Zlatá kachna

Jo! - ale... ani pohádková, ani novinářská.

Tehdy, myslím asi v osmaosmdesátém, to vyšlo jako letos - druhého ledna bylo úterý. Protože já nikdy na Silvestra nepřeháněl (z toho prostého důvodu, že jsem to přehnal již třeba devětadvacátého a pak se dva dny léčil), vyrazil jsem tedy ruče v úterý do mnou tehdy oblíbené hospůdky "Na dvou schodech". Otevřel jsem zlehka dveře, neboť tam bylo právě čerstvě vyvětráno a vzduch i uvnitř měl normální konzistenci... To ovšem neznamenalo, že by bylo prázdno a už vůbec ne ticho. Naopak smích od "stolu sedmilhářů" zformovaný do takřka huronského řevu (já ho nikdy neslyšel, ale mám trochu představivost) mne přivítal, ale ne - nevítal, já se do něj vnořil. Samozřejmě mne zajímalo, co bylo příčinou tak hlučné veselosti - chechtám se totiž nesmírně rád. První se přestal smát Karel, ale jen proto, že chtěl pointu vychutnat ještě jednou. Byl jsem vítanou šancí ten příběh znovu projít...

"Představ si," povídá tedy Karel řečený Hažvaňa, "...představ si, že moje žena je Eva."

"Ježíšmarjá, povídám, to je teda sranda!"

"Počkej, počkej... to bylo nutný... Má samozřejmě svátek na Štědrý den. Panímáma nám dala na posílení potravinové sváteční základny kachnu. Jenomže dát ji jen tak - to ona neumí. Vždycky musí být tajemná jako hrad v Karpatech. Tak ji zabalila do zástěry, dala do síťovky a předala Evě. Ta to omrkla, viděla zástěru a řekla si: přece nebudu den před Svátky prát! a odložila tašku s obsahem do komory vedle kuchyně. Ostatně my, ač každoročně přísaháme větší zdrženlivost, jsme měli nakoupeno již tolik jídla, že tu mou holku ani nenapadlo...

Překulily se Svátky vánoční a já pozoruji, že se nějak škaredí.

"Co ti je," vyzvídám, "co ti přelítlo přes kukaččí hnízdo?"

"Ale nic," otrávěně odšeptla, "nic..."

Jenže já vím (to má po mámě), že taky trochu tajemničí, a tak jsem otázku ještě dvakrát během pěti minut zopakoval.

"No -" povídá nakonec (a jistě ráda - co je venku, už tolik nedopaluje), "představ si, že máma mi nedala nic k svátku! a ona přece nikdy nezapomněla..."

Před Silvestrem zase tchyně přišla. Semlely toho s Evou, no co budu povídat - už jsem chtěl utéct, ale chtěl jsem slyšet ženu, jakým způsobem se zeptá na příčinu svátkového nepodarování. Nezeptala se moje Eva, ale maminka: "Jaká byla ta kachna? To víš, když ji kupuješ, tak nemá visačku se stářím."  Žena Eva se zarazila a už chtěla vyhrknout: Jaká kachna? - ale včas se zarazila. Kmitlo jí hlavou, že to jistě v té tašce, v zástěře a už byla jak na trní... jen matka vyšla z domu, už letěla do komory. "No jo, je tu a jaká je z ní vůně". Komora je teplá, vedle kuchyně, jak jsem už řek', od dvaadvacátého do třicátého... S odporem a odvrácenou hlavou vynesla kachnu do popelnice.

Na Nový Rok chodíme gratulovat a taky na oběd právě k manželčiným rodičům. Nádhernou, zlatou kachničku na jablkách, s kmínem, no pa-rá-da.

Jen jsme odložili příbory, povídá máti: "Nevadí Vám, že jste měli kachnu tak rychle za sebou?"

Promluvili jsme s Evou současně. Žena řekla: "...ale nevadí!" Já povídám: "... jednou za půl roku -  to zas není tak moc často!" Že jako nic nevím. Jindy laskavé oči mé ženy připomínaly autogen, ale bylo pozdě.

"Víš, mami," povídá, "já nevěděla, že ta kachna je dárek k svátku!" Ta mrška jedna, zase se z toho dostala! Dokonce jsem ji obdivoval a rozhodl se, že už ji do toho víc nenamočím. Pozor! - pokračování:  "No a co", zpytuje matinka, "cos' říkala té pětistovce uvnitř té kachny? To ti snad byl malý dárek?" -  No teď jsem zvědav, děvenko, jak se z tohodle vylžeš... Trochu mi jí bylo líto, trochu mi bylo líto té pětistovky, trochu jsem byl zlomyslně zvědav... Ovšem moje E-vin-ka se obrátila na mne s hraným údivem:

"No, Karle... ?"

Tak nakonec jsem byl já! syčák. Od této chvíle vím přesně, co jsou to smíšené pocity. Na jedné straně jsem se bavil obratností mé Evy, ovšem na druhé mne namíchlo, že černý Petr zůstal mně.  Nakonec jsem na tom malinko vydělal: když jsem oznámil po obědě, že jdu do hospody, ozvalo se namísto protestu jen tiché ušeptnutí: "...přijď alespoň do večeře..."