Byl sem přeceda

Po cestě stařeny od dveří k našemu stolu uběhly možná dvě minuty, klepání hole utichlo a teď už sem bábu konečně mohl podle občanky odškrtnout. Bába se vydala na další cestu směrem k plentě, před kterou se po chvíli začala shromažďovat fronta netrpělivejch lidí, který sme museli uklidňovat, ať eště vydrží, páč stařeně to za plentou trvalo jak ožralovi na velký. Když už napětí začalo bejt špatně snesitelný, stařena zpoza plenty konečně vyšla. Víc než že by byla hotová, to ale spíš vypadalo tak, jako by se chtěla ujistit, jestli jí za rohem nikdo nesledoval. Tázala se zvednutím návodu k volbám a obálky, jestli má odvolit tim, že návod strčí do obálky. Křičeli jsme na ni a naznačovali, že tam musí strčit lístek strany, kterou chce volit. Nepřipadalo nám ale, že pochopila.
Po desátý sem si to namířil z komise rovnou do hospody, kde jsem do sebe u baru hned na stojáka obrátil dva velký rumy a jednoho sem si vzal i s pivem ke stolu, kde už čekali chlapi.
„No tyvole, konečně Pepa!“ zvolal po mém příchodu Míla.
Chlapy sem pozdravil a začal vyprávět, jakej to byl dneska vopruz u těch voleb, samozřejmě i o příhodě s bábou, ale že až za to dostanu vejplatu, tak všechny zvu na ruma. Nevim, do kolika sem v tý hospodě byl, ani si totiž nepamatuju, jak sem se dostal domů.
Ráno sem se probudil na koberci s nedokouřenym cigárem u hlavy, se zvětralym otevřenym lahváčem na stole a z kuchyně řinčel mobil. V držce sem měl, jako bych celou noc žral pochcanej písek. Típnul sem vajgl o talířek s okoralym chlebem, došel pro mobil a zjistil, že mam pět nepřijatejch hovorů a je půl devátý, přičemž sem přeceda, takže mam klíče od volební místnosti, která se otvírá ve tři čtvrtě na osm. No jo, slyšíte dobře, v losování sem byl zvolenej přecedou. Já. Docela průser. Vypil sem dvě skleničky vody, nasadil kabát, co smrděl jak sto pajzlů, a vyrazil.
Po cestě sem si koupil noviny a cigára. Když sem přicházel k budově, kde se má volit, ňáká rodina tam nastupovala do škodovky, přičemž se mi zdálo, že fotr zavíral ty dveře nějak dost nasraně. Komisaři a voliči, který tam na mě čekali, stepovali a ukazovali na mě, taky zrovna nevypadali, že mi chtěj dát pusu.
Po tom, co přešel počáteční tlak plebsu, čet sem noviny a přečet sem tam mimo jiný i o tom, že ňákýho starýho komisaře včera při volbách kleplo. Došel sem k závěru, že kdybych natáh bačkory, dostal se tak do novin, tak bych byl spokojenej, nic lepšího se mi už v životě stejně nestane. Vždycky sem chtěl bejt aspoň trochu slavnej, nikdy se mi to ale nepovedlo, možná proto, že tolik chlastam. Anebo chlastam proto, že se mi nikdy nic nepovedlo?
I když byly sobotní volby kratší, byly vlastně mnohem delší než včera. Když sem začal střízlivět, šla na mě děsná kocovina a čim dál tim větší vedro. Největší muka pro mě bylo počítání hlasů. Otevřeli sme mimo jiný obálku s návodem na volby, takže bába to nakonec asi fakt nedala.
Když sme konečně dopočítali a mohli jít domů, byl sem na tom už fakt hodně zle. Měl sem takový tušení, že to nebyla jenom vobyčejná kocovina. Po cestě sem horkem musel svlíknout svůj smradlavej kabát. Pak sem se musel jít vyzvracet do křoví a to mě tak vyčerpalo, že sem se u toho křoví natáh a objímal ho. Opodál mě pozorovala ňáka maminka s dítětem a dítě na mě ukazovalo a maminky se na něco ptalo. No co, aspoň mu dám lekci, že né vždycky je život pohádka.
Do toho sem začal ale cejtit silnej a stoupající tlak na hrudi. Tohle už asi nebyla prdel. S obtížema sem vytáh svůj mobil a umaštěnej displej vypadal, že je černej. Vybito.
Svírání začalo bejt už nesnesitelný a začal sem vidět černo...
...
Nabíraj mě na nosítka, poblíž sou taky ňáký novináři.
"Tady už prej byla komise rozpuštěná, nemá cenu o něm psát článek, to už nebyl v komisi."
Ach jo.
"To sice ne, ale je to prej ten, kvůli kterýmu dneska nemohli odvolit, protože přišel pozdě."
"No vidíš, to už na článek je."
Jo. Teď už můžu umřít.