Únos

           „Ty vypatlaný, uslintaný, tchoře připomínající ultraimbecile!“ vmetl komisař Krák seržantu  Poskokovi do tváře.

           „Říkal jsem sto růží. Rozumíš? Růží! Ne sto tuží, ty hňupe!“

           „A-ale, p-pane, j-já…já,“ soukal ze sebe chudák Poskok, člověk nevelkého rozumu, který se narodil jednonohé prostitutce a slepému cvičiteli psů a který již od útlého věku sloužil a pracoval po boku inspektora Kráka.

            „Bože, proč já? Proč zrovna já potkal takového ničemu? Copak si, Poskoku, myslíš, že krásnou Ofélii svedu díky kartonu černých tuží? Že mně padne do náruče, vtiskne mi do dlaně redispero a celou noc spolu promalujeme? Hm?“

            „Já vám asi špatně rozuměl…“

            „I moje teta Irma si čistí uši častěji než ty… a to je mrtvá! Táhni zpátky do květinářství a sežeň mi sto růží. Dneska večer se nemůže nic zvrtnout. Vyznám té krásce lásku a zbytek noci strávíme probíráním Sto padesáti nejdivočejších poloh turkotatarské kultury.“

            „Ale, pane, jste si úplně jistý, že vaši nabídku přijme?“ vyřkl skromně Poskok a sklopil oči.

            „Ach, ty malověrný! Hned jak se naše oči setkali poprvé, věděl jsem, že je to láska na celý život. Upřeně na mě zírala a já spatřil ty divoké živly, které v sobě spoutává a kterými by tak ráda trápila mé tělo. Ten její horký pohled, ta výbušnost…“

            „Ale vždyť jste jí šlápl na nohu.“

            „Zmlkni!“

            „Stála chudinka u regálů s vaječnými saláty, když jste jí tak nehorázně dupl na prsty.“

            „Nikomu jsem na prsty nedupl! Nedopatřením jsem jí trošičku šlápl na její ladnou nožku… a navíc jí to nevadilo. Není taková idiotka jako ty, aby vybuřovala po každém nedorozumění.“

            „Takže když křičela, že vám ty saláty narve do zadku a proklínala vaši matku, byla klidná? Mně to tak nep…“

            „Zavři už tu klapačku a běž. Šup, šup! Dneska je můj velký den. Zasnoubím se.“

 

***

            Ve stejný čas, v těch nejtmavějších zákoutích města, kde se bojí vkročit i krysí noha, spřádal své nekalé plány padouch, známý jako Potkan.

            „Konečně nastala chvíle, kdy zničím toho tupého slizáka Kráka. Jeho špinavé pracky mně už nikdy nezkříží cestu!“

            V rohu místnosti posedával malý človíček, snad příbuzný afrických Pygmejů, zašmouraný od hlavy až k patě a poslušně mu přitakával: „Ano, pane. Jste skvělý, báječný! Váš mozek je naprosto geniální!“

            „Já vím, Pinďoure. Dnes večer, právě když ten zbabělec přijde žádat o ruku dívku z předměstí - krásnou Ofélii, zničím jeho život. Právě když se jí bude nevkusně vtírat, když bude žadonit o její přízeň, sklapne past. Přijde si pro něj sama matička Smrt…pche… ten slabý ubožáček…“

            „Áno, Jeho Krutosti,“ Pinďour vytáhl z kapsy malou šipku, jež zdobila červená pírka, „jed této krasotinky se o to už postará.“

 

***

            Ještě téhož dne, když slunce zapadlo, vyšel Krák i s Poskokem vstříc svému osudu. Vybaven pugétem růží a malou krabičkou, potaženou sametem, jež v sobě ukrývala stříbrný prsten, stoupl si pod balkónek, který zdobil Oféliin dům, přikázal Poskokovi, aby se ukryl v nedalekém křoví a zvolal na svou vyvolenou mocným hlasem.

            Avšak z domu se nic neozvalo. Ani sebemenší pípnutí či snad bliknutí světel.

            Zkusil to ještě jednou. A pak zase, ale nikdo mu neodpověděl.

            „Kde jen sakra je?“ zaklel Krák, „Poskoku, asi budeme muset zazvonit.“

            Jeho pobočník rychle vyběhl z keře a namířil si to přímo ke dveřím.

            „Pro pána! Nechala odemknuto!“

            „Ukaž!“ přispěchal ke vchodu i komisař, „to je zvláštní… třeba je ve vaně a jenom zapomněla zabouchnout dveře. Budu to muset prozkoumat.“

            „Ale pane! Nemůžeme přece jenom tak vejít do cizího bytu! To je proti zákonům!“

            „Proti zákonům je také souložit se zvířaty a ještě nikdy jsem se tě neptal, proč z tebe každý čtvrtek opadává ovčí vlna!“

            „Mám v polštáři díru!“

            „Zavři už tu klapačku a pojď se mnou, sakra,“ Krák vstoupil do domu a pomalým, plíživým krokem procházel chodbami.

            „Vidíte něco?“ zašeptal Poskok.

            „Ne, ale cítím česnek… snad nemá Ofélie problémy s trávením...“

            „Pane, mně se to nezdá! Co když je to léčka?“

            „Léčka? Pch… nebuď naivní. Kdo by v tuhle noční hodinu pil nějaké kukle?“

            „To nevím, ale určitě by někdo moh´ kout pikle.“

            Pomalu se připlížili k další tmavé místnosti, u jejíhož okna stála jakási postava.

            „Úú,“ zakňoural potichounku Krák. Osoba ale nereagovala, jen nehybně čekala u přiotevřeného okna v zákrytu vanoucího závěsu.

            „Já mám strach, pane.“

            „Poskoku,“ zastavil se Krák,  „proč jsem šlápl do něčeho hodně řídkého, co při stlačení vydává nepříjemný čvachtavý zvuk?“

            „Já to nebyl! Vážně!“

            Krák se podíval na podlahu.

            „Vždyť to je hromada bobků! Co hromada! Přímo lopata!“

            Poskok se střelhbitě sehnul a přičichnul: „Sakra, to sou krysí hov…“

            „Potkan!“ vyjekli oba dva.

            V tom osoba u okna strhla závěs a zařvala: „Pinďoure, pal!“

            Z rohu místnosti vyletěla šipka napěchovaná jedem, avšak při snaze uprchnout uklouzl Krák na kopě hlodavčích exkrementů a upadl na zem, díky čemuž jej smrtelná střela minula a on si zachránil holý život.

            „Zdrháme!“ zařval komisař, rychlostí podobnou té světelné vyskočil z podlahy a spolu s Poskokem vyběhli z domu. Náhodný kolemjdoucí by snad ani nepostřehl, jak střelhbitě ti dva z bytu vypadli a zamířili si to přímo do velkých, odporně páchnoucích houštin naproti, které všem měšťanům složily jako odpadkové koše.

            „Asi jsem si zlomil nohu, pane,“ zašeptal Poskok.

            „Teď nemluv, mohli by nás uslyšet! Víš, že mě Potkan nemá rád. Minule mě málem přizabil.“

            Z domu vyběhl také Potkan s malým Pinďourem a zmateně se rozhlíželi po cestě, která kolem vedla.

            „Zmizeli!“ sykl Pinďour.

            „Určitě už stihli zavolat další fízly! Musíme zdrhnout. Pomož mi s ní!“ řekl Potkan, vešel se svým pobočníkem znovu do budovy a po chvíli už nesli ven Ofélii, spoutanou a obalenou jakýmisi hadry.

            „Pane, oni mají Ofélii! Určitě ji chtějí unést!“ zašeptal zas Poskok.

            „Ale kdeže! Kdo by ji chtěl unést? Tvoje mysl je opravdu chorá, Poskoku! Jen ji vyhodí na ulici, aby nás vystrašili.“

           

„Tak ji aspoň uneseme,“ procedil Potkan mezi zuby a spolu s Pinďourem, držíc Ofélii, zašli za roh domu a zmizeli komisaři z očí.

 

„Voni ji fakt unesli! Pane, pane! Musíme ji zachránit! Vždyť je chudinka bezmocná!“ začal střečkovat Poskok.

„Zachránit? No… to… vždyť… to byl Potkan… je to drsný chlapík a on… on…“

„Ztrácíme čas!“

„Ehm… nevím jak ty, Poskoku, ale já,“ podíval se Krák na hodinky, „já mám už dávno po pracovní době. Já nikoho zachraňovat nemusím.“

„Ale, pane! Chtěl jste se s ní přeci zasnoubit!“

„Ano… taky jsem chtěl být milionář a vyspat se s každou celebritou, kterou znám. Vidíš snad, že by se mi to splnilo?“

„No… ne, ale…“

„No tak! Člověk zkrátka nedostane vše, co si zamane, Poskoku. To si musíš uvědomit. Třeba tam bude Ofélii dobře, co my víme? Teď vylezeme z toho houští a když se nikdo nedozví, že jsme něco viděli, bude všechno v pořádku.“

 

***

 

            A dalšího dne, když slunce zalilo svou září celé město a ptáci vesele prozpěvovali na stromech, započal komisař Krák svůj den v kanceláři. Nevynechal ranní kafe, které si velmi oblíbil, poněvadž (jak se kdysi přiznal) mu nad ním vždy krapet škobrtne štamprlička rumu (ale jak by dozajista mohli dosvědčit jeho známí, škobrtá mu spíše štamprlička kávy nad šálkem rumu), a četl si čerstvý tisk.

            Jeho ranní idylku překazil až Poskok, který celý roztřesený vběhl do pracovny, sotva schopný se vykoktat.

            „P-pane k-ko-komisaři… m-mám d-důležitou z-z-zprávu…“

            „Já taky, Poskoku. Poslouchej: Sebevrah dopadl při skoku z jedenáctého patra na tříletou holčičku… hrůza, co se to děje!“

            „P-Panebože! A-a c-co t-ta h-holčička? J-je m-mrtvá?“

            „Ach…,“ vydechl otráveně Krák, „ne, Poskoku, ne! Toho padajícího zavčasu chytila, odhodila do křoví a nakonec všem pozorujícím zatancovala blues.“

            „Ó! Vážně?“ vykulil Poskok oči, „to je báječné!“

            „Utahuju si z tebe, ty pako! Máš IQ menší než delegace mongolských pastevců! Jak by mohla umět ve třech letech tančit blues?! Byla by ráda, kdyby se zmohla na Kolo, kolo mlýnský! Ach, bože! Nemrhej raději mým časem a řekni mi tu důležitou zprávu!“  

            „Přijel k nám pan policejní prezident, chce s vámi mluvit.“

            „Cože? Rychlonožka? Kde je?“

„Bude tu každou vteřinkou!“

Krák vyskočil ze židle až k zrcadlu, pověšenému na stěně u stolku, a začal si zmateně upravovat vlasy.

„Rychle, rychle! Musím před tím blbečkem vypadat dobře! Podej mi osvěžovač dechu, Poskoku!“

„Cože?“

„Tu věc, co z ní máš strach, když syčí...“

„Promiňte, pane, ale tu vám nepodám. Vy přece víte, že mám fóbii z těchhle chemických jedů!“

„Jediný jed v téhle místnosti jsou tvoje sliny, ty nechutný...“

Vtom se ozvalo zaklepání a do místnosti vešel policejní prezident, muž menšího vzrůstu s pivním břichem.

„Á! Pan prezident! Dobrý den, dobrý den!" Krák ihned poskočil k židli a nabídl mu, aby se posadil.

„Zdravím,“ brebtl odměřeně Rychlonožka, "ne, děkuji, ani si nebudu sedat. Kráku, mám pro vás úkol z pověření prezídia.“

„Já? Nemůžu uvěřit svým uším. Taková pocta, pane. Udělám všechno... všechno, co si budete přát, abyste věděl, že ve mně máte svého věrného policistu. Splním cokoliv!"

„Včera unesl paní Ofélii Podržštafli jeden odporný zločinec, jistě ho znáte - říkají mu Potkan. Pokud vím, pokusil se vás už nejedenkrát zabít. Ale vy jste mu vždy dokázal uniknout, Kráku, vždycky! A proto jsme se rozhodli, že vás pověříme záchrannou akcí, při níž  paní Ofélii vysvobodíte... asi ji neznáte, že?"

„Já...ehm... vlas... no... jakže se ta nebohá chudinka jmenuje?“ Krák se začínal pomalu, ale jistě červenat.

„Ale pane," vstoupil do rozhovoru Poskok, „to je přece paní Ofélie! Ta, co jsme ji včera...“

„Co jsme ji včera nikde neviděli?“ skočil mu do řeči komisař, „a co jsme ji vlastně neviděli nikdy v životě? Ano, Poskoku, to bude určitě ona!“

„Hm...,“ zamračil se Rychlonožka, „Potkan ji nejspíš ukrývá se své skrýši, Kráku. Ve stoce U Tří splašků. Párkrát jste tam už byl. Pokud vím, tak by to pro vás nemělo být tak těžké. Ale Kráku, poslouchejte - chci je živé. Jak paní Ofélii, tak Potkana. Ten zloduch musí zmizet z našich ulic... tedy kanálů a stanout před spravedlností, rozumíte?“

„Já... pane,víte,  párkrát mě už málem zabil... možná že...“

„Jestliže byste odmítl, můžete zapomenout na letošní sjezd důstojníků. Vím, jak vám na něm záleží...“

„Ale to je vydírání, pane prezidente...“ špitl Krák. 

„Pane, vždyť máte vždycky takovou radost, když můžete těm vysoce postaveným pánům roznášet jídlo a pití, to přeci nemůžete odmítnout...“ řekl lítostivě Poskok.

„Tak se už sakra rozhodněte, Poskoku, nemám času jako husa vlasů!“

„Dobře, dobře! Beru to! A ty se Poskoku nachystej, chci to stihnout do večeře!“

„Přeju vám hodně štěstí, Kráku! Držíme vám palce… na shledanou!“

„Sbohem.“

 

***

Potkan ve své temné komůrce právě večeřel jakousi nepojmenovatelnou směs „čehosi“, přičemž zákeřně a s notnou dávkou infantilnosti pokukoval po Ofélii, jež v rohu místnosti seděla spoutaná na židli. 

„Tak co, kočičko? Přijde si pro tebe někdo? Cha, cha, cha! Doufám, že jo, protože…“ vstal ze své židle a přešel k železnému poklopu jakési jímky, který vyčníval z podlahy uprostřed místnosti a odklopil jej. Jen ztěžka by kdekdo popsal ten nesnesitelný pískot, jenž přecházel až v řev, líhnoucí se z té jámy. Dolů, pod jejich nohama, se hemžily tisíce obrovských krys s očima do ruda zbarvenými a s tesáky, které by jim mohl závidět kdejaký hlídací pes.

„Tohle překvapení čeká na každého, kdo tu vejde. A já doufám, že to bude on… ten ničema…“

 

***

Když padl na ulice stín, vyšel komisař Krák spolu s Poskokem do těch nejtemnějších a nejnebezpečnějších míst celého města. Jako myšky probíhali nepřehlednými spletenci podzemních chodeb a kanálů a čím dále na své cestě postoupili, tím více odvahy v sobě museli hledat.

„Pane,“ šeptl Poskok, „mám špatný tušení. Je to tu samá tma a máma mi vždycky  říkávala, že z tmavejch nebezpečnejch míst se mám rychle brát pryč.“

„Tak už aspoň víme, proč ses narodil tak předčasně, Poskoku… podívej se, tady zahneme za roh a - už jsme tu. Hlavně buď potichu! Sejdeme tu po schodech dolů a pak doprava. Tam by měl být Potkan. Nezapomeň, že máš zbraň, ale v žádném případě nestřílej první, ten tlusťoch ho chce živého. Důležité je být potichu, neupozorňovat na se… Á! Sakra! Sakra! Sakra! Co to bylo?“ zaječel najednou Krák.

„Co se děje, pane?“

„Tam, tam… fuj, něco se tam hnulo… už je to v pořádku…jo, dobrý… pojďme dál.“

Sestoupili točité schodiště a ocitli se v temné místnosti, kterou osvětloval jen malý plamínek louče. Vše halilo neprostupné šero. Oba dva se zastavili hned při vstupu dovnitř. Uprostřed seděl kdosi spoutaný na židli.

„Ach, můj bože!“ sykl Krák a přiběhl k té nemohoucí osobě. Klekl si k jejím kotníkům a otřel se tváří o její nohy.

„Má krásko! Ani nevěříte, jak se mé srdce trápilo, když jsem se dozvěděl, že vás unesli. Jak jsem šťastný, když mohu dlaněmi přejet po vašich jemňoučkých lýtkách. Ta krása… ty vřídky a…a… a chlupy…vy…,“ Krák rychle zvedl hlavu a hrůzou se mu zježily vlasy.

„Ty imbecile!“ zařval mocně Potkan sedící na židli a svými mocnými prackami lapil Kráka kolem ramen. Zvednul se, načež z jeho těla spadlo lano, jež mělo vypadat jako by bylo kolem jeho těla obvázáno, a nadzvedl Kráka nad zem.

            „Čas mé pomsty přišel!“ zaječel znovu.

            „Poskoku! No tak! Dělej něco!“ křičel komisař drásající se ze spárů odporného zvrhlíka.

            Sotva však stihl Poskok udělat pár krůčků, jeho cestu mu zkřížil Pinďour s dutou bambusovou trubičkou v rukou.

            „Ještě jeden krok a jed mých šipek tě připraví o život, ty slabomyslný patlale!“

            Poskok se zastavil a v hrůze odhodil i svoji zbraň.

            Krák se neustále zmítal v Potkanově sevření a pokoušel se dostat dolů, marně.

            „Tam v rohu, vidíš? Sedí tvá milovaná Ofélie! Nemusíš se bát, brzy už budete spolu… Pinďoure, otevři jámu!“

            Malý mužík se připlížil k poklopu a otevřel jej. Místnost znovu zaplnil nesnesitelný pískot.

            „Bože!“ zabědoval Krák, visící stále ve vzduchu.

            „Copak?! Už máš strach z mých hladových přátel?“ zašklebil se Potkan.

            „Ne, jen mi to připomíná matku. Radši mě tam už hoď, nebo to nevydržím!“

            Potkan přistoupil k jámě s Krákem v sevření.

            „A toto je tvůj konec, komisaři…“ usmál se naposledy hromotluk.

            „Ne…,“ procedil mezi zuby Poskok, „máma vždycky říkala, že se nemám bát… že za přátele… za přátele člověk musí bojovat, i kdyby mě nakazili pohlavní nemocí… já vás nedám, pane komisaři!“ vyskočil jako mocný jaguár nesmírnou rychlostí přímo k Potkanovi, jedním skokem přeletěl nad krysí jámou rovnou směrem ke Krákovi, když v tom se vzpamatoval Pinďour a vystřelil otrávenou střelu. Snad jen kdyby šel zpomalit čas, spatřili bychom tu souhru, s jakou Poskok vytrhl Potkanovi Kráka z rukou, načež jedovatá šipka ukončila svou dráhu v zloduchových prsech.

            Potkan zůstal strmě stát.

            „Řekni mámě, že si dneska asi nestihnu… udělat úkoly…,“ dořekl Pinďourovi svá poslední slova a skácel se přímo do jámy.

            Než stihl zakrslý muž obrátit své zraky na místo, kam jeho dva nepřátelé dopadli, tiskl již komisař Krák svůj revolver u jeho hlavy: „Někdo tu bude mít trable, trpaslíku!“ ohnal se rukou po jeho foukacím nástroji smrti a zahodil jej do díry krvelačných bestií.

            „Poskoku, hlídej ho,“ přikázal svému pobočníkovi a spěchal osvobodit spoutanou Ofélii. Servával z ní lana jako z řetězů urvaný. Rychleji a rychleji. Pak jí strhl roubík, odvázal nohy a ona vstala.

            „Paní Ofélie, zdravím vás. Ani nevíte jakou mám radost, když vás vidím.“

            „Ach, děkuji… ale… to není možné. Já znám vaši tvář… kde jsem ji jenom viděla? Možná, možná že…“

            Krákovi se rozzářil obličej štěstím. Ano, právě teď se do něj jistě zamilovala a nečeká ho nic jinšího, než dožít zbytek krásného života s ní…

            „Vy jste… vy jste ten idiot od vaječných pomazánek… vy….vy!“

            „A-a-ale… j-já… ne, t-to je n-n-nedorozumění…“

            „Dva týdny jsem měla nohu oteklou jako balón! Ty tupče!“ práskla mu jednu facku zleva, „imbecile!“ a přišla další, tentokrát zprava.

            Krák, zaskočen nečekanými útoky, ustupoval dozadu, přikrčen jako malé děcko.

            „P-poskoku! Dělej… Zdrháme! A ty, trpaslíku! Seber ty otrávený šipky! Au!“ trefila ho další rána, „budeme je potřebovat…!“ 

           

***

            Na druhý den, po namáhavém včerejšku, se vracel Krák do práce. Hned na chodbě před svou kanceláří potkal Poskoka.

            „Pane, ještě že jste přišel! Pan policejní prezident chce s vámi mluvit.“

            „Sakra! Jsme ve větších problémech než somálští řezníci, Poskoku. Bude chtít vidět Potkana! Nemůžu mu říct, že je mrtvý! To by byl můj konec!“

            „Stejně se to dozví, pane!“

            „Nic se nedozví. Ráno jsem byl v tom doupěti a vynesl jeho kosti… ty mrchy ho pořádně ohryzaly. Zůstalo na něm míň masa, než je ve vepřových paštikách. Všechny jeho kosti jsem sebral.“

            „Cože?! A kam jste je probůh dal?“

            „Mám je u sebe.“

            „To je zvrhlejší než nosit ponožky v sandálech, pane! Kde ho máte?“

            „Všude po těle! Nastrkal jsem si ho pod oblečení.“

            „To jsem neměl slyšet!“

            „Pojď, Poskoku, jdeme tam… ale ani slovo, chápeš? Potkan nám včera prostě utekl!“

 

***

            Policejnímu komisaři někdo zaklepal na dveře.

            „Vstupte!“

            Do jeho kanceláře vstoupil komisař Krák se svým pobočníkem Poskokem.

            „Kráku! Vítejte! Ani nevíte, jak rád vás vidím!“

            „Dobrý den, my… jen jsme vás přišli pozdravit…“

            „Jaképak pozdravit? Musím vás řádně pochválit, odvedli jste vynikající práci! Jen mi prosím řekněte, v které vazbě je Potkan držen. Musím se jít na něj podívat…“

            „On… no… je dolů, tam jak jsou vazby, to určitě… tam někde ho najdete… ale… já už budu muset jít, pane… mám ještě hodně práce, znáte to…“

            „Jen si pořádně odpočiňte, Kráku! Dám vám na pár dní volno, o to se nebojte,“ nešetřil prezident úsměvy.

            „To je od vás milé… tak já už… půjdu.“

            „Kráku! Počkejte, co vám to trčí z té kapsy? To je… kost?!“

            „Jejda! No, víte,“ zastrčil Krák čouhající kost ze své kapsy, „spadl jsem na schodech, asi jsem si něco vykloubil…“

            „Sakra, chlape. Dejte se dohromady! Víte…, měl bych pro vás nabídku.“

            „Nabídku? Ale děte!“

            „Chtěl bych vám představit moji dceru. Ještě vás nezná... mohla by z toho být dobrá partie…“

            „Děkuju bože!“ pomyslel si Krák, „konečně! Konečně nebudu sám! Konečně využiju svých Sto padesát poloh turkotatarské kultury!“

            „A jak se ta kráska jmenuje?“ řekl Krák.

            „Asi to nevíte, ale je to Ofélie. Ta dívka, co jste ji včera zachránil život!“

            „Aha,“ poklesl Krák, „Poskoku, pojď se mnou domů. Budu potřebovat pomoct. Dneska už nemám sílu si nafukovat Klárku sám.“

            „Cože?“ rozhořčil se policejní prezident.

            „Nedělejte si starosti, pane prezidente. Já se o sebe postarám. Ono totiž – co si člověk neudělá sám, to nemá… Sbohem.“