Bez pušky a nože

Můj příběh začíná vcelku nevinně - plavím se na kusu prkna po širém moři, kolem mně šumějí vlny, naráží na staré prkýnko a zase se odrážejí. Na hladině se co chvíli mihnou delfíni, proplují okolo mně a zase se ponoří do hlubin moře, aby dováděli jako malé děti. Rackové v bílém kabátě nade mnou škytají vedrem a já blahem bulím jako děcko. Plácání se na desce starého stolu bez nohou a přeprava na ní mezi vlnami té vodní nádhery vzbuzují ve mně vlny rozkoše. Mizím k pustému ostrovu - kašlu už na vše, na školu, na známky, na blbé kecy mých nepřátel - zašiju se na ostrov a bude klid.
Ostrov zatím nikde žádný - popluju ještě nějaký ten den. Jíst budu racky, však on už nějaký spadne z nebe, až mu dojdou síly k letu. Do té doby se spokojím s mořskou vodou a při životě mě udrží chuť soli. Anebo třeba spolu s vodou spolknu nějakého toho broučka, pijavici nebo tak.
Nabrat hubou pijavici není vůbec lehká věc. Když už si myslíte, že ji máte, tak ji máte, jenže ona si vždycky najde cestu ven. Když nemůže vylézt pusou, vyleze nosem a vy máte po večeři. Ale já na ni vyzraju, mrchu! Zacpu si nos, až ji budu mít ve chřtánu!
Nic mi to nebylo platno, začala v nose pobíhat jak pominutá, a to pobíhání budilo ve mně takové svědění, že jsem stisk svého nosu musela povolit.
Kdy už konečně spadne ten racek z nebe? Pušku jsem si nevzala, nevešla by se mně na plavidlo. Musím se o sebe umět postarat i bez ní. Vždyť tu krokodýli nejsou, tak nač mít obavy.
A sakra - zrovna mi jeden pluje vstříc. Hladově cvaká zuby o sebe a myslí si, jak je zajímavý. Naštěstí jsem u břehu ostrova a vyrážím úprkem na něj. Jako na ten ostrov, ne na toho krokodýla.
Běžela jsem do nitra ostrova jako pominutá, a tak není divu, že jsem se srazila s orangutanem. Praštil mě do palice, tak jsem mu to oplatila a on se skácel k zemi. Čím ho však vyvrhnout a rozporcovat? Nůž jsem si nevzala, zabíral by mně na ,,voru" moc místa. A do kapsy se mi nevešel, tam jsem stěží nasoukala dvě vodky. Bude mi tady na ostrově možná dost zima, tak mě to udrží při teple. Sirky by se mně už do kapes nevešly, tak jsem je nechala doma. A vlastně nač sirky. Stejně by časem došly. Vodka taky, tu ale budu pít jen ve svátcích. Ten oheň si přeci jenom můžu rozdělat křesáním.
Tady je zrovna hrouda kamení. Chvíli to potrvá, než vzplane oheň. Když přitom budu mírně upíjet, uplyne mi ta doba možná rychleji. Jen tak trochu, lehce, aby se čas nevlekl.
Nevím, jestli mi ten oheň nakonec vzplanul z těch šutrů, nebo mojí vlastní horkostí. Vodka mě spalovala na uhel. Svalila jsem se bezmocně na zem. Spala jsem jak zabitá. Co na tom, že jsem oheň s takovou úpěnlivostí roznítila, když byl po vystřízlivění vyhaslý?
Měla jsem vztek a pro jeho zdůraznění jsem se opila ještě jednou. Když jsem se probudila, panovala vůkol černá tma. Ticho jako v pustině a plouživý šramot za mými zády. Zatraceně - že on ten zmetek orangutan vstal z mrtvých!? Ať to bylo cokoli, instinktivně jsem to vyciťovala za sebou a udeřila jsem do toho vší silou. Padlo to s mocným žuchnutím na zem.
Najednou se rozednilo. Tak ona nebyla noc, ale před ránem. Celou noc jsem si v klidu chrápinkala a bylo mi fuk, že ta potvora krokodýlská, kterou jsem teď poslala ke všem čertům, si mě tu mohla kliďánko slupnout. Nevadí, alespoň mám papání na několik dnů. Kde ale sehnat kudlu?
Ze vzteku nad tím, že nemám čím rozpárat těm dvěma břicho, mrskla jsem oběma prázdnými lahvemi o zem. Sklo se rozletělo na všelijak velké kusy. A vtom mě to trklo. Vzala jsem jeden vhodný střep a rozřízla jím břicho nejprve orangutanovi. Dalo mi dost práce, než jsem ho vyvrhla, ale podařilo se a já bych byla vyvrhla i toho druhého, krokodýla jednoho neurvalého, kdyby se ta nestvůra náhle nezvedla.
Na útěk nebylo ani pomyšlení, ničeho bych nedosáhla. Místo toho jsem mu položila ruku na kebuli.
,,Hodnej klučík," lichotila jsem mu a přes veškerou ohyzdnost jeho slin kolem huby jsem mu vlepila vášnivou pusu. Od té chvíle si mě zamiloval a lísal se ke mně jako pes.
A já ho milovala jako svého přítele, druha a kamaráda v jednom. Ano, necítila jsem se osamocena. Leckoho by na pustém ostrově užírala samota. Já si stěžovat nemohu, ochočila jsem si krokodýla a mám se dobře. Jsem s ním v bezpečí, vím, že na mě nikoho nepustí. Problém je v tom, že chce být raději ve vodě. Tak udělal obojživelníka i ze mně. Dnem i nocí ležela jsem na svém plavidýlku a kormidlovala na něm kolem celého ostrova a on plynul vedle mne jako věrný hafánek. Na stole jsem i spala - konečně kde jinde bych si měla ustlat, když ne v blízkosti svého domácího mazlíčka?
Orangutana jsem nakonec snědla syrového. Maso bylo teda brutálně tvrdé - ještě že mi ho Rony předkousával, to bych se jinak nenajedla.
Rony, který se mi zdál zpočátku jako nestvůra krokodýlská, mi během krátké doby přirostl k srdci. Za chladných nocí, kdy mě někdy dost krutě rozechvíval chlad a zima, tiskla jsem se k tomu úžasnému tvoru, abych se zahřála. Bylo na něm vidět, že je spokojen. Líbilo se mu moje šišmání s ním.
Na ostrově jsem byla přes půl roku. Živila jsem se rybami, které Rony chytal mně i sobě, a i toho racka jsem si občas dala, když se Ronymu poštěstilo nějakého skolit. Hlava se mi za tu dobu pročistila. Už jsem neměla vztek na ty lidi u nás, řekla jsem si, že to s nimi opět zkusím. Mám tam přinejmenším rodiče a na těch mi záleží.
Rony jako by vycítil, co se mi honí hlavou, nebránil se, když jsem mu vyskočila na hřbet. Obětovala jsem poslední pohled tomu místečku, kde samota nebolí a kde na rozdíl od toho civilizovaného světa existují praví přátelé, takoví, kteří vás nezrazují. Jako třeba Rony. Nebo vodka.
Na vlnách unášena Ronyho hřbetem dorazila jsem do civilizace mnohem dřív, než tehdy deskou na ostrov. Rony zůstal pochopitelně se mnou, ubytovala jsem ho v potoce za barákem. Vydržela jsem tam ale jen dva týdny. Výčitky rodičů a posměch nepřátel nebraly konce a Rony si toho byl vědom. Taky měli blbé kecy na jeho přítomnost zde a nadávali mně i jemu. To mi vadilo nejvíc. On přece nemůže za to, že jsem si ho ochočila. Stačilo krátké střetnutí našich pohledů a nebylo o čem uvažovat - musíme pryč, daleko od toho křiku, od těch řečí, od posměchu vrstevníků...
A za chvíli jsme opět uháněli k ostrůvku, který mi tolik pomohl v mém životě. V kapsách nemohly chybět dvě štastné vodky. Víc jsem nepotřebovala. Jen ty dvě lahvičky...
Nemohla jsem se dočkat bouřky. Kdy už konečně zahřmí? Kdy vylétne první blesk a zavrtá se do některé palmy? Kdy budu mít konečně oheň?
A přece bouřka nepřišla a můj život je závislý na syrových rybách. Ale tak co, alespoň se nemusím obtěžovat s udržováním ohně. Stejně by mi zase zhasl.
Jednou mi už ale zase došly nervy. Chci oheň! Karamba! Vzala jsem zase ty dva šutry, ty samé, jako onehdy, a zlila jsem se až na mol. Plameny vyšlehly a já klesla k zemi. O zbytek se postaral Rony. Přikládal na oheň, dokud jsem nevystřízlivěla. Toho dne mi ulovil dokonce želvu, takže jsme si pochutnávali na pečené želvě a zapíjeli to každý litrem vodky... Želvu jsem rozřízla střepy z minulé sezóny. Kdykoli teď potřebuji oheň, Rony jej udrží.
A tak to chodí pořád dokola. Když mám nervy v pořádku, sebereme se s Ronym a plujeme nazpět do civilizace. Tam vydržíme pár dnů - a opět se vracíme sem.
Kdyby se vám někdy zachtělo praktikovat podobnou věc, už víte, že nic než vodku nebudete na pustém ostrově potřebovat.