Sběratel

                                                                 Sběratel

„Nathanieli, příteli, jsem rád, že tě zase po tak dlouhé době vidím.“
„Hermane, kamaráde, je to snad deset let, kdy poslední zprávy o tobě a tvých cestách kolovaly mezi známými a postupně utichaly, tak, jak jsi zmizel z očí.“
Přátelé se objali a radostně podívali do očí. Ano, tolik let je již tomu, kdy se spolu naposledy potkali.
„Musíme se napít, vím tady o slušné krčmě, kde zase tolik nekradou a je možnost si popovídat.“
Nathaniel byl v Salemu doma a proto rád přítele pozval na skleničku.
Herman zase, přijel z Bostonu a žalostně hledal příběh. Byl to vyhledávač příběhů.
Zapadli k Malému Dickovi a našli jediný volný stůl s nějakým místním otrapou. Přisedli si a Nathaniel vyzval přítele, aby mu vyprávěl zážitky z cest.
„Ano, procestoval jsem kus světa. Jak po moři, tak také po pevnině, ale to je snad na jiné vyprávění. Chci si poslechnout tebe kamaráde. Zaslechl jsem, že snad putuješ po této zemi a něco, nebo někoho hledáš? Vyprávěj! Koho chceš vlastně najít?“ Naléhal Herman na přítele.
Nathaniel tedy začal: „Mám trápení, kamaráde. Před pěti lety jsem se oženil. Byli jsme celkem slušný a nenápadný pár se svou Catherine. Neříkám, že jsem byl vždy skvělý manžel, to ne, ale v rámci možností jsem se staral o živobytí.
Hej, hospodský, dej nám ještě pintu vína, ať se můžeme veselit! A tady tomu příteli vedle nás, dolej taky! Vidíš, že mu vyschlo hrdlo.“
Otrapa si promnul husté vousy a bezzubým úsměvem počastoval hostitele.
„Takže, jak říkám, všechno by šlo dobře... jen kdyby tam s námi nebydlela ta čarodějnice.“
„Cože,“ zeptal se Herman, „říkáš čarodějnice?“
„No jasně, ta ježibaba. Její matka. Navezla se k nám a prý do začátku bude Catherine oporou. Jenže se u nás usadila natrvalo. Do všeho kafrala. Měla tucty připomínek. Přitom sama nic nedělala, jen neustále popouzela dceru proti mě. Prý málo vydělávám a potom zase, že máme nuzný byt. No, a kdybys ji viděl kamaráde, neuvěřil bys. Ta ohromná matróna, ten džber sádla. Museli jsme ji tlačit do schodů, aby vůbec mohla vyjít k našemu bytu.
Začal jsem ji nenávidět. Skoro jsme si s Catherine už neměli co říci, byla tam jen ona. Ohromná baba s neuvěřitelně bílými vlasy, zapadlá v křesle vedle krbu a čekající na další den, o který mi může zkrátit život.“
„Jó, čarodějnice, vo těch bych moh vyprávět,“ ozval se otrapa.
Podívali se na něj a Nathaniel pokračoval.
„Tušil jsem, že tu babu musím zabít. Začal jsem o tom reálně uvažovat. Jenže, jak ji vylákat ven? Nikam nechodila. Nemohla nikam chodit. Jenom žrala a přibírala na váze. Vracel jsem se z doků večer unavený a obrovská bílá sviňucha, přesně taková, kterých musím denně několik vykuchat, tak na mě ihned spustí. Kde že jsem tak dlouho? Proč v krbu nezatopím pořádně? Prý, jak dlouho budu k večeři nosit jen ryby? Smrdím prý po moři a po všech těch vyvrhnutých rybích útrobách.
No řekni Hermane, nezabils bys ji?“
„Zabil!“ Ozval se otrapa.
„Jo, taky jsem si to říkal,“ pokračoval Nathaniel.
„Chystal jsem se na to. Když jsem páral břicha sleďům, platýzům, nebo treskám, myslel jsem na to, až nůž zabořím do toho bílého sádla. Svou ženu jsem doma už vůbec nevnímal. Soustředil jsem všechny své myšlenky a nenávist jen na popravu té odporné báby.
Jenže, jako kdyby to vytušila, jednou takhle příjdu domů a tam prázdno. Vyhasnutý krb a Catherine s matkou byly pryč. Žádný dopis, jen podivná nálada z toho, že své dílo nemohu dokonat.
Myslel jsem si, že teď se mi uleví, ale kdeže. Naopak! Má vražednost byla do duše tak zažraná, že jsem neměl chvíli stání.
Začal jsem ji hledat. Slyšíš Hermane? Neříkám, že jsem hledal svou ženu. Povídám, hledal jsem jen tu bílou vorvanici, tu bečku sádla.
A Tak začalo moje putování po státech. Vyptával jsem se a hledal, občas zachytil stopu, ale když naše země je tak velká. Cestoval jsem na severozápad, potom na jih. Nějakou dobu jsem pracoval na východní železnici, pátral v okolí. Všechny indicie, kterých jsem se uchopoval, jako záchranného kruhu, všechny zmizely.
Jak říkám, tři roky jsem ji hledal a teď... teď už toho mám nějak dost, tak jsem se vrátil domů.
Obrovská nenávist začala přeplňovat mé tělo a já jsem vlastně přestal žít. Hledal jsem jen svou pomstu. Chápeš to kamaráde? Byl jsem toho tak plný, že jsem se s tím nedokázal vyrovnat.“
„Hmm... to je vidět,“ poznamenal otrapa.
„Teď už jsem klidnější, ale ve snech neustále hledám tu bílou bestii a snažím se naplnit svou pomstu,“ ukončil své vyprávění Nathaniel.
Přátelé ještě chvíli poseděli a pak se vydali do deštivých ulic tajemného Salema.
Před hotelem, kde Herman bydlel, se rozloučili a Nathaniel si přivolal drožku.

V tmavém pokoji si Herman Melville zapálil svíci a v jejím slabém světle napsal tento sběratel příběhů svůj nadpis pro nový román.

                                                      „Moby Dick – Bílá velryba“