Jak se lehátkem po cikádách hází

Je to už několik let zpátky. Jako každé léto jsme trávili rodinnou dovolenou v Chorvatsku společně s našimi přáteli a jejich rodinami. Dá se říci, že až na pár vzácností tyto dva týdny odpočinku proběhly v poklidu. V této minipovídce tě seznámím se zážitkem, který neřadím k mým nejšťastnějším okamžikům mého dosavadního života.
Nejspíš už jsem se někdy zmínila, že jsem silný arachnofobik a trnu hrůzou z členovců všeho druhu, takže si nejspíš dokážeš představit, jak moc jsem si užívala cesty z hotelu na pláž a zpět po stezce mezi vysokými stromy, v jejichž korunách se usadily stovky cikád - odporní přerostlí členovci připomínající zmutované kobylky luční.

Celou dovolenou jsem se obávala, že některá z těch uvřeštěných hmyzích nádher spadne přímo na mě. Jen z té představy na mě šly do slova a do písmene mrákoty.

Dovolená se pomalu blížila ke konci. Všechno nasvědčovalo tomu, že vše přežiju ve zdraví bez setkání s kolegou členovcem. Omyl!!!

Byl čas oběda. Já a kamarádka Terka jsme už byly, jak se na žrouty sluší a patří vyhládlé, a tak jsme šly z pláže na hotel dřív než zbytek grupy. Vzaly jsme ručníky, nafukovací lehátko a daly se na cestu. Cikády ten den vrzaly víc než obvykle - asi to mělo být znamení, nevím. Každopádně jsme vyšly kopec a v tom se to hrozivé cikání ozvalo na můj vkus až příliš blízko u mého ucha. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal! Nemohla jsem se ani pohnout. Jediné, na co jsem se byla schopna soustředit, byl fakt, že je to blízko. Žaludek se mi stáhnul a já konečně spatřila tu zkázu. Všechny mé obavy se naplnily. Obrovská cikáda mířila přímo na mně.

Jako zázrakem jsem se v posledních pár centimetrech, které mě dělily od tohoto přerostlého hmyzu, přinutila k pohybu a dala se na útěk. Cikáda mi však byla v patách. Poznala ve mně snadnou kořist už proto, že se mi jako na potvoru rozbila má letní žabka, a tak se můj zběsilý úprk docela výrazně zkomplikoval.

Kamkoliv jsem šla já, letěla i ona. Co teď? Kam teď? Jak? Zmocňovala se mě panika. V záchvatu strachu jsem vykřikla na celé Chorvatsko tak, že mě museli slyšet i v sousední Bosně.
Zavřeštěla jsem mocné "JDI PRYČ!" a s pláčem po cikádě mrštila nafukovacím lehátkem v marné naději, že se to třeba lekne nebo nedej bože to zasáhnu.

To už se Terez neudržela a propukla v hlasitý smích. Přiznávám, že dnes se již také směji, ale tehdy jsem byla na pokraji fobického šoku.

Cikáda nakonec přeci jen odlétla, ale já jsem tam pořád stála jako uzlíček nervů. Abych byla upřímná, od této tragikomické události jsem poněkud ostražitější, co se stromů a celého Chorvatska týká. Ačkoliv to dneska už beru s humorem, stejně mi při této vzpomínce vždycky naskakuje husí kůže.

A co z toho plyne? Házej po cikádách třeba náklaďákem, stejně se nikdy netrefíš.