Ruka

Dostatečně předem chci varovat čtenáře, že tato krátká povídka obsahuje explicitní pohledy na krev. Ale nechme strašení a přejděme k věci.

 

Na verandě dřevěné chaty s kamennou podezdívkou, uprostřed smrkového lesa, odpočívali jednu poklidnou neděli manželé Fanyn a Maruna. Fanyn se ve skutečnosti jmenoval František a mnohdy toto oficiální jméno sám používal. Maruna měla v rodném listě zapsáno Marie, ale toto jméno jí nic neříkalo, od narození slyšela ze všech stran, že je Maruna a vzala tuto skutečnost natolik za svou, že docházelo k humorným příhodám, jako když se například ceremoniář ptal při svatebním obřadu Františka, zda si bere přítomnou Marii Houskovou za zákonnou manželku, tu jej zákonná manželka, sama snad ani vědomě nechtíc, opravila: "Marunu..."

 

Seděli tedy Fanyn a Maruna na verandě a pili kávu. Maruna měla dvojdílné plavky, Fanyn značkové trenýrky a řetízek na krku. Oba byli obuti v pantofle, takové ty, co mají vepředu jen jakousi klícku, do které se vklouzne prsty a ono to na noze drží. Maruna měla přehozenou nohu přes nohu, přičemž pantofel na vrchní noze jí visel z prstů a Maruna v nedělním spokojeném poklidu těmi prsty hýbala, čímž jí visící pantofel pravidelně pleskal o patu. A takových moderních, mladých lidí z města tam v tom řídkém lese na svých víkendových chatách bylo nepočítaně. 

 

Potom se pod verandou objevil Průša a chyběla mu levá ruka. Místo ní zela v košili mokrá rána. Průša byl v obličeji bílý jako stěna, na první pohled mu nebylo dobře. Fanyn chtěl vstát, ale Maruna ho zadržela a městsky anonymním tónem se zeptala:  "Co potřebujete?"

 

Průša se opřel zbývající rukou o strom a vysvětloval: "Ale, řezal jsem motorovou pilou mladý smrčky kolem chaty a nějak jsem na chvíli nedával pozor. Uříznul jsem si ruku. Tak já hned do chaty pro ručník, abych zastavil krev. Jenomže pak jsem se nějak zamotal a nemůžu vám tu ruku najít! Až jsem najednou tady. Tak jsem chtěl poprosit, jestli byste se nezašli podívat, já už se neudržím na nohou. Buďte od tý dobroty a porozhlídněte se mi tam po tý ruce. Já bych si tady zatím trochu sednul."

 

A Průša už měl nakročeno na první schod. Fanyn sáhl po třetím křesílku, že ho povytáhne, aby si Průša mohl sednout. Ale Maruna se zdvořilostním úsměvem, který by zabil i vola, rychle povstala a seběhla ze schodů k Průšovi.

 

"Tady si můžete sednout, máme tu pěkný pařez pro návštěvy. My máme nahoře novou dlažbu a já vám nevím, jak bych to potom drhla. Tady na pařezu můžete krásně krvácet.  My se vám po tý ruce podíváme. Fanyne!"

 

Tak se vydali k Průšově chatě. Stála skryta mezi stromy hned vedle Fanynovy a Maruniny. Procházeli smrčím jako houbaři. Maruna se ujišťovala: "Pane Průša, jaká že to byla ruka? Já si nevšimla!"

 

"Levá, levá!" prodrala se k nim přes větve odpověď.

 

"Tak hledej levou, Fanyne," nařídila Maruna muži. Oba bloumali kolem Průšovy chaty a rozhrnovali nohama větvičky a šlahouny. Najednou Fanyn sykl: "Mám!" A skutečně, v jehličí ležela uříznutá ruka. Maruna ihned přiskočila k nálezu a prohlížela si jej. Fanyn se otočil směrem, kde za hradbou smrků seděl Průša a zahalekal: "Našli jsme ruku, pane Průša! Bude to ta vaše?"

 

"Jakou má barvu rukáv?" ozvalo se mezi stromy.

 

"Mod...," vyrazil Fanyn, ale Maruna do něj šťouchla, aby zmlknul. Fanyn se zarazil. Maruna si dala ruce před ústa jako megafon a zavolala: "Zelenou, pane Průša, má zelenou barvu!"

 

"Tak to nebude ona! Já mám modrou košili!" odpověděl Průša zklamaně. Fanyn se podíval na Marunu s jedním okem přimhouřenýma druhým široce otevřeným. Nerozuměl a žádal vysvětlení. Maruna se rozhlédla kolem a zašeptala: "Hodinky! Podívej na ty hodinky!"

 

A skutečně, na ruce byly hodinky, na první pohled vůbec ne laciné. Maruna se znovu rozhlédla a hodinky odepnula z netečné ruky. Rychle je skryla v pěsti.

 

"Co blbneš, Maruno? To jsou jeho hodinky," zasyčel Fanyn.

 

"Ale houby, když si někdo uřízne ruku, tak všechno, co na tý ruce bylo, už je veřejný. Na to je zákon," odsekla Maruna a Fanyn už dál nic neříkal.

 

"A navíc, stejně by je neměl na co připnout, když už nemá tu levou ruku," pokračovala Maruna v argumentaci. Když se takto vypořádala s právní stránkou věci, ihned postoupila do další úrovně, praktické.

 

"Dám je Vášovi k narozeninám," řekla. Váša byl Fanynův otec, a Maruna nekompromisně stmelovala příbuzné tím, že sledovala veškerá významná data v rodině a dbala na předepsané oslavy. Nesnesla by něco tak nespolečenského až neslušného, jako opomenutí jakéhokoliv výročí.

 

Ruku odnesli o kus dál a zašoupli ji pod vyvrácený strom. Šli zpátky a cestou dělali, jako že ještě hledají. Průša je očekával s nadějí, která pohasla, když viděl, že mají jen své vlastní ruce a jeho nenesou.

 

"Tak bohužel," řekla Maruna s nacvičenou lítostí. Fanyn neřekl nic. Oba vyšli na verandu a usadili se do křesílek. Průša povstal z pařezu a chtěl se na znamení rezignace plácnout rukama do boků, ale včas si uvědomil, že mu chybí polovina horních končetin. Maruna na něj pohlédla přes okraj šálku, který zdvihla k ústům. O patu zapleskal pantofel. Průša odešel.

 

Maruna byla spokojena, Váša dostal dárek, ze kterého byl u vytržení. To bylo pro Marunu podstatné... rodina, vztahy, láska, porozumění. Často zvali Vášu k sobě na chatu, ale vždy mu kladli na srdce, aby si nebral hodinky, co kdyby se jim v lese něco stalo, byla by jich škoda. Ale oba věděli, že ve skutečnosti by je mohl potkat jednoruký Průša.