Můj první let

Možná se to bude zdát vzhledem k mému koníčku, kterým je letecká doprava a vše co s ní souvisí jako nemožné, ale minulý týden jsem poprvé a asi i naposled letěl letadlem. Mám poměrně dost dobrých kamarádů a ti mi tento let koupili k mým padesátým narozeninám. Já sám jsem o možnosti letět samozřejmě uvažoval, ale buď nebyly peníze, které všechny spolkla drahá literatura o aviatice, nebo čas a odvaha.
Nevím jak to přesně popsat, ale čím víc o některé věci víte, tím víc taky tušíte co se může stát a v situacích, kdy jsou normální lidé v klidu, vy máte nervy napnuté k prasknutí a adrenalin vám teče z uší.
Tím letem, kterého jsem byl účastníkem byla pravidelná linka z Brna do Londýna. Let operuje jedna nízkonákladová letecká společnost a trvá něco málo přes dvě hodiny.
Na letiště jsem se dostavil přesně podle plánu asi dvě hodiny před odletem, odbavil se, a pak už jen čekal na to, až Boeing 737-300 přiletí a já budu moci nastoupit.
Na tuhle chvíli jsem se těšil nejméně 35 let, a to od chvíle, kdy jsem jako kluk začal lepit plastikové modely a pouštět neumělé vyrobená letadýlka z balzy. Od té doby nebylo dne, kdy bych si nepředstavoval, že letím a kromě jednoho dne, kdy jsem opouštěl své předešlé zaměstnání, se mi to nikdy nepodařilo.
Teď jsem tedy seděl v moderním, i když ne příliš velkém dopravním letadle a čekal až naroluje na start. O tomto stroji jsem také věděl vše, znal jsem ho do posledního šroubku a snad bych ho uměl i řídit, teoreticky.
Na poslední chvíli, když už jsem myslel, že mé vedlejší sedadlo zůstane prázdné, si přisedla mladá hezká slečna. Pozdravila a ihned se jala konverzovat. Já si chtěl tyto chvíle z prvu vychutnat a jakékoli odvádění pozornosti od letu mi přišlo jako svatokrádeš. Ona ale mluvila a mluvila a mluvila, až se najednou dostala k tomu, že byla loni na dovolené na Kanárských ostrovech. A já ani nevím proč sem jen tak prohodil,
" jó, Grand Canaria, tam bylo v sedmdesátýmsedmým roce to velký neštěstí, srazil se tam Boeing, který startoval s jiným letadlem, který naopak přistávalo, zahynulo 583 lidí, to se nám dneska stát nemůže", zasmál jsem se, naopak co má sousedka se začala mračit.
"Proč se nám to stát nemůže?" zeptala se po chvíli.
"No protože tohle letadlo nemá kapacitu ani dvěstě a jiný letadlo, který by mělo na palubě 400 pasažérů, tady v Brně přistávat nemůže", řekl jsem jí spíš jako zajímavost, než že bych ji chtěl uklidnit.
Pak ale zase nevím proč jsem jen dodal,
"no jediná možnost by byla, se zřítit na nějaké sídliště, kdyby sme trefili dva, tři paneláky, to by mohlo být i víc neboštíků než tehdy na těch Kanárech".
Podíval jsem se na ní a protože se zdála, že jí tato problematika zajímá, pokračoval jsem.
"On totiž, jestli to nevíte, je nejnebezpečnější start, pokud ten přežijete, máte víc jak z poloviny vyhráno. Třeba v šedesátým sedmým havaroval Iljušin ČSA na cestě do Havany 30 sekund po startu, ledadlo byla na maděru, ale kupodivu polovina cestujících přežila. To byla ale náhoda, normálně nemá nikdo šanci, to mi věřte", dodal jsem a protože jsem v dívčiných velkých očích stále viděl zvědavost, chtěl jsem pokračovat.
To už ale piloti začali pomalu popojíždět na start.
"Tak a jde se na to", obrátil jsem se zase na sousedku, která koukala upřeně před sebe a zdála se lehce nervozní. Abych jí trochu rozveselil, rozhodl jsem se s ní podělit o jeden příběh, který se stal v roce 1986 na letišti v Limě. Tehdy tam téměř nový Boeing shořel ještě před startem. Nehoda si vyžádala život asi 100 pasažérů a dodnes se s jistotou neví co ji způsobilo.
"To víte, on takový požár taky není žádná sranda, vždyť my tady sedíme na pěkných pár tisících litrech paliva, to je jako sedět na soudku se střelným prachem" smál jsem se svému povedenému přirovnání.
Slečna už mě ale neposlouchala a jen koukala ven z okýnka, protože letadlo začalo právě startovat.
V tom okamžiku mi to celé došlo! Vždyť já tentokrát zažívám to, co jsem byl vždycky zvyklý číst jen z knih nebo vidět na DVD.
"Proboha, pusťte mě ven, lidi neblázněte, vždyť se všichni zabijeme!", hulákal jsem jak smyslů zbavený, až se všichni v letadle otáčeli.
První samozřejmě zareagovala má spolucestující, " co blázníte, prvně machrujete a pak jste podělanej, jste normální?"
Já ji ale moc nevnímal a jen si trochu uvědomoval, že letadlo pomalu opustilo matičku zemí a míří někam nahoru a pořád nahoru.
"Jen nepanikařit, kde je to v letadle nejbezpečnější? Vzadu! Honem tedy dozadu!" Odepnul jsem se a utíkal uličkou dozadu. Za sebou jsem slyšel jak na mě letušky anglicky i česky volají abych se vrátil. Mě by v tu chvíli nepřiměl k návratu ani pár volů. Doběhl jsem k poslední řadě a spustil na cestujícího, který tam seděl. "Prosím vás pro smilování boží, nechte mi to místo, je to otázka života a smrti, jestli jste křesťan musíte mě pustit, já vás moc prosím!"
Chvíli se na mě ten muž díval, ale pak si asi řekl, že bláznům se nemá odporovat a opravdu vstal a šel si sednout ná mé původní místo. Já si okamžitě sedl, přivázal se a zaujal polohu, kterou jsem se doma učil a kterou před chvílí vysvětlovala letuška cestujícím. Tato poloha značně zvyšuje vaše šance na přežití v případě havárie, že by v ní ale někdo zůstaval po celou dobu letu je značně nestandartní.
Jen co jsem se uvelebil, se vedle mého sedadla objevil stevard a chtěl vědět co má mé chování znamenat. I bych mu to vysvětlil, ale bohužel jsem si vzpoměl na rok 1994, kdy při letu z New Yorku do Paříže došlo v zadní části letadla k dekompresi a několik cestujících bylo ve 30.000 stopách doslova vysáto. Okamžitě jsem se znovu odpoutal, odstrčil člena posádky a utíkal rychle dopředu. Možná tomu ani nebudete věřit, ale za sebou a nakonec i před sebou jsem slyšel smích! To mi bylo ale jedno. V úplně první řadě jsem se znovu pustil do vyjednávání a i tentokrát jsem byl úspěšný a mohl si po chvíli zase sednout.
Celá situace se za chvíli zase opakovala. Stačilo si vzpomenout na asi 15 případů, kdy došlo při havárii letadla k naprosté destrukci jeho čelní části a už jsem zase běžel do uličky. Naprosto zoufalý jsem si lehl na zem, ruky v zátylku a doufal, že tohle celé je třeba jen sen. Po pár sekundách jsem ucítil na zádech značnou tíhu a uslyšel křik. "Držte ho pevně, je to rapl, kapitán už to otočil zpátky do Brna, toho to příjde draho"! Byl to hlas druhého pilota, který mě umě omotal kabelem od nějakého přístroje, což mi zcela znemožnilo další přesuny po letadle.
Za asi dalších 5 minut jsme opět přistáli v Tuřanech a já ležíc spoutaný na zemi jsem si to přistání ani moc nevychutnal. I tak to byla ale nádhera! Jak já líbal zemi, co vám budu povídat. Letecká společnost chce teď po mě nějakých 180 tisíc, ale co to dneska je? Navíc, proč bych to měl platit já? Ať to zaplatí mí kamarádi, jejich to byl nápad! Ale řeknu vám, takhle se svést letadlem je vážně senzační.