PARADOX

Dostal jsem se do hloupé situace. Jako ochranka člověka, kterého vybrali, aby se stal vyjednavačem s diktátorem, kterého likvidovala koalice vojenskou silou…
Diktátor moc ví, tak je vyjednávání potřeba.
Můj člověk, říkejme mu E, se setkal s diktátorem S. Tváří v tvář, vzrušeně debatovali, potom jsme odešli zpět do krytu.
Koalice slavně zvítězila, nikdo nepromluvil, všichni byli spokojeni. Tomu vyjednavači dali důchod 500 USD/měsíčně za odměnu a mě nic.

Dlouhá léta jsem ho neviděl. Pak jsem ho potkal v jednom z předměstských chudinských sídlišť.
Ptám se:“Co tady děláš?“
„Já dělám atašé tomu státu MAU, ve kterém jsme vyjednávali.“
„Ty?“
„Jo, tady mám kancelář, a tady dělám propagaci. A že jsi mě chránil, budu Ti dávat plat 20USD a podíl ze všech akcí co přijdou!“
Říkám si, proč ne, prachy nesmrdí, ale je to trochu podivné.
Diskrétně jsem informoval u velvyslanectví té chudé země, co myslíte, že jsem se dozvěděl?
„je to takový neškodný blázen, my ho v tom bludu nechali.“

On možná blázen byl. Co se dělo dál, bylo neskutečné.
Každý čtvrtek byla přednáška o krásách země MAU, kterou nikdy neviděl, nepoznal, běžel po ní v noci, mezi krytem a palácem diktátora. Přesto se mu povedlo svým nadšením přesvědčit jednu cestovku na mizině, aby do té neznámé krásné země udělali zájezd.
Úspěch zájezdu byl fenomenální. Nikdy tam nebyl, ale všechny přesvědčil, jak je to krásná země. Lidé začali do MAU jezdit, cestovka bohatla a já s ní.
Ale E nepřestával. Byl naprosto úžasný organizátor.
Vytvořil klub přátel MAU.
To mu nestačilo, tak vytvořil obchodní komoru, kterou zaštitoval jako atašé, nikdo nepochyboval.
Zorganizoval sbírky pro chudé v MAU.
Domluvil investice v zemi MAU, investoři byli nadšeni, já také.
Po pěti letech nikdo nepochyboval, že v chudinském sídlišti, kde vše začalo, se stal zázrak.

Co se nestalo. Po tomto cestovně investičním šílenství do země MAU, prezident té země, chtěl osobně poděkovat svému schopnému velvyslanci, který odvádí jako potomek starého rodu tak vynikající práci.
Divné bylo, že jeho velvyslance znali, neptali se na adresu, ale dozvěděl se, na jaké fantastické dovolené byly s rodinou. Taxikář ho vezl úplně jinam, než byla oficiální adresa velvyslanectví.
Vystoupil na ulici, která ani vzdáleně nepřipomínala vilovou čtvrť. Staré sídliště, oprýskaná omítka,
Na jednom z domů velká cedule s neony Zastupitelstvo země MAU.
Nejdříve chtěl okamžitě odjet, ale pak si také všiml neobyčejné čistoty, krásného parku, zdravící lidi.
Vydal se pěšky k dané ceduli. Ochranka šílela. S podezřením se na ně díval hlídající policista.
Před dům přijelo auto, které neměl ani president MAU. Vystoupil muž, přivítaný usměvavým prošedlým človíčkem s širokým úsměvem. Pozdravili se velmi přátelsky. Vešli dovnitř.
Pobyli asi 10 minut. Vyšli ven. Podali si ruku, auto odjelo.
„Co pro Vás mohu udělat, pane? Chcete investovat, na dovolenou, nebo se stát přítelem země MAU?“
„Chtěl bych se stát přítelem.“
„OK, bude Vás to stát 5000 dolarů, 50 na administraci, 1000 na 2 cesty do MAU, ostatní na chudé v MAU. Ještě něco pane?“
„Ne, děkuji, jsem rád, že jsem pomohl, tu zemi bych rád poznal“
„To je fantastický nápad, pane, máme cestovní kancelář, která pořádá zájezdy do té krásné země“
Můžete se tam kochat přírodou, nebo investovat do jejich malého průmyslu. Doporučoval bych nejdřív návštěvu, pak se stavte, najdeme nejlepší možnost investice.“
Prezident byl mimo sebe, nedal na sobě nic znát, ale toto není jeho zvolený atašé. „Vy to děláte už dlouho.“
„Dlouho pane, tak dlouho, ale je to úžasný pocit být zástupcem tak krásné země, vidíte ty fotky?“
„To ji určitě dobře znáte.“
„Znám“
„V které části jste se narodil?“
„No pane, to Vám nemohu říct, to je tajný, ale je tam krásně."
„No už Vás nebudu zdržovat, mohl bych Vás pozvat na banket na tuto adresu ve městě?“
„Dobře budu tam zítra v 8 večer“
„V 8 večer.“
Odjel taxíkem do hotelu, V hlavě mu hučelo, vzteky byl bez sebe. Dal si studenou večeři a šel spát.

Ráno to začalo. Adresu museli najít v mapě města. Nikdo ji neznal. Honosný dům ve vilové čtvrti zastupitelského typu. Nikdo ho nevítal. Otrávený vrátný se ho zeptal:“ co chcete?“
„Chtěl bych vízum do MAU“
„Vízum? To nevím, kdo dělá, to víte, k nám moc lidí nezajde, běžte do prvního patra.“
Pokračoval. Červený koberec, vlajka, jeho fotka.
Zaměstnanci chodili s lejstry po domě, jeho si moc nevšímali. Našel místnost atašé.
Přivítala ho starší dáma, přísnost v očích. Pohlédla na něj.
„Co byste potřeboval, pane?“
„Chtěl bych mluvit s velvyslancem.“
„Ten je ale velmi zaměstnaný, čekáme pana prezide..“
„Pane pre.,“ dal ji prst na ústa.
„Tiše, přece mám teprve přijet.“ Pochopila.
„Koho mám ohlásit?“
„Bratrance prezidenta, který ho jde informovat o příchodu šéfa.“
Ohlásila ho.
Vešel, diskrétně za ním zavřela dveře.
„Pojďte dál, právě dělám pro našeho prezidenta zprávu.“
“Bude tam něco zajímavého?“
„Nic moc, pouze ten blázen, který nám dělá ostudu.“
„Který?“
„Ten ze sídliště, hlídá ho naše služba, hraje si na atašé a přitom nikdy u nás ani nebyl.“
„Pozval jsem ho dnes na banket!“
„Jak Vás to mohlo, napadnout?“ Vzhlédl od papírů a ztuhl.
„Vy, pane prezidente?“
„Já“
„Ale…“
„Žádné ale, dnes je banket na počest nového atašé v této zemi.“
„Rozumím, a smím se zeptat, kdo mě…nahradí?“
„Můžete, ten blázen.“
Brada se mu roztřásla. „Co já?“
„Vy půjdete pěstovat růže do svého domu v MAU s vyznamenáním za služby pro stát a nějakou penzí…“
„Rozumím“



A tak proběhl velký banket a můj přítel E se stal atašé. Skutečný, s jednou podmínkou. První jeho cesta bude do MAU.
Říkali, že to bylo velký. Všude ho znali, byl oslavován jako jejich hrdina. Donesl jim práci a peníze. Strávil krásných 14 dní v letovisku u moře. Byl u něj poprvé. V letovisku, které vybudoval.

Prezident si vymínil, že každé prázdniny bude minimálně měsíc v MAU. Stali se přáteli. Také se oženil. Byl úspěšný a šťastný.


Já taky, mě plynuly penízky, byl jsem v té zemi skoro stále. Bylo tam fajn.