Sedmero plastových panen

Archeolog Mrnad seděl na kraji výkopu a spokojeně odpočíval. Břicho vyvalené, jedna chlupatá ruka držela v ruce flašku s kořalkou, tou druhou se drápal na své zpocené hrudi.
Ano, tohle byl ten správný čas. Po takhle náročné šichtě si to zasloužil. Sáhnul do svého svačinového tlumoku a vytáhl malý placatý předmět.
„Poslední čokoládová tyčinka na světě,“ řekl si pro sebe potichu, „a mám ji jenom já!“
Slavnostně roztrhl obal.

A v tu ránu tam byly. Ve vzduchu se vznášelo sedm postav dokonalých tvarů. Jejich dlouhé blonďaté vlasy splývaly k pevným ňadrům, z jejich okrouhlých boků vyrůstaly dlouhé štíhlé nohy. Jejich mladistvé obličeje s dokonalou pletí nehyzdila jediná vráska.

Sedmero plastových panen.

„Sladký Mrnadíku, dej mi tu čokoládovou tyčinku,“ zažadonila jedna.
„Ne jí, mně dej tu tyčinku,“ řekla druhá.
„Těmhle dvěma? Nikdy! Dej ji mně!“
Panny se začaly překřikovat, jak se každá z nich dožadovala tyčinky.
Mrnad přiblížil tyčinku ke svým ústům. Plastové panny ztuhly, díky čemuž na chvíli vypadaly ještě plastovější.
„Počkej!“ vykřikla jedna, „nejez ji, dokud jsi neslyšel naše návrhy. Je toho tolik, co ti můžeme nabídnout!“
Archeolog položil ruku s tyčinkou zpět na svůj mohutný teřich a ještě více se uvelebil na lehátku. „Poslouchám!“ řekl.

„Já se jmenuji Liposukta,“ prohlásila první, „slyš moji nabídku! Když dáš tyčinku mně, použiji svá kouzla a zařídím, že tvá budoucí žena bude ta nejštíhlejší kráska, jakou kdy svět spatřil. Každý centimetr jejího těla bude perfektně sladěn v dokonalých křivkách. Tuku na sebe bude mít jen tolik, aby skvostně zvýrazňoval kosti. Všichni ti ji budou závidět!“
„Pche, tos toho teda nabídla,“ ušklíbla se druhá, „štíhlá linie sama o sobě neudělá ženu krásnou. Krásnou ji udělá jenom, pokud se dokáže správně obléknout. Jmenuji se Fašizáta a slyš moji nabídku! Když dáš tyčinku mně, tvoje žena bude znát veškeré módní trendy a vždy bude dokonale oblečená. Ať budou v módě brýle velikosti okenního rámu nebo zimní bundičky skvostně odhalující bedra a vystavující ledviny chladnému zimnímu vzduchu, vždy bude tvá žena obdivována pro svoji schopnost držet krok s nejnovějšími trendy.“
„Ale blbost!“ zareagovala třetí, „co je mu platný, že bude jeho žena venku vypadat dobře, když v posteli to bude nechutná příšera? Tam jí žádný blbý bundičky nepomůžou!“
Panna se uklidnila a pokračovala oficiálnějším tónem: „Moje jméno je Epilata. Slyš moji nabídku! Když zvolíš za majitelku své tyčinky mě, tvá žena bude luxusně vyholená po celém těle. Ani jediný chloupek nebude hyzdit její dokonale hladké a čisté tělo.“
„Pořádnej chlap ti kašle na pár chlupů!“ pokračovala čtvrtá, „to se v posteli ztratí. Ale co každýho chlapa v posteli zajímá? Přece kozy! Já jsem Implantáta. Slyš moji nabídku! Mohu zajistit, aby tvoje žena měla po celý život dokonale tvarovaná ňadra. Nikdy jí nepovisnou, nikdy neochabnou. Kůže na nich bude dokonale napjatá. Když se na ni přitiskneš, ucítíš, jak v její hrudi pulzuje život!“
„Jasně,“ protestovala pátá, „tomu říkám stereotypy! Každýho chlapa zajímaj jenom kozy, to určitě! Copak nevíš, že z výzkumů jasně vyplývá, že část těla ženy, která muže zajímá nejvíc, je zadek? Mé jméno je Asklepia a slyš moji nabídku! Když mi dáš do rukou svou čokoládovou tyčinku, tvá žena bude mít dokonalé pozadí. Oblé, hladké na dotek a lesklé na pohled. Navždy bez jediné jizvičky či důlku.“
„Výzkumy!“ uchechtla se šestá, „všichni víme, jak to s výzkumama je. Nikdo ti neřekne pravdu. Stejně všechny chlapy zajímá akorát kunda! Archeologu Mrnade, mé jméno je Labiata. Slyš moji nabídku! Když má ústa obšťastníš svojí čokoládovou tyčinkou, tvá budoucí žena bude mít dokonale tvarované přirození. Její pysky budou malé a úhledné. Její vagínu bys mohl pověsit v galerii vedle těch největších děl renesančních malířů a zcela by je svojí krásou zastínila.“
„Skvělý!“ vysmála se jim sedmá z panen, „takže za pár let budeš mít doma starou seschlou rašpli, co bude mít buď luxusní prdel, kozy nebo píču! A kolem jako bude co? Vrásky a ochablá pleť! Na mě žádná z vás nemá! Jmenuji se Botulotoxina. Slyš moji nablítku,“ panna lehce znejistěla, ale rychle se vrátila k oficiálnímu tónu: „Zajistím, aby tvá žena nikdy nezestárla. Vytvořím jí masku, která bude tak dokonalá, že až ji uložíš do hrobu, její obličej bude stále stejně mladý a krásný, jako když jsi ji potkal. Vyhladím veškeré vrásky a nerovnosti. Jako by byla odlitá z plastu. Dej svoji tyčinku mně a nikdy se nebudeš muset dívat, jak tvá žena stárne!“

Nastalo ticho. Panny čekaly na Mrnadovo rozhodnutí.
„Milé dámy,“ pronesl Mrnad nakonec, „obávám se, že jste přišly poněkud pozdě. Možná jste si toho nevšimly, ale lidstvo už dávno vyhynulo.“
Plastové panny se na sebe překvapeně podívaly.
„Vyhynulo?“ zmateně se zeptala Labiata.
„Přesně tak. Nedávno jsme objevili pozůstatky jejich civilizace a snažíme se zjistit, co je zničilo. Zatím se zdá, že lidé vyhynuli prostě proto, že byli úplně debilní.“
„Na to se dá vyhynout?“ divila se Asklepia.
„Snadno.“
„Takže ty nejsi člověk?“ zareagovala Liposukta, „teda, zdál ses nám nějakej divnej. Ale myslely jsme, že seš jenom děsně ošklivej.“
„Dámy, jste na planetě opic. Tohle je společnost tvořená opicemi. Já jsem opičák. A my opičáci máme rádi ženy, který jsou:
Tlustý jako hroch“ usmál se na Liposuktu,
„s pohodlnou bederní rouškou,“ pokrčil rameny směrem k Fašizátě,
„chlupatý jak přerostlej sysel,“ odmítnul Epilátu,
„kozy jim visej až k pasu,“ mávnul rukou směrem k Implantátě,
„zadek jako čerstvej pomeranč,“ vysmál se Asklepie,
„a pysky jako sloní uši!“ Labiata vypadala, že bude zvracet.

Botulotoxina se hrdě napřímila a při pomyšlení na čokoládovou tyčinku se v jejích ztuhlých ústech začaly tvořit sliny. Věděla, že vyhraje. Vždycky nakonec vyhraje. Několik slin ukáplo z toho mrtvějšího koutku jejích rtů.

„A co se týče tebe,“ otočil se na Botulotoxinu, „tak ty seš ta největší píča ze všech. Dokážeš si představit ženu, která by byla tak blbá, že zůstane s někým, kdo ji nutí do konce života chodit v masce? To jako čekáš, že přijdu domů a řeknu jí: ‚Ahoj miláčku, seš už pěkně hnusná. Ale domluvil jsem ti na ten tvůj děsnej ksicht ňákou novou fasádu. Aby mi z tebe nebylo blbě, až ještě víc zestárneš‘? No sorry, ale to bych se sám ze sebe zeblil.“

„Ale nezoufejte, dámy,“ Mrnad se blahosklonně usmál na sedmero plastových panen, zatímco spokojeně žvýkal tyčinku, „zkuste to za pár miliónů let. Třeba do té doby stihneme tak zdegenerovat, že budeme chtít naše opičí ženy vyholený, rozřezaný, umírající hlady, prošpikovaný jedovatýma chemikáliema a oblečený v nesmyslech, co poškozujou orgány. Do tý doby se určitě naučíme i dělat takhle luxusní tyčinky, abychom vám měli co nabídnout.