MOMENTY

 

                                                           MOMENTY

 

 

Zdálo se mi, že jsem tě už stokrát zahlédl, ale vždy, když jsem přišel blíž, jsi mezitím zase někam zmizel... Nedávno jsem tě však potkal tam, kde jsem to vůbec nečekal... Cítil jsem tvůj pohled, ale když jsem na tebe upřel svůj, hned jsi sklopil zrak... Pak ses usmál, zatímco já se bál udělat totéž... Po chvíli jsme osaměli, rozpačitě jsme ale mlčeli a dívali se stranou... Když jsme se konečně dali do řeči, vrátila se ona a oba jsme už zřejmě věděli, že bychom raději byli opět sami... I ona to musela vycítit... Měl a chtěl jsem tě pozvat na kávu, ale nevěděl jsem jak a odvahu bych stejně nenašel – vždyť je mezi námi tolik let... Po stoprvé jsi mi konečně nezmizel a já se stejně nestal hrdinou toho příběhu... Ale až tě zase někdy zahlédnu, znovu si vybavím tvůj úsměv, ten jsem si totiž už ponechal...

 

„Proč se tak přihlouple usmíváš?“

 

„C-co... cože...?“

 

„Ptám se, proč se tváříš jako blbeček...?!“

 

„Co to do tebe vjelo...? Proč bych se měl tvářit jako blbeček...? Pff, tvářím se úplně normálně...“

 

„No to by ses musel vidět... Tomu říkáš normálně...? Nejsi náhodou zamilovaný...?!“

 

„To jsem, samozřejmě...“

 

„????!!!“

 

„No přece do tebe, už celých patnáct let, Brouku...“

 

„To stejně říkáš jen tak...“

 

„Ne, neříkám, a dnes ti to navíc mimořádně sluší, vypadáš maximálně na dvaadvacet...“

 

„To ti nevěřím, všichni mi hádají pětadvacet... Ale už se aspoň netváříš tak pitomě...“

 

„Zamilovaně, zlato, zamilovaně - ne pitomě... A do tebe... A nechápu, jak ti můžou ubírat jen deset let, to je jim asi hloupé z tebe dělat ještě studenta, na kterého ale fakt pořád vypadáš...“

 

„Nepřeháněj... Zato ty už vypadáš nejmíň na těch svých šedesát, ty vypelichaný donchuáne... Ale nic si z toho nedělej... Já tě budu jednou i tak rád vozit na vozíčku, neboj...“

 

 

 

Praha, 5.7.2013

 

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=WfjfUAL3ChU#at=16