Jirka

S několikaměsíčním zpožděním si otec a matka povšimli, že synovi Jirkovi něco chybí. Že mu něco sedí na duši jako zimní čepice. Otec byl vlivem toho poznání nespokojený a matka podrážděná. Protože otec měl za to, že celá psychologie se dá zúročit ve vybafnutí: "Co je, mladej?" a opětovné ponoření do novin. Na druhé straně, matka projevovala starost vytrvaleji a páčila z Jirky, proč chodí jako tělo bez ducha a nic ho nebaví. Páčení se věnovala každý druhý den, včetně víkendů. Ty byly nejhorší. Až jim to Jirka řekl.

 

"Já bych chtěl hrát na dudy," přiznal se jednou. Nebo spíš vyznal. Otec zabrzdil oči mezi dvěma odstavci v novinách a matka se rozzlobila.

 

"Blboune jeden, jaký dudy? Máš všechno do školy? Uklidil sis u sebe? Neuklidil! A švihej...!" Tak nějak mu tenkrát poradila v jeho touze. Otec zavrtěl hlavou a odbrzdil.

 

Jenže celá věc byla vážnější, než se zdálo. Když měl Jirka po nějaké brigádě a ptali se ho pro jistotu, co si za ty peníze koupí, řekl, že dudy. A dostal od otce strašně vynadáno, protože ten dobře věděl, že každej mladej vyhodí peníze za blbosti, místo aby si je schoval do budoucna. U vchodu do budoucna totiž stojí uvaděčka a trhá lístky. Matka se na nápravě syna k lepšímu podílela bědováním a porovnáváním s "ostatními", čímž myslela jednak cizí mládež, která podle ní spořádaně plnila vše, co se od mládeže očekává a jednak rodiče té mládeže, kteří se mají, protože mají doma správné děti. Zatímco Jirka si chce koupit dudy.

 

Samozřejmě a pochopitelně mu nákup zatrhli. Když chtěl Jirka znát důvod, řekla matka: "Nebudeš dělat ostudu. Ještě aby si z nás ostatní dělali srandu, to víš...!" Zase ti ostatní, množina neurčitých, ale mocných. Jirka si dudy nekoupil.

 

Přišel čas a mládež se začala dvojit, většinou to vyšlo na opačná pohlaví. Matka si té věci všimla a začala se strachovat, že Jirka bude pozadu. Jak čas plynul a párů přibývalo, byla matka stále nervóznější. Otec šustil novinami a občas prohodil větu o tom, jak se s tím on v mládí nesral a kolik holek přefiknul. Matka se po takové větě vždy podívala na Jirku, jestli si z toho bere poučení. A tak otec prohazoval a matka sledovala syna. Až se doslechli,  že Jirka jezdí za  nějakým chlapem. A zhroutil se jim svět. Matka plakala a otec muchlal noviny. Když se tenkrát Jirka vrátil domů, vyřítili se na něj. První, co od matky slyšel, byla věta, které úplně neporozuměl. 

 

"Ty...tak tohle... já si tady...a ty přitom... to bude... ježiši to bude... až tohle ostatní.... všichni holku.... nějakýho toho... chlapa! Tak co mi k tomu řekneš?" Takže bylo od ní hezké, že nechala Jirku, aby se k jejímu proslovu vyjádřil.

 

Ale když jim Jirka řekl, že jezdí za Pavlem, jenž ho učí hrát na ty dudy, které mu zakázali si koupit, nevěřili mu. Matka ho od té doby sledovala ještě pozorněji a občas se ho zeptala, jestli se mu líbí Brad Pitt nebo Tom Cruise. Otec už neprohazoval věty o tom, kolik holek přefiknul, byl přesvědčený, že u Jirky to nemá smysl. Působil za novinami rezignovaně. Matka byla rafinovanější.

 

"Jiříku, tak aspoň jen tak jako, nějakou holku. Co ti to udělá. Ať můžu říkat, že nějakou máš. Už kvůli ostatním. Vždyť s ní nemusíš to... jak říká táta, jenom jako kvůli nám. Co je zač, ten Pavel?"

 

A Jirka znovu vysvětloval, že u Pavla hraje na dudy a že ho to baví. Matka se po té vždy rozplakala z beznaděje, protože neviděla východisko. Jirka zval matku i otce, ať jedou s ním si poslechnout. Otec zavrtěl zhnuseně hlavou a matka se rozplakala. Do Božkovic, kde Pavel bydlel, to bylo sedm obyčejných kilometrů, pro oba to bylo sedm kilometrů, lemovaných "ostatními". Nikdy nejeli a Jirka ničemu nerozuměl. Přitom celá věc byla jasná... alespoň otci a matce. Jirka nemůže jezdit za nějakým Pavlem kvůli hře na dudy. Nikdo jeho věku totiž na dudy nehraje, samotné dudy jsou v okolí pro smích, to znamená, že Jirka je používá jako zástěrku k návštěvám. Jejich synovi se líbí muži! Proto je matka nešťastná a otec nevrlý.

 

"Tak zase jedeš za tím svým Pavlem?" zeptala se jeden pátek matka. Rovnou se mohla zeptat, jestli Jirka jede topit nemluvňata, na tónu hlasu by nemusela nic měnit.

 

"Nejedu nikam," řekl Jirka a matka sebou trhla. Trošičku se jí vyhladily vrásky kolem úst a očí, ale hned se zase zachmuřila.

 

"Ty jsi si našel někoho jiného?" zeptala se opatrně. A zariskovala, když dodala: "Nějakou slečnu?" Ve vlhkých očích jí zabublala naděje stárnoucí mámy.

 

"Nikoho jsem si nenašel, ale Pavel je pryč. Odjel do Anglie," řekl Jirka. Matce v srdci proběhla sinusoida zklamání a úlevy.

 

"Takže už nebudeš za nikým jezdit?" zeptala se.

 

"Není kam, tady nikdo další na dudy nehraje," řekl Jirka a byla v tom velká lítost.

 

"No tak vidíš, tak si můžeš klidně najít nějakou slečnu, když ten Pavel je pryč. Jirko, už kvůli nám, ať máme nějakou radost. Co říkáš?" Matka byla opět v plné polní, jen v jiné válce, než se ve skutečnosti odehrávala. Bojovala vytrvale tu svou, i když se Jirka přihlásil na kurz angličtiny.

 

Uplynul rok ostražitosti. Jirka si nenašel slečnu, ale na druhou stranu ani dalšího Pavla. Jen potom přišel za rodiči s tím, že chce odjet do Anglie. Matka mu řekla, že si má uklidit u sebe v pokoji a otec mu řekl, že je blboun. Když jim Jirka na odchodu slíbil, že z Anglie napíše a že bude taky volat, trochu se jim poodhrnul ten věčný závoj a zjistili, že jejich syn míří na letiště a odtud opravdu do Anglie. Byl to takový zmatek v hlavách, že později nedokázali přesně identifikovat onen okamžik, kdy byli náhle bez syna.

 

Jirka volal hned druhý den. Chtěli, aby řekl, kde je. Chtěli, aby se hned vrátil. Prý to nejde. Proč? Jede do Skotska. Do jakého Skotska, co tam bude dělat? Vařit v hospodě. To přeci mohl dělat i tady. A mohl přitom být doma, s rodiči. Prý to nejde. Proč ne? Chce tady hrát na dudy. Prý jsou tu nejlepší dudáci na světě. Na jaké dudy? Jestli prý se nepomátl. Prý ne. Prý jim to říkal už dlouho, že miluje hru na dudy. Co prý jim to vykládá, že si na nic takového nepamatují a že jim to měl říct. Prý jim to opravdu říkal a že už musí končit.

 

"Jirko, vrať se, tohle přeci nemůžeš, takhle zmizet a nic neříct, vrať se!" znělo ještě ve sluchátku, když to Jirka pokládal. Kdepak, matka byla tvrdý soupeř.

 

Pokaždé, když volal, chtěli, aby se hned vrátil. Skoro se zdálo, že lék na všechny bolesti světa, na všechny jeho neduhy je to, že se někdo někam vrátí. A Jirka vždy odpovídal, že to nejde. Ještě ne.

 

"Jsem v dudácké kapele, jmenujeme se Highland Pipers. Už hraju," říkal do telefonu.

 

"Jirko, vrať se, prosím tě, vrať se," odpovídala matka. Z pozadí bylo slyšet šustění novin a otce: "Tak se ho aspoň zeptej, jak se tam má."

 

Potom jim přišel dopis a dvě letenky do Edinburghu. Což bylo něco, co rodiče nenapadlo. Aby se vrátili oni za synem. Do Skotska. Když už od něj kdysi odešli. Jirka psal, že je zve. Mají velký festival, uvidí ho hrát. Chce, aby ho viděli. Je to prý velká paráda. A budou spolu. Za týden vystoupili otec s matkou na letišti v Edinburghu s taškami a kufry.

 

Jirka je na letišti nečekal. Napsal jim podrobné instrukce. Hned u letiště je hotel, mají tam rezervaci. A ve čtyři odpoledne si mají vzít taxi a říct, že chtějí na "džon nox haus". Že řidič už bude vědět. A tam mají čekat. Tak půl hodiny, víc ne. Udělali to přesně tak, celí vyplašení z toho, že jsou sami ve Skotsku. Během té půl hodiny, kdy čekali před "džon nox hausem" z nich nervozita opadla. Na chodnících se formovaly zástupy diváků. Otec s matkou si vybojovali místo s nekompromisními úsměvy, jak byli zvyklí z domova. Ulicí projeli policisté na motorkách s blikajícími majáčky. Zastavili, čekali a blikali. Z dálky zaznělo hřmění. Dav zašuměl a nastražil uši.

 

Dunění se blížilo. Jako mohutné vlny sem přilétaly zvuky bubnů. Postupně přibývalo motorek s majáčky. Skoti se tvářili natěšeně. A potom, jako na povel, se vynořily dva zástupy dudáků a ulicí se rozezněly desítky píšťal, doprovázené virblováním bubínků. Zvuk mohutněl, rozechvíval a mrazil. Otec s matkou nikdy neslyšeli nic podobného. Formace dudáků pochodovala krátkými kroky, píšťaly trčely nad rameny, bubeníci mezi údery točili paličkami, vpředu kráčel "Drum Major" s ozdobnou holí a velmi důstojně určoval rytmus pochodu. Vůbec se to nepodobalo prvomájovým průvodům, na které byli oba rodiče zvyklí z domova z dob mládí. Dudáci procházeli kolem a zvuk dosáhl maxima. Hráli "Scottland the Brave", samozvanou skotskou hymnu. Nic lepšího si pro uzemnění přihlížejících nemohli vybrat.

 

"Ježiš, támhle je Jirka!" vykřikla matka a trhla otce za rameno. A měla pravdu. Jirka kráčel, přesně vyrovnaný, na nohou vysoké, bílé boty s černou podrážkou, kostkovaný kilt, kolem pasu zdobený provaz se zavěšenou kabelkou, černou blůzu, přes ramena stočenou pokrývku z tartanu, na hlavě vysokou, péřovou čepici. A dudy.

 

"Ježiši, on má na sobě tu sukni!" vykřikla matka podruhé a zděšeně. Její syn v sukni, nic horšího ji nemohlo potkat, vzhledem k tomu, že to bylo na ulici, plné "ostatních". Podívala se po lidech kolem. Kupodivu, Skoti uznale tleskali a hleděli na dudáky v kiltech jako na věc zcela úctyhodnou. Formace se zastavila. Dudáci udělali naprosto přesně vpravo v bok a stáli čelem k divákům. Major vztáhl ruku s holí šikmo do výše. Přitáhl ji k hlavě a do pochodu zahřměl zadní, největší buben. Potom ještě dvakrát a dudáci rázem uťali. Diváci se roztleskali, zazněl uznalý pískot. Tři lidé z pěti zběsile fotili. Otec s matkou pomalu přicházeli na to, že celé představení se zde považuje za normální a žádané. Matka pocítila závan hrdosti. Otec se vyjádřil po svém: "To jsme jednou hráli na Portě..." a matka ho praštila do boku. 

 

Dudáci spustili "The Gael". Všichni ztichli. Překrásná, tklivá melodie. Hrál jediný dudák. Matka poslouchala bez pohnutí. Jen stačila otci pošeptat: "Proč to nehraje náš kluk?" Vzápětí se přidali ostatní dudáci a všechny sežehl mrazivý smutek a nádhera té hudby. Byli zasaženi, byli vtaženi, byli podmaněni.

 

"Tak tohle on dělá," řekla matka. Otec neodpověděl. Oba viděli a slyšeli, co Jirka dělá. Teprve teď, v Edinburghu. Sbor hrál "Amazing Grace". Nějaká žena vedle matky si utírala slzy. Muži stáli a potichu doprovázeli hudbu slovy. Matka s otcem definitivně poznali, že vše, co vidí, je zde považováno za obvyklé a normální. Dudáci přibíjeli diváky do dlažby. Matka plakala.

 

A obrovský aplaus v ní znovu zažehl hrdost na syna. "Tam, můj syn, maj san tam...," ukazovala ženě vedle sebe na Jirku. Žena přívětivě pokyvovala hlavou. Matka se vítězoslavně podívala na otce. Jemu nemusela ukazovat, že tam je jejich syn. Dudáci hráli "Highland Laddie". Lidem začaly cukat nohy. Otec se vysmrkal a pravil: "To jsem jednou na Červeným ranči celou noc...," a dostal od matky ránu od žeber.

 

Odehráli ještě několik melodií, potom Major cosi vykřikl, dudáci udělali vlevo v bok, motorky zabzučely a sbor se vydal na další pochod. Rodiče se vydali po chodníku, spolu s ostatními. Nechtěli, aby se jim Jirka v cizím městě příliš vzdálil. A jako znamení, že vzdálenosti mezi nimi už neporostou, pronesla matka: "A stejně náš Jirka foukal do tý píšťaly ze všech nejlíp..."