Sladká pomsta

                                             SLADKÁ POMSTA
 
     Jack byl snad nejprudší z výrostků, kterým se zdálo, že jim patří městečko i s okolím. Pokřikovali na dívky, utahovali si z každého, kdo se jen pokusil je trochu pokárat a když si dali trochu na kuráž, neváhali se i poprat. Oblíbenou zábavou bylo střílet pod nohy nově příchozím; žádný z nich neměl nikde zastání a netroufl si proti místním hochům nijak vystoupit. Buď měl namířeno dál a pak by to bylo nevítané zdržení, nebo měl v úmyslu tu zůstat a pak se nechtěl hned uvést nějakým problémem. Pravda je, že všichni komicky poskakovali a hoši se neskonale bavili. Místním občanům není příliš ke cti, že se bavili také. Kromě Jacka si ale na tuhle hru nikdo další z hochů netroufl, nebyli tak dobří střelci jako on.
     Šerif mu sice pohrozil, ale to jen aby splnil povinnost: „Jak někoho škrábneš, Jacku, budeš tady běhat bez bouchačky, to si pamatuj! A až jednou narazíš na kosa, který ti tu pazouru ustřelí, tak za mnou nechoď.“
     Na takového kosa Jack nenarazil, ale co ho potkalo, bylo možná horší. Od lodi přicházelo zase pár lidí; jeden z nich, asi tak čtyřicátník, vymóděn naprosto nevhodně do venkovského městečka – ten bude koukat. Chyba byla v tom, že právě jenom koukal. Když Jack zařval „hej“ a spustil mu palbu pod nohy, chlapík se ani nehnul. Když pak Jack střelil tam, kde nemělo být nic, byla tam noha. Chlapík se svalil, řval a snažil se strhnout prostřelenou botu. Hned s ním k doktorovi a s Jackem k šerifovi – ten mu obřadně odebral pistoli a byl konec. Pistoli pak dal šerif Jackovu otci, Jack k ní klidně mohl, ale nosit ji, to nešlo. Neposlechnout šerifa si dovolilo jen pár starých veteránů a ani těm to neprošlo bez malérů. Skončili před soudcem, ba i pod křížem. Jacka by šerif jednoduše zmlátil; možná, že by to dokonce svěřil pomocníkům, kdyby chtěl dát najevo, že on sám se s ním nehodlá špinit.
     Cizince doktor ošetřil, naštěstí šlo jen o kus utržené kůže na vnější straně chodidla. Jenže pak na otázku, proč neskákal, když mu někdo střílel pod nohy, odpověděl: „Myslel jsem, že umí střílet.“
     Tato věta pak oblétla městečko a není divu, že Jackovi se pěnila krev. On že neumí střílet! Střílí nejlíp ze všech hochů široko daleko a lépe než on to zvládá jen pár střelců – profíků. Toho cizince si najdu, hučí si Jack pro sebe temně.
     Nebylo však třeba ho hledat, měl v plánu usadit se tu. Tady se staví a on je truhlář, proto sem přijel a jistě přijde vhod. Brzy poskakuje s hůlčičkou po okolí, spřátelil se s chlapy v hospodě a pro kdekoho už je to Willy. A další rána pro Jacka! Jak si tak jednou Willy, tedy pro něj pan William Browner, popajdává s hůlčičkou kolem verandy u saloonu, někdo na něj zavolal: „Proč nenosíš bouchačku, Willy?“
      „Protože s ní neumím zacházet!“ huláká on zase zpátky a chlapi se můžou uchechtat. Jen dva muži ve městě nenosí zbraň: Willy Browner a Jack, pro kterého je to ovšem nepřekonatelná potupa.
     Pomstím se, rozhodl se Jack pevně; ještě neví jak, ale čas pracuje pro něj. Příležitost se našla docela nečekaně. Když se Browner (už bez hůlky a se zahojenou nohou) zabydlel a dobře si zavedl živnost, přijela za ním žena s dcerou – krásnou, hrdě se nesoucí dívkou. A Jack hned věděl, jak bude jeho pomsta vypadat. Svedu mu ji! Také by si mohl říct: poplením ten květ! Ale neumí se tak vyjadřovat a tak si prostě představuje jak se objímají, líbají, milují a hlavně jak její otec pak tluče hlavou o zeď a matka lomí rukama, vyzývajíc svého muže, aby smyl hanbu své dcery krví toho bídáka, který ji svedl. To on ale nemůže, protože neumí střílet.
     Jack se tedy soustředil na Sally, jak se Brownerových dcera jmenovala. Nebylo to nijak těžké, rychle se sžila s místními děvčaty, s nimiž zdejší hoši kamarádí a na které tak rádi pokřikují. Byla jen dalším kamínkem v pestré mozaice dívek neméně hrdých a krásných. Chvílemi se Jackovi zdálo, že je ruka v rukávu, protože se na něj Sally směje tak krásně a mile, až srdce usedá. Jenže ona se tak směje na kde koho, jinak se snad smát ani neumí.
     I malomyslnosti Jack několikrát propadl, to když se na něj utrhla nějakou jedovatostí. To také uměla jako málokdo, a naštěstí také ke kde komu.
     Zřídka byl Jack v něčem tak vytrvalý, jako ve snaze získat si její přízeň. A opravdu byl odměněn – Sally v něm zřejmě našla zalíbení, netušíc, že se stává nástrojem pomsty proti svému otci. Jack opravdu dotáhl svou pomstu do konce a dosáhl svého. Sally ovšem také a tak se Jack stal ze svých vrstevníků tím prvním, kterému se bude tančit na svatbě.
     Ale pan Browner, i pro Jacka tedy teď už Willy, nijak nevypadá jako oběť pomsty a ani jeho žena nejeví úmysl lomit rukama. Naopak se zdá, jako by s něčím takovým počítali a jsou docela spokojeni. Jack už není žádný divoch a nestřílí lidem pod nohy, i když už dávno zase nosí svoji zbraň.
     O svatbě bylo samozřejmě veselo, pilo se, klábosilo a když se pak trochu rozpovídali, vzal si Willy Jacka stranou.
      „Ty ses mi prý chtěl pomstít, proto sis namluvil Sally, je to tak?“
     Jack musí přiznat, že to tak opravdu je. Neměl to nikomu říkat, teď už to nemůže zapřít.
      „A nezdá se ti, že bych se měl spíš pomstít já?“
     Jack musí přiznat, že z této stránky na věc opravdu nekoukal.
      „Kdo sakra má pryč kus nohy?“ pokračuje Willy neúprosně, i když maličko nadsazuje. „Takže teď je řada na mně, pamatuj si to! A já na to mám dost času. A to budeš koukat, to ti povídám, dávej si pozor!“
     Od té doby nemá Jack klidné spaní. Co mu tak může Willy provést? Jistě nic hrozného, jde přeci i o jeho dceru. A od ní Jack ví, že jí ho dokonce otec chválil jako případného nápadníka, konec konců bez jeho souhlasu by s Jackem ani nezačala chodit. Nějaký velice drsný žert by to však být mohl, ale cožpak si Jack může dávat pozor až do konce života? Ne tedy svého, ale i do konce Willyho života je dost daleko. A Sally mu na klidu také nepřidá, těch krásných a milých úsměvů je nějak méně než čekal, zato jedovatostí více. A už ne ke kde komu, na to je tu manžel. Také si na to tak trochu posteskl, když seděli s Willym u piva, ale ten se jen šklebí: „Málo sis prohlídl matinku, než sis vzal dcerušku!“
     Proč bych si ji měl prohlížet, dumá Jack, zná ji přece, a Sally je jí velice podobná. Jestli bude po ní, není to zase tak špatná vyhlídka. Matka je dosud velice hezká paní, i když trochu hádavá. Co chvíli Willyho nějak peskuje, ten se jí snaží trochu odmlouvat, ale na její věčné hudrování je krátký. A když tak paní na něj někdy zaječí, Willy se jenom přikrčí a raději je zticha.
     Takových věcí si člověk všimne až zblízka, uvažuje Jack, ale nic mu do toho není. Sám má svého dost a myšlenka na Willyho pomstu mu opravdu leží v hlavě.
    
                                                        *  *  *
        Jack pracuje ve stáji a ze zápraží domku, který si zbudovali vedle Brownerových, zaznívá hašteření jeho ženy. Na zápraží svého domku sedí Willy, pozoruje Jacka a šklebí se, jako by se mu vysmíval. Že by něco kul?
      „Zase jsi nechal šaty, jak jsme přišli z kostela!“ křičí Sally.
      „Šel jsem hned dělat, vždyť je můžeš uklidit se svejma!“
      „To po tobě mám pořád uklízet?“
      „Za tu dobu už bys je měla uklizený desetkrát.“
      „Ale ty ani jednou!“
     Jack se nešťastně podíval po Willym. Ten ale jen posměšně pokyvuje hlavou a dál se klidně houpe na židli. Pěknýho dárečka jsi vychoval, hučí Jack na jeho adresu, pak mi ji pověsíš na krk… Náhle ztuhl hrozným podezřením. Vždyť Willy to musel tušit! Proč vlastně by měl své dceři doporučovat právě jeho? Není o nic lepší ani horší než kterýkoliv jiný a ucházelo se o ni více chlapců, každé dívce se jich dvořilo několik, tak už to chodí. Pro koho tedy byla Sally nástrojem pomsty?
      „Co tam stojíš jak totem?!“ zasvištělo vzduchem a Jack mimovolně zatáhl hlavu mezi ramena. Už se krčím jak ten Willy, napadlo ho.
     Je to tak! Do tohohle mě namočil, moc dobře věděl, co zkusím! Z náhlého prozření je Jackovi slábo. Jen třeští oči na Willyho a jeho zlomyslný úšklebek; škodolibý, jizlivý.
     To on ví, jak sladká je pomsta, a umí si ji vychutnat.