Zabil mě Einstein, pánové ! č.2

Takže řekněme, že je tu docela dost možností. Einstein může bejt v podstatě kdokoli. Myslim, že kdyby byla legální jedna odůvodněná vražda na jednu noc v roce, celý Čučice by mě s chutí zlynčovaly. No to se sice nestane, ale to asi nijak nezabránilo panu Albertovi, aby to neprubnul. Nic mě ale nebolí. Je to zvláštní, ale cítim, jak pohybuju pusou, jak si tady tak šepotám o tom, co mě potkalo. Kdyby mě tu teď někdo poslouchal, asi by mi šlápl na krk. Jenže ani já nejsem tak úplně ztracenej případ. Vlastně teď už asi jo, ale byla tu jedna osoba, která by o mě nezlomila hůl, nebo jak se to říká.
Mona. Monika. Tak jí řikaljí ostatní, ale já ji říkal Mona. Neměla to totiž ráda. Vždycky když jsem ji tak řekl, dala mi ťafku do ramene a těma jejíma kostnatýma kloubama to občas i bolelo. Tuhle tu křehuli bych klidně mohl vyškrtnout. Ta by do mě jistě nebodala. Já do ní teda jo, víte jak to myslim.
Hlavně vim, co měla dneska za převlek. I když. Kurva vlastně nevim. No, bylo to něco ikonickýho. Čert ví, jakási mrtvá spisovatelka. Já to nepoznal. Ani jsem si to nedokázal zapamatovat, když mi to pak vysvětlovala. To ty moje podpůrný prostředky. Ty teď jistě můžou i za to, že mě nic nebolí a v klidu si tu můžu ještě podumat, než mě vezme čert.
Mona.
Hergot! Víte, že jsem ji měl i docela v oblibě? Dokonce bych se vsadil, že i ona mě měla docela ráda. Je to divný já vim, ale i posranej Hitler měl Braunovou tak se jděte vycpat. Vždycky když jsem udělal nějakej ten nemístnej fór, tak se u toho bavila. Jasně že ne vždycky a u všech. Taky jsme se ani nevídali pravidelně. Do Ria jezdila se svou tetkou co tu má chalupu. Měla na mě jakejsi vliv. Fungovala jako barometr. Nasadila vždycky takovej výraz, ze kterýho jsem vyčet, že to trochu přepaluju. Jednou po mě chtěla, abych se omluvil jednomu důchodci, kterýho jsem seřval za to, že on seřval mě, že mu chčiju na zakrslý stromky, co měl před chajdou.
Vlastně když tak vzpomínám, myslim, že jsem ho taky pochcal. Vyběh na mě s kosou. Smrťák zasranej. Jasně, že jsem se neomluvil. Omluvila se Mona. Byl jsem dost rozstřelenej. A jen tak mezi náma. Když jsem pak přišel k sobě, tak jsem se trochu styděl. Nikdy jsem jí to ale neřek. Proč taky, co bylo bylo.
Sakra. Já tady o ní pěju chvalozpěvy, a když tak o tom přemejšlim, tak to ona může za to, že jsem teď kurva mrtvej. To ona do mě hustila, ať jdu na ten candrbál s ní. To víte, že se mi nechtělo. Měl jsem vlastní plány, jak si udělat ničim nerušenej, toxickej večer, zakončenej krátkým, ale intenzivním sebeukájením. Pak mi ale došlo, že bych do odmaskování mohl brutálně nasírat pár lidí a pak se v celý kráse ukázat. Velice lákavá odměna pro moje ego. No a vyhonit si ho můžu kdykoli potom.
Jenom doufám, že jsem sem za jednotu nešel právě kvůli tomu. Ještě aby mě našli s pérem venku. Doprčic mám totální okno. Kdybych se tak mohl pohnout. Aspoň jednou rukou, a když tak si ho zastrčit.
Ale zpět k Einsteinovi.
Co se Karla týče, toho můžu taky škrtnout. I kdyby mu ušili na tělo sebelepší frak, jeho vypasenou postavu s nohama do x bych poznal, i kdybych viděl jen siluetu. Ten bastard co mě zabil byl hubeňour. Hergot nevzpomenu si, co bylo před hodinou, ale toho německýho pačesatýho hajzla si vybavuju docela přesně. Budiš mu země lehká. Von za to vlastně nemůže. Albert mě má na svědomí asi tak jako Hiroshimu a Nagasaki.
Byl jsem trnem v řiti každýho, kdo mě tu znal a našlo by se tu i pár těch, co by mě dojebali i za to, co jim o mě někdo jen odvyprávěl. Ale jedna osoba by přece jen měla, jak se říká, motiv. A to kurva učebnicovej motiv. A není to nikdo menší než, úžasný muž ze Všudebyl, narozený ve Všechnoznalech, úžasný a velkolepý pan starosta obce Čučice …. Kdybych mu tak mohl přijít na jméno. Na to sere pes. Tadá…. Famfáry zní… Opona padá. Případ vyřešen. Colombo jde potěšit paní Colombovou....

Co se ale mého času a stavu týče. Ještě než se nadobro odeberu, tak ještě něco málo o tom motivu. Vim totiž něco, co nikdo neví. Něco, co si teď beru do hrobu. Ano, tleskám vám pane starosto ani Einstein by to nevymyslel lépe.
Jednoho večera jsem byl v místní nalejvárně. Bylo tam docela rušno jako většinou v létě o víkendu. Docela jsem přebral. Docela dost, jako většinou v létě o víkendu. A tak jsem se ani nevím jak, ocitl v nekuřáckém salonku. Místnost bez oken v zadní části hostince. Podle vyhlášky musí být takto vyhrazený prostor pro nekuřáky v každé provozovně, i když se jedná o pajzl, jako je ten náš.
No, zalezl jsem si tam za stůl a unaveně se natáh na čtyři židle. Docela klidně jsem si tam podřimoval a nevšiml si, že i ten nejposlednější ožrala opustil lokál. Teda kromě mě. Hospodu zamknuli i se mnou uvnitř. No a teď přijde to hlavní. Nebo chcete-li pohlavní. No zkrátka šukačka jako prase a přímo na stole, pod kterym jsem si lebedil. A že se teda rozjeli. To dá rozum, že mě probudili. Napřed jsem moc nepobíral to, co se tam děje až pravidelný nárazy a hlášky typu. A teď se podržte: „Seš tam ňáká suchá.“ A odpověď: „Tak tam flusni.“ Tak tyhle ty indicie mi napověděli, o co vlastně jde.
Podle hlasu jsem poznal i koho jde. První teda byl starosta a pak jsem rozeznal i jeho prdelatou sekretářku. Ležel jsem tam pod tím stolem a ani jsem se nehnul. Ruku jsem držel na hubě a snažil jsem se moc neprskat smíchy, a když, tak jsem se trefoval do rytmu. To aby to vypadalo jako zvuky, co vydávalo to peklo nade mnou. Měl jsem nutkání se tam podívat ale. Radši jsem si řekl, že jak to přišlo, tak to odejde.
Jenže pak přišlo ale něco, co jsem nečekal. Ani kdybych viděl všechno porno všech žánrů a ze všech epoch kam až pornografie sahá. Nikdy bych nebyl připravenej na větu, která následovala ke konci jejich čísla. Sekretářka. Taková tichá milá diva, kterou jsem potkával na obecním úřadě při platbě různých pohledávek či pokut, ze sebe najednou s takovou zuřivou zarputilostí vychrlila: „Vystříkej mi tu moji rozladěnou mandolínu!“
Vybuchnul jsem.
Starosta taky. Teda trochu v jiným smyslu než já. Ačkoli se divím, jak se mu to podařilo po tom, co mu zrovna ta chlípná mrcha řekla. Kdybyste viděli, jak já se řechtal. O to víc když na mě oba vyplašeně čuměli přes okraj stolu. „Nikomu to neřeknu.“ Snažil jsem se ze sebe přes ten smích vykoktat.
No, asi pár velice zábavných minut jsem se tam tomu tlemil. A pak jsem teda vylez z poza toho stolu. V nekuřáku stál už jenom starosta. Mandolína se šla asi někam vystydět. Mluvil mi do duše. Vyhrožoval a škemral, ať se to jako prej nedozví jeho stará a tak.
No věřim, že nebyl moc rád, že jsem je načapal zrovna já. Kdokoli jinej, ale dement na práškách, kterýmu není nic svatý? To ho muselo pěkně srát. Totiž starostova stará, paní starostová, to je taková ta šablona pro zazobanou mrchu a její fotr zase mafoš jako z kmotra. To kde se náš pan starosta nacházel, si vlastně vyšukal. Ovšem hrát na jinou mandolínu mu bylo nejspíš přísně zakázáno. To jsem tak nějak vytušil z jeho nervózního ksichtu.
Řekl jsem, že na něj seru. Ať si šťourá, kde chce. A že budu rád, když se to příště obejde beze mě. I přes to, že to byla docela prča. No ale jak si tak říkám, těch šest nebo sedm děr ve mě poukazuje na to, že mi to asi nežral. Kdybych to byl býval věděl, že takhle dopadnu, tak bych se tenkrát přes ten stůl nahnul, abych viděl mandolínu v akci.
Teda to umírání je fakt doba, to vám povim. Jako bych to tady nemoh jen tak zabalit. Co mě tady kurva fix furt drží? Vždyť už vim, kdo mě voddělal. Nebo ne? Když to nebyl starosta tak kdo? Komu ležím v žaludky víc, než jemu. A kde je Mona? Proč mě už dávno nehledá? Jo jasně znám tisíc důvodů proč ne. A to je dobře. Nechci, aby mě tu takhle viděla. Dost možná mi totiž čouhá z poklopce šulin.