Kačenka

Dneska je to Kateřina, v nejlepším případě Káťa, Katka a snad Katuška (pro nějakého pěkného mládence); Káča jenom pro maminku Milenu, když nesouhlasí s něčím, co se Kateřině zdá být normální. V době, v níž se odehrála tato drobná příhoda, to byla Kačenka, která ale už ve svých třech letech se mračila, když ji někdo takto pojmenoval a vyžadovala, aby jí každý říkal Katunko. Říkám-li tři roky, myslím tím přesně tři roky: Katunka měla ten den narozeniny.

Sebral jsem doma nějakou bižuterii - bůhví, kde se u nás vzala. Moje žena na ni netrpí, nenosí ji, já pochopitelně také ne a syn tehdy nosil na krku na hrubém řetízku tři žiletky. Dětský postříbřený prstýnek, bižuterní náušnice s klipsy, dva náhrdelníky: jeden z mořských lastur celkem i hezky provedený, druhý ze skleněných perel imitujících zvláštní zelenou barvou malachit, spojený řetízkem ze žlutého kovu, snažícího se imitovat zlato. Věděl jsem, že jako většina holčiček i tato naše Kačenka je v tomto směru už budící se ženou a navěsí na sebe, co se leskne a co je na dosah dětských tlapek. Maminka Milena je švagrová, Katunka tedy byla a je moje neteř. Ono to vlastně není důležité a stejně o tom bude ještě zmínka v trochu jiné poloze.

Dojedeme, přivítáme se s Milenou i dětmi, (Kačenka má o dva roky staršího brášku, který ale dnes ostrouhá) a - samozřejmě bez odkladu gratulujeme. Páni a dámy, to jste snad neviděli - očička rozzářená jak dvě supernovy, okamžitě  prsten na prst  (jejda - na který, je trochu velký na každý, snad na paleček?), náhrdelníky oba na krk, dvakrát omotané, náušnice (au)... a co potom? jasně -  ZRCADLO ! a veeelké obdivování, a zkoušení tak a zase onak, a jiné šatičky - no ženská, jak se patří! Maminka Milena nás pohostila koláči a kávou, trochu povídání, trochu si s holčičkou pohrát... ono synovi už bylo dvacet a ve mně se začaly probouzet dědečkovské choutky.

Bouchly vrata. Přišel Milan, švagr, a Katunka hned k němu a už zdaleka hlásí: Tatínku, je u nás tlustej stlejda z Lovosic a pšines mi špelky a dlahý kamení! Panebože, já bych tu holku sežral! No řekněte: divíte se? Smáli jsme se všichni, ale já - protože jsem tak zvaně "háklivej" na dětské šplechty -  jsem smíchy řval. Že to pro mne byl Pan Zážitek, to dosvědčuje fakt, že si to po dvaatřiceti letech pamatuju,  jako by se to stalo před před několika dny...