Zlodějem snadno - a rychl...

Stáli jsme s Ivanem u otevřených dveří auta, když kolem nás prošel starý pán, který se po pár krocích zastavil a zašmátral po kapsách. Vylovil nějakou látku neurčitého tvaru a barvy a až když do ní vstrčil nos,  uhodli jsme, že je to kapesník. Oba jsme se krátce zasmáli, pochopili jsme to oba stejně. Ivan pravil nazdar a zmizel v autě a s autem za rohem. Otočil jsem se k domovu. Za mnou zavrčelo auto a já měl pocit, že se Ivan vrací. Ne, nebyl to on - ale jak jsem tak hodil čučku dozadu uvědomil jsem si, že stařec zmizel a zůstala tam po něm nějaká - nevím.. asi ten kapesník. Udělal jsem pár kroků a zarazil se: No přece ten hnusnej šňupák nebudu brát do ruky, ne? Ale současně jsem se všiml, že to ten luxusní kapesník není... Peněženka... Ježíš - dědek tam má třeba celou penzi, jsem si pomyslil už v poklusu. Naštěstí se šoural a ještě strkal kapesník do kapsy poněkud obnošeného svrchníku. Beze slova jsem mu peněženku podal a čekal poděkování.

Tys mi ukrad peněženku. Ty lumpe! Pomóóóc, zloděěěééj!

Byl jsem tak překvapený, že jsem se nevzmohl ani na protest, ani na útěk - jen na koukání s otevřenou hubou. U nás v ulici policajta nevidět roku půl - samozřejmě, dneska se tu kodrcali hned dva. Deset vteřin a už nás legitimovali...

Tak pane Blažek, povídal starší, co se tu stalo?

Pane esenbé - von mi ukrad  peněženku a ukazoval s ní na mne.

Policajt se kouká na peněženku v dědkově ruce, pak na mne, pak na Blažka, ještě jednou na ruku se šrajtoflí a povídá: Ale pane Blažek - vždyť ji máte v ruce...

No jo, on mi ji vrátil, ale jistě mi z ní něco ukrad.

No - tak se podívejte, pane Blažek, co vám schází? Kolik jste měl v té peněžence?

Asi pět stovek, pane esenbé...

Neříkejte nám esenbé, my jsme policisté, víte?

No vždyť je to jedno, ale kde mám ty brejle - no vidíte, ty mi taky ukrad!

Sahá do jedné kapsy, do druhé kapsy, vrací se do první a ještě jednou. Pak sáhne do náprsní a vyndavá brýle...

Policajti na sebe mrkli a mně se udělalo o něco lépe.

Pan Blažek otevřel tu odřenou peněženku a počítal... počítal jednou, dvakrát, začal po třetí, když se starší policista zeptal: Tak kolik tam máte, pane Blažek?

Stařík - jakoby vyrušen ze snu odpověděl: Co... jako? jo - peněz - osm set třináct, pane strážmistr...a zatvářil se pořád ještě ublíženě.

Tak to abyste tady panu Čermákovi dal těch třista, co je tam navíc, ne? už zřejmě pobaveně řeklo mladší rameno zákona.

Otázka zůstala neodpovězena, protože to už se oba policajti chechtali nepokrytě nahlas a dědka tak ještě víc popletli. Tak se tuhle pánovi omluvte a jděte domů, než vám ty peníze někdo ukradne doopravdy….

Chlapi už ani nechtěli vědět, jak to doopravdy bylo a stejně - ono to už bylo jedno. Jen jsem podal policajtům ruku a povídám: No vidíte - příště, kdyby se něco podobného stalo, přejdu raději na druhý chodník. Mám v kešeni sedm kilo. Děda ani nevěděl, kolik tam má a představte si, kdyby plácnul, že tam měl patnáctset…