Holčička

Stojím na zastávce autobusu, je všední pracovní odpoledne, lidí plno, autobus nejede a nejede. Maminka s asi pěti letou holčičkou stojí vedle mne. Holčička se zjevně nudí a neví roupama coby. Nechce nabízený banán, nechce pít, nechce pusu od mámy…. "Čůrat!" - zavelí a maminka jí odpoví - "to vydržíš, přece nepůjdeš čůrat tady na ulici!" Začne odvádět dcerčinu pozornost jiným směrem, ale ona odmítavě trvá na svém. "Čůrat!, čůrat!, čůrat! ...", až začne svůj příkaz hlasitě oznamovat celému světu ve zpěvném projevu. Jo, má zřejmě dobrý hudební sluch, protože jejímu čůrajícímu hlaholu my ostatní tiše a útrpně nasloucháme.

Maminka je spokojena, že nemusí dcerce vyhrnout sukénku a dát jí čůrat do trávy a autobus konečně přijíždí. S čůrající písničkou nastupujeme všichni do autobusu, holčička samozřejmě ihned usedá na volné místo, maminka si stoupne nad ní, stará babička se chytí bystře tyče aby neupadla a autobus s trhnutím vyráží směrem ke svému cíly. "Čůrat, čůrat - mami, ale já už to nevydržím!" - hlásí mezi zpěvem dcerka. "Teď se nedá nic dělat - jsme přece v autobuse - musíš!" - kupodivu si dovolí odporovat maminka. Dcerka se podívá po přeplněném autobuse, po všech lidech, zamračí se, že nedosáhla svého a zakřičí z plných hrdel-"KAKAT!!!"