Dilema

Milí lidé, tihle Košťálovi. Známe se dlouho, pradlouho. A navštěvujeme se. Často. Velmi často. Když nedělám nic jiného, jsem u Košťálů. Nádherně hloupá věta.

 

Tak i dnes nedělám nic jiného, a tudíž jsem u Košťálů. Na zahradě. Je to pokaždé stejné. Hoří oheň a opodál stojí stůl, plný jídla. Jsou tu mísy se sýry a salámy, šunka, zelenina, ovoce, chroupání, laskonky, preclíky, olivy a šlehačka ve spreji. Nádherné, inspirativní společenství. Košťálovi také ujdou.

 

Bavíme se o lehkých věcech, tak lehkých, jako klacíky, které mezi větami házíme do ohně. Pak tam hodíme i ty věty a ony se promění v dým a zmizí. Vše je lehké. Ale přichází Verunka, dcerka Košťálová. Je jí sedm a nese tác s nějakými plackami. Tváří se vzrušeně a nedočkavě. Placky na tácku rachotí.

 

"Tohle jsem upekla!" řekne. "Já sama," dodá. Rodiče a ostatní se shluknou kolem. Verunka chce, aby si vzali. První ochutná maminka.

 

"Veru to je ale dobrý!" zvolá neupřímně. Připálená hrouda těsta na takové ocenění prostě nemá. Verunka se zapýří, nadechne vzduch a vydechne šťastný úsměv. Taťka Košťál ukousne ze svého kusu.

 

"Dobrý, fakt dobrý, moc... fakt dobrý...," říká a dělá uznalou grimasu, kterou nejde popsat, ale všichni ji znáte. Verunka je hrdá na své umění. Jaksi se automaticky počítá s tím, že rodiče mají své dítě přivést do tohoto stavu. Holčička chce, aby si vzali i ostatní. Všichni chválí, až z nich létají drobky. Potají doufám a věřím, že na mne nezbude.

 

"Strejdo, tohle jsem upekla já. Sama. Vem si!" Stojí přede mnou a čeká. Zvláštní, má už tolik dobrozdání, že se dílo podařilo a přeci si přišla i pro to poslední. Beru si jednu tu věc z tácku. Je tvrdá a zároveň se rozpadá v ruce. Je přesušená a zároveň lepkavá. Patrně bude přeslazená i přesolená zároveň. A mám chválit jako ostatní?

 

Já nemám ve zvyku dělat na děti cukrbliky. Tuhle jsem v nějakém marketu potkal mladou matku. Takovou tu s maturitou ze střední ekonomické, která ještě před rokem aspirovala na titul šedé myši s umělými nehty od Vietnamce. A pak přišlo děcko a šedá myš se ocitla v permanentní extázi. Celá pyšná na to své tuctové robě, strká ho všem pod nos, přesvědčena, že i podělané je k zulíbání. Tak jsem ji potkal mezi regály, tlačila vozík, důležitá, že by se kámen ustrnul. Ve vozíku zaklesnutý kluk, ožíral rohlík, který mu matka, poslušna jakéhosi slabomyslného zvyku strčila do ruky, těšíc se, jak  bude u pokladny meldovat: "A ještě jsme měli rohlík..." Nějak jsem se ocitl v blízkosti. A jak se na mě kluk podíval přes ten oslintaný rohlík, zašeptal jsem mu: "Co žereš, parchante...!" Kluk upustil rohlík a začal řvát, matka se mohla zbláznit, ale aspoň trochu vypadla z role. Tolik já a děti.

 

Jenže teď je to s Verunkou nějak složitější. Ta placka je hnusná, až bůh brání, nejradši bych jí to taktně sdělil, ale rozum mi nedovolí. Dilema! Já jí ten blivajz pohaním a ona se propadne do beznaděje. Na druhou stranu, lhát nedokážu. Hnusí se mi chvála ze zákona. Je to jako prostituce. Jako bych se na rozkaz vyspal se stoletou eskymačkou. Jenže porušení zákona se trestá. Sprosťák, necita..., tak nějak mi zítra budou říkat. Verunka čeká.

 

Všimnu si stolu a dostanu nápad. "Víš co? Já si k tomu vezmu něco tam odsud, ju?" řeknu rozverně, jako bych právě přišel na ohromnou věc. A je to pravda. Vezmu si něco šunky. Tak patnáct, dvacet deka. Ulomím kousíček těsta a zabalím do plátků. Ukousnu a žvýkám. "Hmmm, to je mňam mňam," přivírám slastně oči. Jde mi to samo, lehce. Šunku rád.

 

Ulomím si další kousek. Zabalím ho do plátkového sýra, dělá to solidní rouru s blivajzem uprostřed.

 

"Teda Verunko, to je dobrota, to je taková dobrota!" Zase mám požitkářsky přivřené oči, je to uzený sýr, vynikající. Verunka poskakuje nadšením, jak dobře upekla. Je malá, je jí teprve sedm...