Už ich máme dva

Tož tak to nejak bylo.

„S takú haňbú sa tak lehko nesrovnám. Dlúho nikam nevylezu,“ pravil sem si jednoho rána po škaredéj opíci. Vzdychl sem si smutně, co že sem to vyváďál.
„Aspoň sa otoč dyž funíš! Ide s tebe smrad jak z kanála,“ ozvalo sa podle mňa a já sa orosíl eště víc.
„Ožereš sa jak sviňa a potom slubuješ děckám koňa, živého! Cos to mosél pit za svinstvo?“
Já trúba, co sem to slúbíl a proč zrovna koňa? Nestačilo slubit třebas králíka? Tých máme doma asi osumdesát, jeden na víc by a mezi něma ztratíl.
Dveře do ložnice sa otevřely a ve futroch napúl otrávené tým smradem z gořalky stály naše milé děti.
„Tatínku, dy pújdem kúpit toho koníka?“ optál sa synek zvědavě. Napřed si utřél nos o potem oči. Céra byla věčí, rozum brala ze školy aj dejakých knížek. „Nemáme tatínku na něho ani sedlo, ani vůz.“
Podle mňa, moje drahá žena, aniž sa í do ptál, řekla snáď ve srandě: „a osél by vám nestačíl?“ Při téj řeči nevím proč hleděla na mňa.
„Ano kúpíme oslika, osla, oslíka!“ jásál synek a céra tú novinu šla řéct dule do přízemí babičce.
V hlavě ně cosi tluplo o sebe a já byl docela rád, lebo nekdy sa ně zdálo, že tam nic nemám.
„Tož co? Kúpíme osla. Co sa slúbí má sa splnit, nemožu si přeca dělat z huby trhací kalendář.“
Zlézl sem z postele, chlap má přeca umřít stojačky. Podle na posteli bylo také ticho, že sa ně zdálo, že moja lepší polovička zapomněla dýchat.
Osla, ono sa to řekne lechko, kúpíme osla, ale de. Všady je oslú plno, ale kúpit sa tak lechko nedajú. Nekeří vypadajú jak ludé, aj práva majú jak ludé, třebas sú to oslé.
V takých novinách de sa dá sehnat ženská na púl hodiny, či kradené auta, zámek na kolo či taký opravdovský sem našél, že dosi prodává osla, asi věděl proč.
Avijú, teda takým náklaďákem, kerý sa převážál tenkrát z jednéj fabriky do druhéj dvě bedničky čehosi sme jeli pro osla. Majitel hledál dluho mezi koňama jednoho osla. Byl pěkný, narostený, taký…, no osel.
Aj dyž nás naň ho bylo šest, nehl sa z místa ani o fús. Asi také věděl proč. Bráníl sa zuby, nechty neměl, tož kopytama. Nakonec sme ho zmohli a snáď to býl první osel, co sa nésl do auta jak nejaký pán. Doma s korby skočíl dúle ani sem mu nestačíl řéct, „včíl“.
Doma naňho děcka hleděli jak Ivetka na zjevení Panenky Marie v Ivachnovéj.
Moja drahá tchýně byla zbožná žena, jak myslela tak aj žila. Tá by vám nezacigánila, ani dyby ju nekdo naváďál, či jí to iný přikazovál. Tož táto mamka mojí ženy, psala toho večera dopis cérám do Prahy. Ty céry byly hned dvě, tož to mamka vzala přes kopirák, aby si dlúhým vypisováním nekazila oči.
„Tož už máma toho osla,“ psala krasopisem, „tož vlastně už máme ty osle dva.“ Pravda, psala toho víc do dopisu, ale to iné ňa už tak nezajímalo.
„Babička naša by přeca necigánila,“ opakovál sem si furt dokola, dyž sem lúšňál po zahrádce. Nahlédál sem do chléva de sa prasa háhalo s kozú a asi padesát králíkú sa mezi něma hrálo na schovku. Na dvorku sa slépky skoválaly před kohútem a dělaly, že konečně ponesú. No v zahrádce býl enom jeden osél, obložený děckama jak šumkový chlebíšek.
„Co furt hledáš?“ ptala sa moja drahá už po třetí. „No co, toho druhého osla přeca. Jak o něm babička psala do Prahy.“
„Ty ho nehledaj,“ radila ně moja žena, „ty né, ty ho stejně nenajdeš.“
A tak nejak začala tá naša story s oslíkem Alíkem, zaviněná právě slivovicú.
................................................
Druhý, chtěl dělat chytrého pravil:
„Alkohol je nepřítel lidstva.“
Ján Žižka z Tronova by mu z bratrama zazpívali tú jejich:
„Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme.“
...