Anotace: Je to zarážející: dovolená v nádherném prostředí s dobrými lidmi, výborné jídlo, pití, slunce, písek a voda - a mně nejvíc utkvěl v paměti - brouk...
Tu starou tavernu jsme zahlédli hned při příjezdu do přístavu. Trochu připomínala žudro u nás doma, ale nesla zřetelně románské prvky. To jsme ještě nevěděli, že budeme třináct dní bydlet téměř v sousedství. Tenhle ostrov je trochu mimo hlavní turistickou a rekreační zónu a tak je tu poměrně lacino a kuny (říkali jsme jim žertem i trochu jinak) se nekutálely tak rychle jako na pevnině. I víno v taverně bylo při stejné (a výborné ) kvalitě za polovic či dokonce za třetinu ve srovnání se Splitem. K moři se scházelo a pochopitelně od něj odcházelo po úzkých, ale celkem bezpečných skalních schodech. Ty měly nádhernou vlastnost spodní schod končil na pláži - horní u taverny. Zatímco na západní straně ostrova ještě slunce pálilo, u taverny už byl stín, dubové stoly (černé a to jsme ještě netušili, proč černé) a lavice, což nebylo divné - dubů tu bylo okolo několik dost tisíc. Konkurovaly jim počtem jen různé druhy cypřišů.
Vyzkoušeli jsme to všechno hned po prvním návratu z plážičky pod skalou uzounké jako pruh toaletního papíru. Dopíjeli jsme první džbánek, když najednou odkudsi shora zazněl hukot jakoby motoru helikoptéry. Koukáme tam a koukáme onde... a najednou rána do stolu a převržená sklínka. V nastávajícím šeru jsme si nevšimli maličkosti: že obojí způsobil veliký, dobře třináct centimetrů velký brouk - Roháč. Ne roháč, ale opravdu Roháč. Bez rozpaků a pozdravu se vrhnul na loužičku červeného vína z převržené sklenice a ta podivuhodně rychle mizela před očima. Pochopitelně jsme z toho měli vánoce a vtipným řečem nebylo konce. Když Roháč dopil začal pochodovat po stole pečlivě se ale vyhýbaje krajům. Asi tu nebyl poprvé... tak jsem mu nalil ještě jednou - tedy ucmrndnul - a brouk se pustil do druhé louže. Dopil a snažil se odstartovat někam do koruny blízkého dubu. Ale ouvej : po krátkém letu zapadl do křoví a my jsme skoro unisono řekli: Ten ji má jak z praku! Toho už neuvidíme...
Druhý den už trochu přežraní sluncem jsme zase zasedli pod dubem a se soumrakem se ozval povědomý hukot. Uviděli jsme brouka znova a pak ještě jedenáctkrát... a popili jsme spolu.
V den odjezdu jsme museli vstávat brzo - na první loď a tak jsme večer skončili u taverny ještě za světla. Když jsme se začali chystat do postelí, povídá brácha: sakra ! já nemám brejle... asi jsem je vyhodil z kapsy, když jsem platil. Ale co, povídám, krčmář ti je ráno dá. Jenže - co kdyby nebyl tak brzy vzhůru, brácha na to, nic ho ráno nehoní... já tam skočím.
Vrátil se za dvacet minut a ještě ve dveřích se chechtal, až mu tekly slzy. Hodil brýle na stůl... Co je, povídám ... Představ si, uchechtl se sourozenec: přijdu tam a brouk courá po suchým stole. Tak jdu dovnitř a poprosím o trochu vína. Krčmář oči jak tenisáky, jak to, že chci jen decinku. Když jsem se otočil ze dveří, zvědavě za mnou vyšel. Jenže brouk už byl pryč - co taky v hospodě, ve který vám nenalejou, žejo ? Už zvedám skleničku, že ji do sebe hodím, když mi hostinskej s dvěma slovy vzal sklenku z ruky a nalil z ní trochu vína na stůl. Vrátil mi skleničku a víno k dopití a rozhodil rukama jako - teď koukej. Hele co ti budu povídat, ještě ani nepřipažil a brouk už přistával.... loužičku vína obešel, obešel celý stůl, na víno se vykvajznul, najednou roztáhl krovky a bezpečně odletěl vzhůru do koruny stromu.
Urazil se... Neunesl fakt, že jsme se s ním nerozloučili...