Moje maličkost - úvod

Bylo nebylo v jedné zapadlé vesničce obklopené hlubokými lesy a vysokými horami žili lidé plni strachu. Vesnice to byla velmi zaostalá, jelikož byla úplně odříznuta od světa. Lidé ve vsi neměli nejmenší tušení, co se děje za horami a lesem. Nevěděli nic o internetu, televizi nebo telefonech. Nic se nedostalo ven ani dovnitř.
Existovala jen jedna cesta, jak se dostat pryč, ale tu nikdo nepoužíval. Vesničané tvrdili, že je lepší smrt než se vydat touto křivolakou stezkou. A tak dál přežívali ve své osamocené komunitě bez znalosti moderní techniky nadále věřící v mýty, legendy a pověry starých bab. Byl to takový malý středověk uprostřed civilizace. JE to takový malý středověk. Stále tam jsou a trnou hrůzou z věcí, které může moderní člověk jen stěží pochopit. Z věcí, které obývají začarovaný les, skrz který vede právě onen jediný východ z této proklaté díry bezmoci a děsu.
Našlo se pár odvážlivců, kteří se pokusili o útěk, ale ta hrstka, která přežila a vrátila se zase zpět, byla šílená a polomrtvá prožitými hrůznými zážitky. Žádný člověk se ještě nedostal na druhou stranu.
Povídá se, že tam přebývá zlá, krutá, krvelačná a ošklivá čarodějnice, která pije lidskou krev a libuje si v násilí a nepravostech.

... A přitom já se tak snažím, abychom spolu vycházeli v míru a harmonii, abychom utvořili jeden velký šťastný celek držící při sobě v dobrém i špatném... A i přesto ... I přesto prohlašují, že jsem ošklivá!!! To ostatní mě až tak moc netrápí (Ne, že by to byla pravda. Nikomu neubližuji, ale je fakt, že si z nich občas trošinku ale opravdu malilinko vystřelím - to, že ti škarohlídi nechápou můj smysl pro humor, je jejich problém. Vždyť já to vlastně dělám pro ně, aby se ti mí osamělí chudáčci nenudili. A oni na mě takhle.), ale to, že mě označují za ohyzdu, se mě hluboce dotýká. Člověk tráví fůru času posilováním, cvičením a celkovou péčí o své tělo a jim to prostě nestačí. To by mě zajímalo, co by si asi tak představovali. Myslím, že by si měli nechat vyšetřit oči, protože jsem krásná. A to není jen můj osobní a sebestředný názor. Byla jsem několikrát zvolena Miss UniLes, což je soutěž, které se účastní nejkrásnější obyvatelé lesů.
U žen chápu, proč rozšiřují fámu, že vypadám nepěkně. Jednoduše žárlí, protože jsem krásnější, než kdy ony budou. Ale proč to prohlašuje i ten urostlý mladík, se kterým jsem chtěla navázat duchaplnou konverzaci (V lese není zrovna moc bytostí, se kterými bych se mohla bavit), to je mi záhadou.
Je pravda, že mě místní nemají zrovna v lásce. Do jisté míry je chápu (Proto toleruji, že mě obviňují z krutosti a zloby), ale tohle je moc. No... Co už. Ať si myslí, co chtějí. Já zůstanu svá. Originální a výjimečná.
Jak už bylo řečeno, občas dělám drobné vtípky pro zpestření jinak nudného odpoledne (nebo rána... nebo poledne... nebo večera či noci - to je jedno. Prostě kdykoliv.). Vše to je samozřejmě pro ně, protože jako citlivá a empatická duše vím, jak je někdy den hrozně dlouhý. No... Možná to je taky kvůli mně, ale kdo by mi mohl mít za zlé, že si chci taky užít nějakou zábavu.
To byste totiž nevěřili, jak umí být život v lese nudný. Sem tam si sice zpříjemním chvíle návštěvou města nebo nějakého uměleckého vystoupení, ale jinak se dá mé působení na tomto světě označit jako nuda. Není proto divu, že mám občas nutkání provést menší kanadský žertík, který může dovést některé mé oběti k názoru, že jsem zlá, ovšem není tomu tak. Pouze toužím prožít každý svůj den naplno. A tak to má být. Na tom není nic špatného.

Nedávno jsem navštívila jednoho z mích dobrých přátel, kterých mám opravdu mnoho (Jsem velmi společenská). Vydali jsme se na procházku po našem hlavním městě. Okukovali jsme výlohy a vesele si povídali. To byl aspoň pěkný den. Kéž by jich bylo více... A kdyby bylo? Možná by se obyvatelé mojí vsi nebáli chodit do lesa, nebyli tak nemožně pozadu, nebáli by se strašidel a nepořádali by hony na mou hlavu (Jak za starých dobrých časů honů na čarodějnice… Ach… To byly časy.). ... Ale možná taky ano. To nevím jistě. Jak by se mi chtělo.

Tak jsem se rozjela, že jsem se úplně zapomněla představit. Kam se jen podělo mé dobré vychování (Jestli jsem někdy nějaké takové měla)? Aha, už si vzpomínám. Vyměnila jsem ho za skoro nepoužitý kartáček na zuby a krabičku vypálených zápalek. Stejně mi doma jen překáželo. Celá léta stála ta velká zavařovací sklenice i se svým obsahem na polici nad kamny a jen se na ni prášilo. Stejně je dnes dobré vychování k ničemu. Kdo ho dneska má? Spousta těchto sklenic se poztrácela nebo rozbila. A ten zbytek většinou stojí svým majitelům nad krbem jako kdysi mně. Nebo se pletu? Na kolik takových sklenicích se jen usazuje prach? Kdo ví. Já tedy určitě ne… No nic. Nejsem tady od sčítání zavařovaček, tak se trošku posuneme kupředu.
Teď když všichni víme, jak je to s mým vychováním, tak doufám, že mi opustíte, že se k představení mé maličkosti dostávám až nyní. Jmenuji se Matylda Polníčková a v současnosti pracuji jako daňová poradkyně. Samozřejmě si dělám jenom srandu. O daních nemám nejmenší páru. Ve skutečnosti jsem čárymáryfučka.
Pro ty, co nepochopili, dovysvětlím. Čárymáryfučka znamená čarodějka (Teď se bijete do hlavy, že jste na to nepřišli sami, co?). Tyto dva pojmy vyjadřují úplně to samé v bledě modrém, ale já osobně dávám přednost oslovení čárymáryfučka. Jistě chápete můj postoj. Pod slovem čarodějnice si mnoho lidí, a nejen oni, ale i ostatní bytosti, představí to nejhorší. Proradná, ohavná babizna s hrbem, špatnou pletí, křivým nosem, na němž trůní ohromná bradavice s přesně třemi chlupy, a typickou kočkou na zádech (Já dávám přednost psům. Nikoli však na zádech.).
To je velmi zkreslená představa o čarodějnicích, která se traduje již po staletí. Netvrdím, že takové neexistují, protože to bych lhala. I mezi mými kamarádkami se takové najdou, ale to není nic divného. Vždyť takoví se najdou i mezi lidmi. Nemůžou být všichni krásní (Tak jako já). Občas ani není vidět, jak jsou ohyzdní. To ale zjistíte až po seznámení s nimi a setrvání po nějakou dobu v jejich blízkosti. Ale to patří zase jinam.

Soustřeďme se ale nyní na to, co je doopravdy důležité. To jest na mne. Jistě jste všichni zvědavi, jak žiji svůj život, co mám ráda a co nemůžu vystát. Hned Vám to všechno povím…