Neuvěřitelný příběh Vlasty a Káji

"To ne! Tohle ne! Proboha, tohle ne...!" vykřikla Vlasta a oči měla tak vytřeštěné, že jí sotva stačily dlaně, aby si je zakryla. Protože pohled, který se jí naskytl, patřil k těm, o nichž doufala, že se jí v životě vyhnou.  

 

Ale popořádku, což znamená: vezměme to od začátku celého příběhu, na jehož konci ze sebe Vlasta vydala onen výkřik. Celé to začalo tím, že Vlastě telefonovala Blažena. Měla pro svou nejlepší kamarádku novinu, ohromnou novinu.

 

"Vlasto, Blažena. Sedíš? Ne? Tak si sedni! Dědek to nakonec prodává! Co jakej dědek, přeci Macháně, ta pastouška se zahradou vedle nás! Jo, je to tak, teď jsem se ho ptala. Tak jsem mu hned řekla, že byste měli s Kájou zájem. Co tomu říkáš?"

 

Vlasta se zatvářila, jako by na ni právě dopadlo šestnáct tun štěstí. Tu parcelu na kraji města měla jako svého miláčka, o víkendech se na ni chodila dívat a v práci si kreslila náčrtky, co kde by všechno měla na zahradě, kde by byly jahody a kde pergola, pečlivě zvažovala, čím vydláždit chodníček a jestli lampy "trpajzlíky" nebo klasiku. A domek, hlavně domek. Tam na konci zahrady, daleko od hlavní cesty. Vysnila si jej do posledního detailu, v šuplíku měla několik hrubých skic a nepočítaně půdorysů. Věděla přesně, kam do virtuálních oken svítí slunce ráno, v pravé poledne i navečer a podle toho rozvrhla místnosti, měla zjištěné, jakou dát nejlépe krytinu a čím se bude topit, pronásledovala podlaháře, aby jí podal detailní přednášku o výhodách a nevýhodách korku oproti bukovým parketám.

 

Její sny končívaly navlas stejně. Vždy, když byla v nejlepším, jakýsi zlomyslný prst zašťáral v jejím mozku a vydloubl na povrch krutou skutečnost... parcela není její. V malé chaloupce, vrávorající hned na začátku pozemku, žil si spokojeně dědek Macháně a kupodivu jej ani nenapadlo, že by měl tento kousek nemovitosti prodat. Vlasta s ním při víkendových obhlídkách několikrát zavedla přes plot řeč a oklikami a kličkami mezi rajčaty, vnoučaty, počasím a zdravím se pokoušela nenápadně z dědy vypáčit, jestli nepomýšlí na pohodlnější život v penzionu. A když se páčení prokázalo marným, vzala to z druhé strany a pokoušela se tuto myšlenku dědkovi do hlavy vpáčit. Macháně však byl opancéřovaný pokročilým věkem a středně pokročilou sklerózou a Vlasta vždy odcházela téměř s pláčem od svého gruntu, který jí Macháně ukradl tím, že se před osmdesáti roky narodil.  

 

Může se tedy někdo jen trochu podivit, že když Vlasta slyšela, že parcela je na prodej, podlomila se jí sborově kolena?

 

"Bla...Bla...Bla," udělala do telefonu, protože se rozčilením zapomněla dostatečně nadechnout, "Blaženo, nic nedělej, jenom dědka hlídej, ať nikam nechodí a ať k němu nikdo nechodí, já tam jedu, teď hned!"

 

Vlasta popadla kabelku, v šíleném tempu strhla z věšáku kabát a zatímco rvala ruku do rukávu, činila to samé dole s nohou a botou. Vyřítila se na parkoviště a na osmnáctý pokus a třinácté "doprdele zasranej klíč" se jí podařilo odemknout auto. Následovala cílevědomá jízda k Macháněmu, kdy kupříkladu světelný rychlostník u autobusového nádraží na Vlastu reagoval nápisem "Jedeš 138 km/hod. Zpomal!" a obratem byl poslán do řiti. Vlasta nebyla založením sprostá, jen na ni doléhala významnost situace tlakem, na který nebyla dimenzována.

 

Když dorazila na místo, Blažena už na ni čekala. Obě ženy si vyměnily významné pohledy. Šlo o hodně, z pohledu Vlasty o všechno. Přinutila se ke klidu, který se tomu skutečnému podobal jen velmi vzdáleně.

 

"Takže Blaži, takže... takže říkalas, že ten Macháně prodává tu svoji parcelu?" zeptala se Vlasta zkusmo, byla to testovací otázka, aby se ujistila, že je to celé pravda, že se nestala obětí mystifikace, případně autosugesce. Ne nadarmo se říká, že přání je otcem myšlenky. 

 

"Prodává to sakumprásk i s chalupou, dneska mi to říkal, tak jsem ti hned volala," odpověděla Blažena s pochopením. Sama by na místě Vlasty nebyla o nic méně úplně mimo. Proto také byly nejlepší kamarádky.

 

"A nebyl za ním nikdo? Ne? Tak zaplaťpánbu, tak Blaži, já tam jdu, tak mi drž palce... ježiši, holka, tohle jestli vyjde, já se snad zblázním...!" Obě ženy nasadily naráz stejnou grimasu, která měla znázornit, jak si přejí, aby to vyšlo a jak by je neskutečně potěšilo, kdyby to vyšlo.

 

Za chvíli bylo možné spatřit Macháněho, jak se šourá k brance po vyšlapané pěšince, kterou Vlasta měla už půl roku v duchu vydlážděnou. Vehnala si do obličeje toporný úsměv, aby navodila nenucenou atmosféru. Ruce se jí třásly rozčilením tak, že musela sevřít horní okraj plotu. Macháně se přiblížil.

 

"Dobré poledne, pane Macháně. pracujete, pracujete? Jdu kolem, tak si říkám, že se na chvilku zastavím. A co nového...?" Vlasta nenechala Macháněmu ani zdvořilostní vteřinu na odpověď a pokračovala, "a tak jsem někde zaslechla, že to tady chcete prodat, copak, copak?" Ani teď se dědovi nedostalo prostoru. "Já jenom, že my bychom s manželem o tu vaši zahrádku měli zájem. Máme pořád sedět v paneláku, že jo, zahrádka je to docela pěkná, my toho tedy máme vyhlídnutýho víc, ale za zeptání nic nedám, že jo..." Macháně cosi zamumlal, ale na tom nezáleželo. Vlasta se soustředila na nejdůležitější otázku: "No a pane Macháně, kolikpak byste si tak asi počítal? Já jenom tak ze zvědavosti, ne, že bych to hned chtěla koupit, dejte pokoj, co já s takovou zahradou, hahaha..." Vlasta si zjevně protiřečila, ale kdo jí to může mít za zlé, když se jí zmocňovaly mdloby. Hovořila nenuceně, po sousedsku a přitom tiskla plot tak, že se jí pod prsty kroutil drát.

 

Blažena čekala před svým domem, nervózně popocházela sem a tam a kouřila. Vyhlížela Vlastu. Konečně ji spatřila. Vlasta se blížila, vypadala jako kůň, který je buď v dobrém rozmaru nebo má pod sedlem vosu, držela se na pomyslné uzdě a přeci co chvíli nenápadně zacválala, aby už byla u kamarádky. Blažena naposledy potáhla, hodila cigaretu na zem a zašlápla ji. Vlasta dorazila, v obličeji načervenalá, rty suché a rozpraskané. Blažena znehybněla, vycítila obrovskou novinu.

 

"Tak sedm set tisíc, zahrada i s chalupou," řekla Vlasta tiše. Podobně tiše je například vysoké napětí v drátech.

 

"A co ty" zeptala se Blažena.

 

"Měli jsme na to připravený milion a půl. Ten Macháně si sám řekl sedm set. Blážo, já se zblázním!" Vlasta se rozplakala štěstím. Za čtrnáct dní se stěhovali, prozatím do staré chaloupky vepředu.

 

Nic z toho, co bylo dosud napsáno, nezavdalo důvod k výkřiku hrůzy, který Vlasta vyrazila hned v úvodu vyprávění. K objasnění příčiny se čtenář dobere teprve sledem událostí, jež patří do skupiny oněch podivných a neuvěřitelných příhod, kvůli kterým vznikla před dávnými věky literatura.

 

 Manžel Vlasty se jmenoval Kája. Pracoval jako účetní a v celé záležitosti ohledně parcely hrál spíše pasivní roli. K pracem v kůlně a na podzimku jej to nikdy netáhlo, z paneláku odcházel jen nerad. Několikrát pro jistotu upozornil, že sice ví, jak moc Vlasta chce nový domek na druhém konci zahrady, ale on že ho stavět nebude. Blažena však dala Vlastě telefon na nějakého Šindeláře, o kterém tvrdila, že je na práci moc šikovný. Vlasta vyběhala veškerou dokumentaci, potřebnou pro stavbu, Kája sporadicky pomáhal, občas dělal přejímku materiálu, který se začal hromadit v blízkosti vykolíkovaného půdorysu nového domečku. Prodali byt a nechali vykopat základy, položit kabely a trubky a na to solidní betonovou desku. Vlasta chodila na ztvrdlou plochu tančit a snít. Večer, když zapadalo slunce, přinášela si na beton křesílko a stolek a "bydlela".

 

"Bože můj, tady je tak krásně. A to nebe, Kájo, v paneláku jsme nikdy neviděli nebe. A ten Měsíc, Kájo, no podívej, jak tady nádherně svítí Měsíc. Tohle jsme v paneláku neměli. Že ne, Kájo...?"

 

A měla pravdu, Měsíc svítil na desku i na hromadu ytongů, lešenářských trubek i podlážek, a vše bylo v jeho záři bílé, jako by jim to tam poskládali andělé.

 

Na druhý den, časně zrána, byl objednaný Šindelář. Měl se pustit do zdí. Vlasta celý večer nemluvila o ničem jiném. Už zítra večer bude mít jejich domek náznak dveřního otvoru a oken! Vlasta byla z té představy celá pryč. Musela se vypovídat. Kája neměl kam utéct.

 

"Jenom aby to postavil rovně, dneska jsou zedníci fakt hrozný, tak ti nevím, já snad nad ním budu stát a všechno po něm měřit, co myslíš, Kájo?" rozprávěla Vlasta velezkušeně nespokojeným tónem. Kája vrtěl hlavou a četl noviny.

 

Vlasta pokračovala: "Snad budou ty tvárnice stačit a ta malta, je jí dost, co myslíš, Kájo, vzali jsme jí dost? Do kolika mají ve stavebninách? Kdyby něco, tak tam zajedu, já snad neusnu, Kájo, zítra už budou zdi, Kájo...!"

 

Kája sbalil noviny a šel spát. Vlasta, když neměla nikoho ke svému monologu, se brzy dostavila za ním. Ležela na zádech a dívala se do stropu. Měsíc na obloze připomínal vchod do mlékárny, Kája vedle ní hluboce spal. Usnula také. Uplynuly dvě, možná tři hodiny. Vlasta se probudila s divným pocitem, že jí něco chybí. Otočila se na bok a zjistila, že je to Kája. Peřina byla odhozená, Kája pryč, všude tma, i ve vedlejší světnici. Vlastu napadlo, že Kája porušil jeden ze svých nedávných slibů, že přestane s kouřením a že vyšel na zápraží dýmat. Vklouzla do pantoflí a vyšourala se ven. Kája na zápraží nebyl. Vlasta se naklonila dovnitř chalupy a zavolala jeho jméno. Všude bylo ticho a tma. Vlasta se rozhlédla po zahradě. A tu jí po zádech přeběhl mráz. Na konci zahrady, tam, kde se černaly hromady stavebnin, zahlédla pohyb. Měsíc zazářil a Vlasta rozeznala postavu, která se míhala po staveništi.

 

"Kájo, Kájínku...," zašeptala vyděšeně Vlasta, "zloději nám kradou tvárnice." Její zrak padl na kus oděvu, který se válel na pěšince, vedoucí od chaloupky na konec zahrady. Přikrčena k němu přiběhla a zdvihla jej. Byla to blůza od Kájova pyžama. Potom si všimla dalšího kusu, ležel o něco dál. Byly to kalhoty.

 

"Panebože, Kájo...," zašeptala znovu Vlasta a zahleděla se do dálky. Pomalu, krůček po krůčku, připravena k útěku, plížila se po pěšince k podivné postavě. Ze tmy, ředěné svitem Luny, k ní doléhaly zvuky, které znala ještě z dětství, kdy její tatínek stavěl garáž a ona mu nosívala pivo. Ťukání, svist, ševel, řízy říz, šrrrrrmmm..., hvrrrrrzd..., skrrrrrmmmm..., fvršššššrrrrsssst..., zvuky důvěrně známé každému, kdo se někdy ocitl na stavbě. Vlasta nevěřila svým uším a posléze i očím... na stavbě se nekradlo, na stavbě se pracovalo! Ještě pár kroků a její podezření se proměnilo v noční jistotu, ten kmitající stín byl opravdu Kája.

 

Vlasta zůstala stát a jako v transu sledovala úplně nahého manžela, jenž jako přízrak lepil do řad tvárnice rychlostí, která se vymykala všem představám, jež snad může mít materiální svět o zedníkovi. Zdálo se, že Kája se vznáší těsně nad zemí, tvárnice jako by nevážily ani setinu toho, co udává výrobce, přesouvaly se z hromady do stěn, které rostly před očima. Okenní otvory byly tam, kde určoval plán, rovněž všechny vstupy. Bylo cosi nadpozemského, cosi přízračného na celé podívané. Vlasta ohromeně sledovala, jak Kája zdvihl osmdesátikilový překlad a jedním pohybem jej vysadil nad dveře. Zalapala po dechu. Kája takto v několika minutách osadil překlady nad okny a jal se míchat novou várku malty. Teprve teď se Vlasta vzchopila. Přiblížila se ke Kájovi, který mocně pumpoval míchadlem v plastové vaničce a položila mu ruku na záda. Kája nikterak nereagoval.

 

"Kájo!" řekla Vlasta opatrně. Bez odezvy. "Kájo!" zkusila to hlasitěji. Kája zůstával skloněný nad maltou. Vlasta obešla vaničku a postavila se přímo proti manželovi. "Kájo, slyšíš mě? Co tu děláš? Slyšíš?" zvolala už velmi důrazně. Kája se narovnal a protáčel míchadlo na malé otáčky, aby očistil vrtuli od ulpělé malty. A teprve tehdy spatřila Vlasta něco, co jí otřáslo. Kájovy oči. Vlastně to nebyly oči, ale jen bělmo, ve kterém se odrážel Měsíc. Neviděl, nevnímal, necítil, pouze se věnoval stavařině.

 

"Panebože, ježišikriste, Kájo...," pronesla Vlasta vystrašeně. Kája zdvihl jednou rukou čtyřmetrovou traverzu, ale pravděpodobně to nemělo žádnou spojitost s Vlastiným bědováním. Odnášel ji kamsi za dům, Vlasta osaměla. Hlavou se jí honily myšlenky rychleji, než kdyby k přemýšlení použila Kájovo míchadlo.

 

"Tak ono to opravdu existuje. A zrovna já mám náměsíčného manžela! Co teď? Co všechno bude vyvádět? Co když něco zapálí? Co s ním?" Vlasta v hlavě pracně lovila náhodné informace o náměsíčných lidech. Věděla, že je chyba, když se takového člověka někdo snaží vzbudit. Může nastat šok a kolaps. Léčit se to prý dá. Musí si zjistit, jak. Znovu pro sebe zabědovala: "Co jsem komu udělala, za co mě kdo trestá, že zrovna já musím mít takovouhle smůlu! " Zrak jí padl na zdi, postavené během jediné noci a na první pohled zcela kolmo a vodorovně. Mimoděk si zopakovala poslední slovo svého nářku, tentokrát s malou obměnou: "...smůlu...?" A je to opravdu smůla? Šindelář by tohle stavěl týden, přitom kdo ví, za co by to stálo a kolik. Kája to má za noc hotové a podle všeho dokonale. A podle nepřítomného pohledu to vypadalo, že za práci nic chtít nebude. Vlasta si vzpomněla na zásadní poznatek o náměsíčných... nic si nepamatují. Dostavila se nová vlna myšlení, plná optimismu.

 

Ze stínu vyšel nahý Kája a začal stavět lešení. Vlasta se postavila poblíž a přihlížela. Kája pracoval jako stroj, během necelé hodiny byl dům obehnán trubkami a osazeny podlážky. Na ně začal skládat tvárnice. Jediný pohyb nebyl zbytečný, žádné stopy únavy nebo zaváhání, jen dokonalá souhra končetin, na účetního pozoruhodná.  Kája vyhoupl plnou vaničku malty k tvárnicím a poté i sebe. Začalo druhé kolo, hnal zdi do výšky. V rychlosti zdění se mu mohl rovnat snad jen vlk v Jen počkej, když chtěl zazdít zajíce, to byla ovšem čistá, animovaná fikce. Vlasta však sledovala realitu v přímém přenosu a na vlastním pozemku. U sousedů zakokrhal kohout. Zdi byly hotové.

 

Kája bez nejmenší známky emoce upustil lžíci do vaničky, seskočil z lešení a vydal se po pěšině domů. Vlasta se rozběhla před ním, Kája ji samozřejmě nevnímal. Vlasta vběhla do ložnice a skočila do postele. Hned na to se ve dveřích objevila postava jejího manžela, neslyšně vklouzla vedle ní pod peřinu a znehybněla. Vlasta chvíli napjatě hlídkovala, ale slyšela jen pravidelné oddychování. Venku začínalo svítat.

 

Když se vzbudila, byl už plný den. Kája byl v práci. Nikde žádné stopy něčeho neobvyklého. Jen na konci zahrady stál barák. Tak to nebyl sen. Vlasta si teprve teď naplno uvědomila, jaký potenciál dříme v jejím manželovi, respektive v jeho náměsíční složce. Takže opravdu postačí vystihnout jasnou noc, kdy bude jasný Měsíc. Večer mu pak musí vsugerovat nekonečným omíláním potřebnou práci. To Vlasta uměla i předtím mistrovsky. Začínala se těšit a v hlavě se jí honila smečka nápadů a plánů ohledně budoucích stavebních úprav, které Kája po nocích realizuje. Bude-li dost Měsíce, samozřejmě...

 

Polekal ji zvonek. Macháně byl nahluchlý a nechal si zapojit zvlášť silný stroj. Vlasta sebou trhla. Byl to Šindelář. Přišel stavět zeď. Vlasta se v duchu trochu blahosklonně, trochu pohrdavě usmála.  Ale jen v duchu. Bylo potřeba nějak vysvětlit, že domluvená akce padá.

 

"Jéžiš, pane Šindelář, já vám právě chtěla volat, změna! Přijel mi švagr se svým tátou, oni jsou oba zedníci a vlítli na to. Takže zdi už jsou hotový, tak jsem se chtěla domluvit, že jestli byste neudělal bednění na věnec, práce jako práce, ne? Jo? No jo, co vám zbývá, hahaha... A pivo si dáte?" Tak udělal Šindelář bednění na věnec a šel trochu navztekaně domů.

 

Vlasta běhala po stavebninách v okolí a sháněla materiál. Hlavně beton a armování. Míchačku už měli. Když se pozdě odpoledne vrátila, Kája už byl z práce doma. Stál před novostavbou, ruce založené v bok a prohlížel si zdi. Když spatřil Vlastu, otočil se k ní a pravil: "To dělá ten Šindelář tak rychle? A má to pěkný. Aspoň myslím." Vlasta ponechala jeho názor beze změn. Netrpělivě vyčkávala příchod večera.

 

Stmívalo se. Před chvílí uložili poslední pytel betonové směsi, který přivezl náklaďák. Kája hekal a stěžoval si na záda. Několikrát s pytlem zakopl, nešikovně je skládal na sebe a pytle se svážely k zemi. Když měli hotovo a Kája chtěl jít domů na televizi, Vlasta jej zadržela. Donutila jej postavit se čelem ke stavbě a držela řeč: "Tak tedy zdi jsou hotové, a teď je potřeba udělat věnec, Kájo, věnec, věnec..." Kája na ni nechápavě hleděl. Avšak Vlasta věděla své. Dnes v noci má být jasno až polojasno, Měsíc v plné parádě. "Kájo, vidíš to bednění? Tam je potřeba dát armaturu a nalít beton, Kájo, beton, beton...!"

 

"No tak beton, beton, věnec, věnec, a co já s tím? Snad si nemyslíš, že to budu dělat já? A kdy asi? Když jsem to navíc nikdy nedělal. To si řekni Šindelářovi, ať ti udělá věnec, věnec a hlavně mu řekni, ať tam naleje beton, beton..." odpověděl Kája podrážděně. Vlasta usoudila, že další sugerování by bylo pro tuto chvíli kontraproduktivní a tak šli domů.

 

I večeře pak probíhala nestandardním způsobem. Po topinkách s rybí pomazánkou přinesla Vlasta věnečky. "Kájo, tady si vezmi věneček, věnec, věnec... Podívej, kolik je v něm krému, úplně jako když se do věnce lije beton, beton, Kájo, beton do věnce se lije..."

 

"Ty poslyš, nepila jsi něco?" vyletěl Kája vztekle. Začínal toho mít dost. Navíc ničemu nerozuměl. Vyčistili si zuby a šli spát. Vlasta se bránila ospalosti, ale nakonec podlehla. Prozíravě si však předtím nařídila budík na jednu po půlnoci a tak byla ze spánku vržena do bdělého stavu, aby vzápětí se vzrušením zjistila, že Kája opět chybí. Hodila přes sebe župan a vyšla do noci. Její naděje se radostně zatřepetaly na oslavu, když v dálce spatřila temné zdi a na nich stejně temnou siluetu. Vlastina šaráda s věncem, věncem nebyla zbytečná. Kája vozil po prknech kolečko za kolečkem až nahoru k bednění, cesta, ze které by se každému nutně udělalo nevolno, a zvrhával náklad mezi fošny. Výkonem si nezadal s motorovou pumpou na beton. Vlastu zaplavil obdiv ke Kájovi náměsíčnému, ačkoliv tato forma manžela byla pouze dočasná a provdána byla za účetního, který nikdy v ruce nedržel cihlu. Bylo jí líto, že se za takových okolností patrně nebude moci Kájou chlubit přítelkyním. Té noci nečekala na zakokrhání, šla spát. V posteli se těšila na ráno. Usnula dřív, než se Kája vrátil z šichty.

 

Nemá příliš smysl popisovat jednotlivé etapy budování. Byly si všechny velmi podobné. Vždy předcházela předpověď počasí na nejbližší noc, poté shánění materiálu, nenápadná příprava Káji, po které většinou vztekle práskl dveřmi, protože nechápal podivné chování své ženy, hlavně její soustředěné průpovídky o trámech, krovech, krytině, omítkách a pod., které opakovala jako růženec. Jako poslední potom následovala noční směna. Kája o svých výkonech neměl tušení, jen si občas stěžoval, že má odřené prsty a neví od čeho. Vlasta mu dala mastičku a vždy to zamluvila.

 

Co by nejlepší stavař nikdy nezvládl ani za několik let, dokázal Kája po nocích za tři měsíce! Bylo to hlavně tím, že toho roku se na našem území nevyskytovala častá oblačnost, především v noci. Tak sám sestavil krovy a položil krytinu, rozvedl elektřinu, instaloval topení, vodu a odpady, nahodil omítky, obložil koupelnu, položil podlahy. Vždy druhý den mu Vlasta vyprávěla o fiktivních řemeslnících, kteří dílo provedli, zatímco byl v práci. Vlasta si denně z radosti zpívala od rána do večera, pokud tedy zrovna nepřipravovala Káju na šichtu. Jednoho dne bylo hotovo a Vlastu až zamrazilo. Tak je to tady. Zítra má přijít kolaudační komise. Kája se už chtěl stěhovat do nového, ale Vlasta byla proti. Chtěla spát v novém domě teprve až bude existovat i po úřední stránce. Až bude všechno orazítkované a podepsané. Schválně si odpírala to potěšení spát pod novou střechou, podobně, jako když si opilec prohlíží plnou sklenku a natahuje čas, než ji do sebe zvrhne. Bylo to slastné. Kája se podřídil. Ale pozvali Blaženu, starosti se stavbou byly ty tam, byl čas i nálada na delší večírek s kamarádkou. Pilo se víno a jedly jednohubky, řeč skákala neuceleně od námětu k námětu, probralo se nespočet témat, kde jedno bylo načato napůl, aby bylo vzápětí převálcováno jiným, které s ním nijak nesouviselo. A tak to šlo až do půlnoci, kdy šla Vlasta s Kájou Blaženu halasně vyprovodit.

 

Vlasta uklidila zbytky a oba se uložili. Vlasta se spokojeně usmívala do stropu, i Kája se zdál oproti svému standardu v dobrém rozpoložení. Byl rád, že už k nim nebudou jezdit cizí stavaři. Co na tom, že za ty tři měsíce neviděl u nich na pozemku živého řemeslníka. Věřil své ženě a jejím denním svodkám. Oba poklidně usnuli.

 

Ale Vlastu vzbudil známý pocit. Pocit prázdna vedle. Skutečně, Kája byl zase pryč. Dříve to bylo zcela v pořádku, práce bylo nad hlavu, ale dnes? Copak bylo na domě ještě něco potřeba? Byla tam vůbec k nalezení jakákoliv práce? Rozcuchaná, rozespalá, vydala se přes zahradu k domku. Nezapomněla vzít klíče, ano, dům měl zbrusu nové dveře a samozřejmě se zamykal. Dveře však byly pootevřené. Takže Kája opravdu nastoupil mimořádnou směnu. Ale proč? Vešla dovnitř. Prošla chodbou, minula koupelnu, minula šatnu a nahlédla do obýváku. Na korkové podlaze se milovali Kája a Blažena. Tiše a zběsile. Vlasta zůstala ohromeně zírat a z úst se jí vydralo zaúpění. Postavy na podlaze nereagovaly a pokračovaly v erotickém běsnění. A tu si Vlasta uvědomila několik věcí naráz. Ten večer přišel hovor na lechtivé téma. Měli už upito. A tak tu vykládala Vlasta, jak si představuje perfektní sex, Blažena jí skákala do řeči se svou představou, potom se svorně obrátily na Káju, aby jim představil mužský názor, a takhle to několikrát projely dokola. Dokonalá příprava na noc! Už ne beton, beton, ale sex, sex... Oknem se dovnitř dral Měsíc. Dvě postavy na zemi se zmítaly, zaklesnuté v sobě. Ti dva si ráno nic nebudou pamatovat, pro ně se nic nezmění, jen Vlasta tu bude mezi nimi raněná, zoufalá, ponechaná sama sobě mezi nic netušícím manželem a nejlepší kamarádkou.

 

"To ne! Tohle ne! Proboha, tohle ne...!" vykřikla do tmy. Nikdo jí ovšem neodpověděl...