Šel.
Šla vedle něj.
Šli oba.
Noc jako závoj před nimi ustupovala a obtékala je.
„Co bys ráda?“ zeptal se.
„Tebe,“ odpověděla.
Zalichotilo mu to. „Ne, vážně, co bys ráda?“
„Vážně bych ráda tebe,“ řekla.
„S tebou je kříž,“ řekl s úsměvem.
Trhla sebou a mimoděk urazila kus rezavého okapu na oprýskané zdi. Nevšiml si toho.
Šli dál tmavým městem a z nebe na ně pršela všechna tisíckrát přežvýkaná klišé noci.
Nevšímali si toho.
Toužil jí říct něco krásného, něco neotřelého. „Víš, jsi moje…,“ nemohl si vzpomenout, co by alespoň přibližně mohla být jeho. Potom ho navzdory půlnoci napadlo ono slovo…,“ jsi moje sluníčko.“
Strnula a zavyla k Měsíci jako vlk. Potom nacvičeným pohybem skočila do blízké popelnice a zabouchla za sebou víko.
Chvíli čekal, potom přišel ke kontejneru. Jemně zaklepal na pozink a maličko zdvihl pokličku. Láskyplně řekl do tmavé štěrbiny: „Nepůjdeme se najíst? Znám tady poblíž skvělý bufet.“
Seděli v prázdném lokále. Díval se na ni a stěží věřil svému štěstí, které v ní potkal.
„Co si dáš?“ zeptal se.
„Nejspíš zabijačkovou polívku,“ odpověděla. „A ty?“
„Já mám chuť na česnečku,“ řekl.
Vyskočila a vyběhla z bufetu na ulici. Předklonila se a dlouze zvracela na chodník. Díval se na ni skrz špinavé sklo a připadala mu vzrušující. Chce ji, musí ji mít, ještě tuto noc!
Vyšel ven. Čekala a utírala si bradu rukávem. Noc kouzelně kanula z pouličních lamp a prosakovala z kanálů.
„Pojď,“ řekl náhle.
„Kam? odpověděla.
„Neptej se,“ řekl.
„Proč?“ odpověděla.
„Protože tě chci,“ řekl.
„Ty mě chceš?“ odpověděla.
Měl pocit, že ta hra se slovy již musí skončit. „Chci tě a budu tě mít. A nepomůže ti ani svěcená voda!“ řekl rozhodně.
Zkroutila se v bolestivých křečích, jako by na ni chrstl kyselinu. Potom se prudce napřímila a přirazila ho nečekanou silou ke zdi. Z domu se začal sypat špatně natažený štuk. Pohlédl na ni a spatřil dva silné špičáky, kterých si předtím nevšiml. Teď, ano, teprve teď si uvědomil, že dívka byla celou dobu jejich známosti upír. Letos to opravdu nečekal.