Válka mezi Kanárskými ostrovy a ČR

Válka mezi Kanárskými ostrovy a Českou republikou

Osoba nejasných rysů rysů kráčí jistě ulicí ke svému cíly. Ostatní, kteří ji zahlédnou, se otáčejí a v duchu si kladou otázku, zda ji už někde neviděli. Po chvíli zamyšlení se ale odvrácejí a s myšlenkou, že to musela být nějaká mýlka, pokračují na svých cestách životem. Osoba již dospěla k cíli své cesty.

Na chvíli se zastaví před budovou, aby zjistila, za se dostavila na správné místo. Na budově je napsáno „Velvyslanectví Kanárských ostrovů“. Poté, co si přečte název, vydá se již o něco jistěji dovnitř. Hned u dveří ji úředně vyhlížející paní vyzve, aby si sedla a počkala až přijde na řadu.

Minuty utíkají a osoba se počíná poněkud nudit. Začne počítat mozaiku z kachliček na zemi, a když se dostane až k poslední řadě, dostala od té paní pokyn, aby šla dál.

Osoba přistoupila k okénku, za nímž seděla poměrně úhledná paní středního věku.

Hned, jak přistoupila k okénku, se paní zeptala: „Dobrý den, co bych pro vás mohla udělat?“

Osoba měla promyšlené vše, až na to, co bude vlastně odpovídat na takovéto otázky. „Dobrý den, jmenuji se Česká republika a...“, začala se Česká republika představovat, ale to jí už přerušila úřednice, která si po ní začala hláskovat: „takže křestní jméno Republika, Příjmení Č E S K Á,“ dokončila velmi nezvyklý monolog úřednice, a Republika na ní zůstala v němém úžasu zírat. „No ano,“ řekla Republika, „jak jinak“.

„Tohle je úřední postup. Kdy jste se narodila?“ zeptala se možná až příliš přímo znovu úřednice.

Bylo vidět, že Česká Republika přemýšlí. „Narodila jsem se 1. ledna 1993“, řekla po chvíli přemýšlení.

„Takové kulaté číslo, neměla byste na to ale nějaký doklad? Občanský průkaz, rodný list nebo něco takového..?“

Republiku zase ta otázka zarazila. V mysli jí probíhaly otázky typu: jakto, že je tak blbá? jsou všechny úřednice takhle natvrdlé? přestanou už někdy tyhle otázky? Po překonání skoro zjevného odporu nicméně Republika vyndala z kapsy u kalhot Úplné znění Ústavy České republiky, kde jí v článku 113 ukázala to, co si přála vědět, nezakryla přitom však projevy opovržení.

„Národnost?“

„No dovolte? Není to snad zcela zřejmé?“

„Píšu česká,“ vypadalo, že se úřednice vzdává, a sklání zbraně úchylných otázek. „Takže Republiko Česká, co vás k nám přivádí?“ zeptala se konečně úřednice na tu hlavní otázku.

„Já bych vám chtěla vyhlásit válku“.

„V Á L K U“, hláskovala si zase nahlas úřednice zapisujíce údaje do stroje. „Počkejte, to jako myslíte vyhlásit válku mně?“ zarazila se úřednice a z její tváře byl znát střídavě údiv a střídavě děs.

„Ale copak vás nemá,“ konejšila jí Republika, „válku chci vyhlásit vaší vlasti, Kanárským ostrovům.“ dokončila a z jejího výrazu bylo znát, že touto informací chtěla poněkud atipickou situaci odlehčit.

„Aha, ale to jste si měla vyplnit formulář!“