Průšovi ukradli kolo

Průša si po letech utrhování našetřil na kolo. Bylo neskutečně drahé, stálo ho sto deset tisíc bez pumpičky. Ale Průša byl šťastný. Pořídil si pancéřovaný zámek a jezdil trasy. Jednou si udělal zastávku v Chelčicích, že se půjde podívat na hřbitov. Byl to malý hřbitůvek, rozložený kolem kostela a obehnaný nízkou zídkou. Průša si otevřel dveře a kolo vynesl dovnitř. Hned u kraje byl hrob, klasika, deska a pomníček, u pomníčku dvě kroucené tyče, na nich svíčky.

K jedné tyči zamkl Průša kolo. Hřbitov byl tichý, jen na druhé straně se ohýbala nějaká babička, drobná postava, jednou rukou se opírala o mramorový rantl, druhou hrabala listí a větvičky. Průša vyšel na obchůzku, ruce sepjaté za zády, tvářil se hloubavě a vážně. Byl přeci na hřbitově. Četl jména, místa a letopočty, občas tituly a příbuzenské vztahy. Pomalu obcházel kostel, občas se na chvíli zastavil a porozjímal, jak je vše pomíjivé a jak je skoro směšné, když člověk lpí na majetku. Dokončil obchůzku, zastavil před prvním hrobem a kolo bylo pryč. Jen na zemi ležel rozepnutý zámek.

Průša zavyl na celé Chelčice: "Kolo!" Z kostela vylezl pan farář a tázavě se na Průšu zadíval. Průša si ho všiml a zařval: "Kde mám kolo?! Kam jsi ho schoval?! Ty zloději, vrať to kolo!" A chytil faráře pod krkem a začal jím tlouci o zeď kostela. Z faráře se sypaly modlitební knihy, hostie, přetržený růženec, zpěvníky, ale kolo žádné. Jen na Průšu blekotal, ať se uklidní a že o žádném kole nic neví.

Otevřely se dveře v zídce a dovnitř vešel hrobník, přilákán křikem a duněním farážovy hlavy o kostel. Jakmile jej Průša spatřil, skočil k němu a mlátil jím o dveře, až se sypaly piliny. A opakoval, že chce kolo, nazval hrobníka prasáckým zlodějem a sliboval, že ho zabije a zahrabe ke zdi. Hrobník se zmohl jen na ujišťování, že on nic neukradl a že přišel až teď a předtím tu vůbec nebyl.
 
Průšův zrak padl na babičku. Pustil hrobníka, několika skoky překonal hrobky, které ho dělily od podezřelé, popadl ji za ramena a zdvihl do výšky. Třásl nebohou babičkou ve vzduchu, až z ní létaly drobné, upomínkové předměty a řval jí přímo do vrásčitého obličeje: "Zlodějko, dej sem moje kolo nebo s tebou vyvorám brázdu!"

Babička chroptěla a hrůzou nebyla schopna vypravit slovo obhajoby. Průša viděl, že jeho počínání je bezvýsledné. Pohled mu padl na hrob, u kterého si kolo zamkl. Pustil babičku, ta dopadla na uhrabaný záhonek, a vrhl se k hrobu. Na pomníčku stálo: Prof. Ladislav Pýcha, drahé paměti narozen  1894, zemř. 1956.
 
"Kam jsi dal moje kolo?!" zařval Průša na profesora Pýchu drahé paměti. A začal rvát těžkou desku, která jej před ním chránila. Vztek a zoufalství mu dávalo nadlidskou sílu, Průša skutečně dokázal desku holýma rukama odsunout a začal zběsile hrabat.

Farář, hrobník a posléze i polomrtvá babička se seskupili opodál.

"Je to blázen," řekl tiše hrobník. Farář přikývl a babička se pokřižovala.

"Zavolejte policajty, pane Mráz," řekla hrobníkovi.

"Nebo spíš do blázince," řekl farář.

"Nebo spíš obojí," řekl hrobník. A stáli a dívali se, jak Průša hrabe.

Průša ryl jako krtek, přes ramena mu létaly hroudy hlíny a potom narazil na sedlo, hrabal dál a objevila se štangle, potom řidítka a nakonec celé kolo, opřené o rakev. Vytáhl jej a radostně zavyl: "Mám ho!" a hned na to: "Ty svině!" a dupal po rakvi. Potom na ni plivl, svlékl mikinu a pucoval rám a ráfky od hlíny. Kolu kromě trocha špíny nic nebylo, Průša nasedl, ještě jednou plivl profesorovi na rakev a projel otevřenými dvířky ven ze hřbitova.

Ale farář, hrobník a babička na tom nebyli dobře. To, co viděli, v nich zanechalo hluboké jizvy na duši. A protože si navzájem potvrdili, že vše byla skutečnost, docela jim z toho přeskočilo. Od té doby se vždycky strašlivě lekli, když jim někdo znenadání sáhl zezadu na rameno. Jak farář, tak hrobník dali výpověď, babička na hřbitov už nikdy nevkročila, raději nechala dědu zarůst býlím.

Takže ono to není tak jednoznačné, říct o někom, že je blázen...