Jak Bob a Bobek o život přišli

V městečku tak opuštěném, že by se dalo zrušit, stál domov důchodců a v něm bydleli dva senioři, Jaroušek Bob a Bohoušek Bobek. A žili, dokud nazemřeli, tedy do dneška. Oba je zabila jedna moc a moc stará paní. Jmenovala se Marcelka Konývková. Marcelku zabil Eda Plzák a Edu zabil infarkt. Nic zajímavého by na tom nebylo, ovšem Edu nezkolil pouze infarkt, ale i kulka z revolveru. A teď je zde vyšetřovatel Boris Kedlubna. Pokouší se dostat ze seniorů informace o motivu těchto vražd a také, kdo pomohl Edovi na onen svět. Kedlubna začal výslechem u Karla Potůčka.
„Takže, pane Potůčku. Já jsem Kedlubna. “ Začal Kedlubna svým mírně komickým hlasem. „Povězte mi něco o Bobovi a Bobkovi.“
Stařík zvedl oči pohladil se přez pěstěný knír a začal vypravovat „Jája a Bája jsou skvělí klucí. Každou středu hrajeme mariáš. Byli to mladíci každým coulem. Rádi dělali nezbednosti, támhle milejm slečnám.“ Ukázal na skupinku 90-ti letých seniorek.
„Zajímavé.“ Zabručel Kedlubna. „ A co paní Konývková?“
Potůček zase pohladil knír. „Marcelka byla pěkná kost.... Víte co tím myslím.“ Šibalsky se usmál. „Jenom jí trochu hrabalo.“
„Opravdu? Jak?“ Stařík měl bohužel Alzheimera.
„Kdo jste?“ Ptal se zmateně.
„Co mi řeknete o panu Plzákovi.“ Stařík už zase měl jasno. Zapálil si cigarety značky Sparta a při pokuřování začal mluvit o Edovi.
„Eda byl taky skvělej. Bylo mu už 87 let, ale pořád to byl štramák. Přebíral nám ty krásný slečny tam odvedle.“ Pohodil hlavou opět ke stolu se seniorkami.
„ A nevíte, kdo ho zastřelil?“
„Kdo jste?“ Ten němec opět staříkovi ukradl paměť. Kedlubna to vzdal. Přešel k seniorkám.
„Dobrý den dámy. Jsem Boris Kedlubna. Vyšetřuji vraždu.“ Seniorky se zachichotali, ale z jejich úst to znělo poněkud hrozivě skřehotavě. „S kterou bych měl začít?“ Ptal se Kedlubna sám sebe. Poté mu do hlavy vlezla Marie Okurková. „Paní Okurková, mohli bychom si promluvit?“
„Ale jistě mládenče. Říkejte mi Mary.“ Kedlubnu zaskočila.
„Jistě...Mary. Co byste řekla o panech Bobu a Bobkovi?“
„Skvělí. Všichni je měli rádi. Hlavně my, ale stejně neměli na Edu. To byl teprve chlap jak má být. Nechtěl byste tu zůstat s náma.“
“Bude to velice těžká práce.“ Řekl si Boris Kedlubna v duchu. „Bohužel nemohu. Co mi můžete říct o paní Konývkové?“
„Marcelka byla trochu šílená. Na svůj věk tropila mnoho neplech. Například před pár měsíci se snažila trénovat boj, nebo se převlékala za ty svalovce z televize.“
„Děkuji paní Okurková.“
„Nemáš za co fešáku.“
Prošel okolo slintajícího důchodce. Takhle vyslechl skoro celý domov důchodců. Poté došel k Benediktovi Koloději. „Pane Koloději co mi řeknete?“ „Řeknu vám dobrý den.“
„Já se ptal na tu vraždu.“
„Aha, tak to jo. Marcelka byla moje kamarádka. Zastřelil jsem Edu, protože ji dal do čaje až moc sedativ. Usnula, ale už se neprobudila. Eda dostal infarkt, ale já chtěl mít jistotu, že už se taky neprobudí. Je, pardon, mohu začít znovu, já se nechtěl přiznat.“
„To nevadí.“ Řekl Kedlubna, jelikož si myslel, že si z něj senior pouze tropí srandu. To už se mu tady stalo 3x, 2 senioři měli Alzheimera a 5 jich bylo úplně mimo. Poté co domluvil s Kolodějem dostal se k Josefíně Terezii Kolomazníkové. „Slečno nevíte, proč paní Konývková zabila Boba a Bobka?“ Kolomazníková se usmála a odhalila pouze čtyři zuby.
„Ona Malcelka měla jednu že švejch šlabejch chvilek. Pševlékla še ža toho švajovče Jamba ,vžala ši nůž a žačala jim píchat do Jalouška a Bohouška. Já jí měla moč jáda. Ona byla taková moč hodná víte. Jenom někdy še pševlékala ža deratižátoja, nebo jak to je nebo ža Jamba, Malcelka měla moč jáda tyhle akční hjdiny.“
„Děkuji vám mockrát.“ Když zatkl pana Koloděje, byl rád, že už je z toho blázince seniorů pryč a po té době se seniory nezešílel...