem ji na učitelku, šaramantní dáma, která jistě neměla více jak pětačtyřicet, babička mladá, příjemného zevnějšku i chování začala vyprávět:

Náš Martin prožíval do třech let dobu, kdy byla dcera v zaměstnání (a samozřejmě i zeť, manžel i já) u jedné velmi hodné, ale již velmi staré paní. Už dost špatně chodila a to víte: ani ne čtyřletý a dosti živý kluk! Prostě - jak jenom dosáhl "školkovského věku" začaly jsme my, ženy, shánět a nakonec i "vydyndaly" místo ve školce. Martin tam chodil denně - a rád. Ve školce pracovala paní Jitka, mladá učitelka, vychovatelka, pečovatelka - to je jedno, ale důležité je, že ji děti měly rády, ba i rodiče - prostě byla fajn! Měl ji rád i Martin - a když někdy zazlobil, stačilo mu pohrozit "že to zítra řeknu Jitušce!" a byl zase na chvíli pokoj a klid.

Jednou mne dcera předběhla a vyzvedla malého ze školky dříve, než jsem tam dorazila já. Přišla mi to říci paní Jituška a jakoby mimochodem dodala: dnes jsme se - díky Martinovi - dobře zasmály. Pozoroval velice zamyšleně a soustředěně děvčata na záchodě a vrtěl přitom hlavou. Pak pronesla ještě dvě-tři celkem nezávazné věty a já odešla k domovu. Otevřu dveře a Martínek mi letí naproti a ještě jak jsem ho držela v náručí - za tepla - povídám: Co jsem to slyšela Martínku ? Jituška říkala, že jsi okukoval holky na záchodě. Martínek zrudnul a vyvinul se z objetí: To není pravda, babičko, ale holky jsou pitomý, nemají brabečka! Mají místo něj ještě jednu, ale hrozně malinkou prdelku!

Vy se dnes smějete naplno, já jsem se musela smát jenom dovnitř a rychle přejít na jiné tema. Jen se mi tak lehce mihlo hlavou: Co ti budu dneska, Martínku, dělat v hlavě průvan. Však ty si to v pravý čas srovnáš v hlavě sám... a pointu jsem naplno vychutnala až s dcerou, za Martínkovy nepřítomnosti.

Všechno šťastně dopadlo… a Martínek - tedy vlastně už Martin - za pouhých patnáct let po této příhodě zjistil, jak to s tou malinkou prdelkou doopravdy je. Nevzpomněl si ovšem, co si o ní a o děvčatech myslel před těmi patnácti léty…

...a já si teď zase, vzápětí, uvědomil, proč jsem si na tuto příhodu vzpomněl,