Hraběnka dePrese a kníže ze Smíchu

V jedné velké zemi, a není to tak dávno, žila hraběnka Hluboká dePrese.

Byla ještě docela mladá, takže vdovou se ještě nestala, na emo už byla stará, ale přesto nosila pořád černé dlouhé šaty od Ralpha Laurena s rozevlátým černým bolerkem Zara, vlasy si pravidelně barvila na černo tunami balení L'Oreál, a když náhodou nebylo žádné po ruce, alespoň prolezla kotelnou.

Na očích neustále nosila černé brýle Gucci, to aby i svět kolem ní působil tmavě a aby se všechny jásavé barvy vypařily, a když jí je jednou sluha nechtě rozšlápl, pleskla si přes obličej masku na spaní se slovy: Radši nic než slunce!, což byla první slova po třech měsících ticha.

Používala výhradně tmavý make-up, který si sehnala od poddané s intenzivním zájmem o gothic subkulturu, a na nohy nevzala nic jiného, než vysoké černé kozačky Milano Style. Nedalo se v nich sice udělat téměř ani krok, ale hraběnce to nevadilo, protože téměř nechodila.

Tento svůj osobitý styl doprovázený dlouhým mlčením, které se nezřídka táhlo i přes měsíce, nehybností po celé dny, nicneděláním, vzdycháním v jakékoli situaci, ležením v obrovské posteli s černým saténovým povlečením a civěním do tmavým ebenem obloženého stropu, koutky úst protaženými nezvratně dolů, potoky slz, které, když zrovna v očích voda vyschla, alespoň pečlivě malovala černou tužkou, a často odmítáním veškerého jídla, co jí služebnictvo pečlivě připravovalo, za mnohé například steaky propečené do černa, brambory smažené do černa, černá káva, černý čaj nebo, při stavech nejvyšší nouze, alespoň jelita, však nezůstával pouze u ní.

Hraběnka dePrese vyžadovala tvrdě po všech svých poddaných, aby následovali jejího příkladu, a navíc, když ne nahlas, aby alespoň v dlouhých hodinách apatie tiše litovali její krutý osud, který postihl celý její dePresivní rod.

Všechny fasády proto brzy ovládla černá barva, u těch odvážnějších tmavě šedá, záclony a závěsy visely přes okna jako zaprášené pavučiny, místo trávníků se všechny prostory dláždily tmavými kameny a hraběnčini alchymisté měli plné ruce práce se šlechtěním tmavosrstých odrůd zvířat.

Není asi s podivem, že hraběnčini osobní sluhové byli výhradně černoši a jediná činnost, ke které se hraběnka dePrese dokázala přinutit, byly bahenní koupele. Jinak nedokázala nic. Nechtělo se jí ani do pohybu, ani do jídla, ani dokonce do spaní, všechno jí připadalo zbytečné a chmurné a její tělo, i kdyby chtěla, odmítalo poslouchat jakékoli příkazy mozku potaženého černým suknem.

A do tohoto sukna chtěla zahalit celý svět.

Dělalo se jí ještě víc na nic z lidí ze sousedních panství, kteří se usmívali, a kteří hýřili barvami. Nenáviděla je a hnusili se jí. Jenže tušila, že ona sama s tím nic nezmůže. Že ona sama už nedokáže odít svět černým damaškem a potáhnout ho tmou.

Jednou tedy, když se zvlášť předávkovala kombinací dlouhé bahenní koupele a dvou set kusovým balením antidepresiv, počala uprostřed temné noci ve své černé ložnici dítě. Doufala, že veškerou práci, kterou plánovala, stihne to malé udělat za ní. Mělo na to mít zhruba příštích patnáct let, než se u něj projeví jeho dePresivní původ.

Přímo v sousedství tohoto hrabství však žil kníže Břichabol ze Smíchu.

Tento velmi extravagantní kníže zásadně chodil v zářivých žlutých kalhotách od Vietnamců, křiklavě rudém kabátu z H&M a nosil žlutohnědé špičaté boty z tržnice na rohu. Někdy si navíc na hlavu, kterou většinou zdobil duhový kohout, přirazil sepranou bekovku nebo oblíbenou zmijovku a kolem očí měl charakteristické otlačeniny od kostěných brýlí, které se mu tam trvalý culením jeho plných tváří zarývaly.

Pravda, někdy manželka donutila Břichabola obléci se na státnickou návštěvu slušněji a méně výstředně, ale brzy se na všech jeho oblecích objevily prodřené díry, patrně od toho, jak se válel po zemi. A po zemi se válel vždy, když kdokoli v jeho blízkosti pronesl sebenevtipnější narážku, nebo když se mu rozsypaly stohy anekdot přítomné se po celém zámku.

Tento kníže si nevybíral své sluhy nijak zvlášť, ale všechny služky rozverně plácal po zadku při každé příležitosti a někdy, byl-li opravdu v dobré náladě, plácl sem tam i sluhu.

Avšak ani jim ani ostatním poddaným nenařizoval nic, co se jejich soukromého života týkalo. Pouze každého, koho by stráže a pochopové načapali plakat, měli za úkol lechtat husím brkem tak dlouho, dokud se nezačal smát, nebo se nepočůral.

Nejoblíbenější činnost samotného knížete však bylo něco jiného. Miloval vyjížďky na lov. Sice nikdy nic neulovil, protože vždy, když konečně zamířil, rozvzpomněl se na nějakou veselou příhodu z posledního lovu, rozchechtal se, zbraň mu vypadla a zvěř se rozprchla, ale přesto o jeho mušce nikdo nepohyboval.

Dále také velmi rád jedl a pořádal hostiny, kam zval všechny baviče z širokého okolí, a jediný, koho kdy z takové hostiny vyhodil, byl Leoš Mareš, navíc se slovy "Soutěž v trapnosti pořádáme až příští týden", což byla první vážná slova bez vyceněných zubů za poslední tři měsíce.

Kníže ze Smíchu doufal, že tenhle stav v jeho knížectví zůstane ještě dlouho a pochvaloval si, jak jsou lidé za jeho vlády spokojení. Všichni byli buď veselí nebo počůraní a nikde neviděl žádné protáhlé ksichty.

Jak ale dobře věděl, on tu nemohl zůstat na věky a proto, když jedné obzvlášť zářivé noci, kdy hvězdy tančily po obloze kvapík, a on kupodivu nespadl z paní ze Smíchu, protože si patrně nevzpomněl na žádnou vtipnou příhodu ani obscénní anekdotu, počal potomka.

Devět měsíců po oné památné noci se tak v jedné porodnici na hranicích setkaly dvě ženy a jeden muž.

Jedna z nich, oděná v dlouhý tmavý župan, namáhavě vzdychala, druhou pevně držel za ruku poskakující chlapík, co mezi peprnými poznámkami proč to tak trvá častoval vousaté doktory vousatými lékařskými vtipy.

Brzy na to se nemocnicí rozlehl dvojí pláč.

Jeden byl hlasitý a ječivý, druhý zněl spíš jako fňukání. Jeden vycházel z úst maličkého rudovlasého dítěte s buclatými tvářičkami vyhnanými nahoru širokým úsměvem, druhý z mračící se pusinky černovlasého drobečka.

Jenže protože zrovna zhasla všechna světla a přes nemocnici se přehnala krátká, ale prudká bouřka, s prvním dítětem zamířila domů hraběnka dePrese a s druhým kníže ze Smíchu.

Obě rodiny se na své potomky dívaly dost rozpačitě.

Hraběnka se všemožně snažila celé dny utišit ten veselý smích od plic malého syna, jednu noc dokonce vstala z lože a do rozšklebených rtů mu narvala dudlík, zatímco kníže pozoroval svého synka a přemýšlel, proč to děcko pořád jen leží a bulí.

Takhle to probíhalo i následující roky.

Mladý pan ze Smíchu přidělal svému otci vedle vrásek od zábavy spoustu starostlivých a stále se odmítal byť usmát. Knížete Břichabola už napadaly výrazně černé myšlenky, že pokud to tak bude dál, bude moci panství prodat té sousedce dePresi, ale po třech velmi neveselých letech si řekl: "Ne. To tedy ne." A potom rozkázal svým pochopům: "Přineste mi první husu, na kterou narazíte!"

Kníže nervozně přecházel sem tam po synově pokoji a poté, co mu přinesli tři duševně pomalejší obyvatelky knížectví, konečně dorazil jeden z jeho mužů s bílou okřídlenou husou v podpaží. Položil ji před knížete na podlahu a zasalutoval.

Kníže ihned poručil: "Oškubat!"

Pochop se sehnul k huse, ale ta rychlým pohybem uskočila. Pochop se sehnul znovu, ale husa znovu uskočila a strhla se zběsilá honička po celém pokoji. Mladý pan ze Smíchu to chvíli pozoroval, a když spatřil, jak se přidal jeho otec, jak se pachtí za ptákem a jak ho po pár chvílích loví z pod postele, načež mu s hlasitým "prrrrrrd" praskl šev světle zelených zvonových kalhot, dal se do hurónského smíchu.

A od těch dob byl Břichabol ze Smíchu zase tím pravým Břichabolem.

Jenže hraběnka Hluboká dePrese takhle akční být nedokázala. Jak roky plynuly, smích malého dePrese, který byl ve skutečnosti vyměněný pán ze Smíchu, ji zmáhal víc a víc, zahryzával se do stěn a válel se ve všech chodbách, stejně jako křiklavě barevné hračky, co si nechal dovážet z okolních panství, a ani ona ani její sluhové, kteří museli povinně dlít v netečné apatii a litovat jejího stavu, neuměli mladého pána nijak zkrotit ani převychovat.

A když dospěl, prokletí rodu dePrese padlo docela.

A z toho vyplývá co? Kde je břichabol ze smíchu, tam se deprese může jít bodnout.