Rozhovor

Zavěsím a sáhnu pro kapesník. Dlaně mám mokré. A v břiše tlaky. Takové ty šimravé, co chtějí mermomocí ven. Jako tehdy, na školním výletě, kdy poblíž nebylo žádné křoví. Tehdy jsem měl velkou motivaci, abych udržel své nitro pod kontrolou. A přeci nebyla dost silná. "Janák se posral!" křičel tenkrát Picmaus. Nejdřív jsem ho zbil a potom si dal slib, že se už nikdy neposeru. A teď stojím v kanceláři, třesou se mi ruce a v břiše mi to vybuchuje. Za to může ten telefonát. Udržím to. Ale až to uslyší šéf, tak se posere místo mne. Doufám.

 

Je u sebe, šéfredaktor. Zaklepu dvakrát a vstoupím. Zase mám třesavku, ale jen uvnitř, navenek se tvářím lhostejně a pracovitě. Sedí za stolem a píše. Vždycky píše. Ani nezvedne hlavu. "No?" řekne jen. Tím si vymiňuje, že ať mám cokoliv, vyřídíme to rychle.

 

"Jenom jsem vám chtěl říct, že kdybyste mě odpoledne sháněl, tak tu nebudu. Něco mám," říkám a těším se, hrozně se těším. Na to, co bude.

 

"Jak, něco máš! Ty máš hlavně dřepět na židli a dělat ten článek o dobrovolných hasičích. Všechno ostatní pusť z hlavy!" Šéf konečně zvedne hlavu od papírů. Hrozně se těším.

 

"Já mám ale na odpoledne domluvený rozhovor s Charónem," říkám ledabyle, a ta ledabylost je hrozná lež. Rozhovor s Charónem je bomba, elita, nirvána, novinářský orgasmus, a co já vím, co ještě. Charón, jak je slavný, tak je nepřístupný. Nepotřebuje dávat rozhovory. Je o něj postaráno. Traduje se, že tisíckrát odmítne nabídku a pak najednou řekne, že souhlasí. Nikdo neví proč, nikdo nezná zákonitosti, nedá se to vypočítat. Je to jako ruleta. A já dnes požádal Charóna o schůzku. A on řekl, že tedy ať přijedu.

 

"S kým?" zeptá se šéf přísně. Jestli jsem to řekl jen tak, strašlivě mě seřve. Ale já to neřekl jen tak. Na to se uvnitř příliš třesu.

 

"S Bohdanem Charónem," odpovídám. Konec srandy. Šéf pochopí.

 

"S tím... Bohdanem...?" ujišťuje se opatrně.

 

"Přesně s tím," řeknu. Šéf zvedne obočí.

 

"Je to pravda?" zeptá se vážně.

 

Vytáhnu z kapsy diktafon. Je to taková šikovná věc, stačí to zastrčit do našeho telefonu a všechny řeči se v něm uhnízdí. Pustím ho nahlas. A už zase mě šimrá v břiše.

 

"Rozhovor říkáte? Hmmm...." Při téhle Charónově větě jsem byl na mrtvici.

 

"Kdykoliv by se vám to hodilo, pane Charóne," slyším se a jsem pyšný, že to nezní přehnaně podlézavě.

 

"Dneska v pět by to šlo. Tak přijeďte. Ještě jednou vaše jméno...?" Vypínám záznamník a dívám se na šéfa. Proměnil se. Napůl vstane ze židle a natáhne ke mně ruku.

 

"Gratuluju, Janáku, dobrá práce. Ty to někam dotáhneš. " Je to krásný den. Přes chodbu hraje rádio. Zpívá Bohdan Charón. Tahle písnička je nová. Hrají to každých čtyřicet sedm minut.

 

"Tři kostky do kávy

 

úsměv mi nevrátí

 

znám jiný lék

 

Ve vlasech tvých bloudím

 

napospas závrati

 

Ty jsi můj lék, můj lék..."

 

Ať si o tom textu myslím cokoliv, Charón je pojem, hodný respektu. Říká se, že když nějaké ženě nestojí Tom Jones za to, aby mu na pódium hodila své kalhotky, pak ta samá věnuje Charónovi celé negližé. Třeba na druhé polokouli. A tomu člověku budu dnes klást otázky!

 

Budu dobrý novinář. A hlavně poctivý. To jsem si předsevzal už od začátku studií. "Neuhneš, nezalžeš!" Takhle jsem to řekl i šéfovi, když jsem nastupoval v redakci. Samozřejmě v první osobě. Podíval se na mne tenkrát udiveně a poslal mě dělat reportáž o výstavě holubů. Pak o mně řekl, že jsem další "vyšoustanej idealista" a snad takhle nebudu blbnout dlouho. K ničemu kloudnému mě nepustil, samí jubilanti, sto a více let, vítání občánků, otevření nové školky. Prý ten můj boj za objektivitu snižuje čtenost.  Paralýza a beznaděj. Zatnul jsem zuby, abych své ideály nevyzvracel na chodník. A dobře jsem udělal. Dnešní rozhovor, to je odměna z rukou vyšší moci, která se vyžívá ve vytrvalosti.  Ve čtyři sedám do auta. Do pěti budu pohodlně na místě.

 

 Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko Charónovy vily. Je to zvláštní představa, že si ten člověk jednou písničkou vyzpívá novou střechu, přidá druhou a má podlahové topení. Po každém koncertu by se mohl stěhovat do lepšího. Zvoním.

 

Otevírá služebná. Charónův hlas stačí i na její plat. Představuji se a sděluji, že mám domluvenou schůzku. Usmívá se jako sekretářka, o schůzce ví. Půvabně ustoupí ze dveří a pokyne rukou. Potom mě vede ke schodišti, stoupáme nahoru, jdeme chodbou, otevírá dveře, ale nevstoupí.

 

"Prosím, pan Charón se vám hned bude věnovat," řekne roztomile a přivře si úsměv do dveří. Zůstávám sám. Tak je to pravda, jsem tady a chystám se zadělat na budoucnost. Pane Bože nebo kdokoliv jiný, děkuju! Miluju svou profesi i své ideály!

 

Vejde Charón. Má lehké, béžové kalhoty s ostrými puky a bílou košili, vzorně zapnutou až ke krku. Profesionál. Dává jeden rozhovor za rok, ale ví, jak se k němu obléci. Podává mi ruku. Ty řeči, které o něm kolují, totiž že ten člověk má obrovské charisma, jsou do puntíku pravda. Hlavně ten hlas. Skoro mám strach, co by se stalo, kdyby se teď rozezpíval. Je v něm neskutečná síla. A profík je to stoprocentní. Jedná přátelsky, klidně a věcně. Usedáme do křesel. Otázky mám připravené.

 

"Bóžo, už přišel?" ozve se za dveřmi ženský hlas. Charón rychle vstane a otevře. Vstanu také. Do salónku vejde dáma a zvědavě si mě prohlíží. Poznávám ji, je to Charónova manželka, Luisa. Pochází od Kopidlna, je vyučená kadeřnice, ale nikdy to nedělala. Jsou spolu patnáct let, má ráda Brahmse a čivavy. Vyhnout se bulváru je zhola nemožné. Podává mi ruku. Všichni si sedáme. Trochu znejistím. Měl to být rozhovor s Charónem. Luisa se tváří samozřejmě. Charón sedí na kraji křesla, lokty opřené o kolena, bříška prstů na obou rukou spojená v lehkém dotyku. Luisa se usmívá. Asi je to míněno tak, že tu bude.

 

"Můžu?" zeptám se. Charón přikývne. Je to tady, moje nirvána, převtělení, vstup do vyšší dimenze novinařiny.

 

"Moment, dáte si kávu?" zeptá se Luisa. Takže ještě ne, ještě káva. Samozřejmě souhlasím, aspoň na chvíli zmizí. Luisa zmáčkne tlačítko na stole a řekne: "Kristýno, prosím vás, třikrát kávu, ano?" a sedí dál. Budu se při rozhovoru muset obejít s Luisou.

 

"Takže..., kde jsem to..., pane Charóne, první otázka, jestli budete tak laskavý. Měl jste nějaké vzory, co se týče hudby?"

 

Charón se usměje, chystá se zavzpomínat.

 

"Bóžovi se dřív hrozně líbil Sinatra. Ale mně připadá takový ucouraný. Já mám ráda Aznavoura," odpoví Luisa zasněně. Charón se znovu usměje, rozepne ruce a zase je sepne. Otázka je zodpovězena. Mám jich ještě dost.

 

"Chtěl jste být už jako kluk zpěvákem?"

 

"Vlastně ne. Mně se při každé písničce, kterou jsem se pokoušel zazpívat, úplně zákonitě..." odpovídá Charón a já jsem natěšený.

 

"Jéžiš, tohle tam přeci nebudete psát. Napište, že to věděl už od malička a udělal pro to všechno. Viď, Bóžo, že to tak bylo?" Luisa se dívá na manžela. Charón se mi omlouvá pokrčením ramen. Luisa se dívá na mne, co s tím udělám. Nějak cítím, že bych neměl riskovat její nelibost. Budu pokračovat v kladení.

 

"Kam jste se jako zpěvák dostal nejdál? Myslím do které země," doplňuji, aby si otázku nevyložil jinak.

 

"Těžko říct, zemí jsem projel hodně, když si tak zkusím vzpomenout, tak bych řekl...,"

 

"Argentina, pamatuješ, Bóžo? Buenos Aires, Mendoza, nebo jak se to tam jmenovalo, pamatuješ? Tam se mi hrozně líbilo. Napište Argentinu, tam se nám líbilo, viď Bóžo?" Charón nestojí o dohadování. Trochu odevzdaně přitaká. Luisa vypadá spokojeně.

 

"Vzpomenete si na své první vystoupení?" Ať si lidi počtou. Charón se pohodlně opře, přemýšlí. Do toho mu Luisa určitě mluvit nebude. Ale vstupuje služebná s táckem.

 

"Káva prosím," říká způsobně. Luisa ji diriguje: "Tady na stolek. Tác odneste. Děkuji." Potom se obrací na mne.

 

"Sladíte? Kolik? Jen jednu? Dám dvě. Mléko? Nedáváte? Tak aspoň trošku. Bez mléka není káva dobrá. Bóža taky nedával mléko a jak mu teď chutná, viď, Bóžo? A sladit jsem ho taky naučila. Já nemám ráda, když je káva hořká. Bóžo, dej si kolik chceš."

 

Charón vhodí jednu kostku. "Ale...!" řekne Luisa nespokojeně, "budeš to mít hořké." Natáhne se a přidá ještě jednu. Pijeme.

 

"Vzpomenete si na své první vystoupení?" vracím se po kávě k práci.

 

"Ale to už jste se Bóži jednou ptal, nemám pravdu?" zasměje se Luisa laškovně. Zatnu ruku do polstrovaného opěradla. Luisa z Kopidlna...

 

Je půl osmé. Čas skončit. Vstáváme z křesel.

 

Loučím se s Charónem. "Mnohokrát děkuji za váš čas," říkám. Jsem taky profík. Luisa mi podává ruku.

 

"Děkuji vám za rozhovor," říkám jí, naštěstí jen v duchu. Ale i nahlas by to byla pravda. Ještě dnes to celé musím přepsat.

 

Je tma, u mě na stole svítí lampička, ta novinářská. Čeká mne dost práce. Poctivá novinařina, o které jsem vždycky snil a na jakou jsem čekal, když jsem psal rozverné články o labutích, které zastavily provoz nebo o tom, že letos trápí zahrádkáře přemnožená krtonožka. A teď sedám ke skutečné práci. Nezdá se mi to? Pustím diktafon. Nezdá.

 

" Měl jste nějaké vzory, co se týče hudby?" Přepisuji otázku a chvěji se rozkoší.

 

"Bóžovi se dřív hrozně líbil Sinatra. Ale mně připadá takový ucouraný..." Jistěže, já úplně zapomněl. Luisa. Jenže co teď? Co tam mám dál?

 

"Chtěl jste být už jako kluk zpěvákem?"

 

"Vlastně ne. Mně se při každé písničce, kterou jsem se pokoušel zazpívat, úplně zákonitě..."

 

A zase Luisa: "Jéžiš, tohle tam přeci nebudete psát. Napište, že to věděl už od malička..."

 

Takže mám napsat, že Charón odpověděl: "Vlastně ne..."? Jedna věta, druhou nestihl. Zatracená ženská!

 

V půl druhé ráno mám jasno. Luisa mi zničila rozhovor s Charónem. Tam ve vile jsem to nevnímal, soustředil jsem se na sebe, jestli dělám všechno dobře. Vracím se k první otázce. 

 

"Měl jste nějaké vzory...?" Z mé strany je všechno v pořádku. Ale co napsat k Charónovi? Že Luisa Bóžovi nařídila Aznavoura? Přeci nevyškrtám osmdesát procent odpovědí! Kde jsou mé ideály, aby mi poradily? Kde vězí zrovna teď? Mám zítra, vlastně už dneska, přinést šéfovi tři autentické věty, které skutečně pronesl Charón? Co by bylo? Do konce života psaní o školních besídkách a reportáže o výsadbě zeleně ve městě. Tak kde jsou moje ideály! Právě teď, když je potřebuju. Když nevím, jak z toho ven! Jak chcete!

 

"Vždycky jsem obdivoval Charlese Aznavoura, tu hlubokou přemýšlivost v jeho písních," píšu Charónova slova, která nikdy nepronesl. Praskla přehrada a jedovaté splašky zaplavily údolí nevinnosti.

 

 "Kupodivu už od malička jsem měl sen, že se jednou stanu opravdovým zpěvákem," odpovídá Charón na mou další otázku. Mluvit umí, to se musí nechat. Potom se dozvím, že nejdál byl se zpíváním v Argentině a moc se tam jemu i jeho ženě líbilo. Údolí nevinnosti zmizelo pod hladinou.

 

Je sedm ráno. Nesu šéfovi hotový rozhovor. V redakci už se to ví. Někdo gratuluje, někdo závidí. Mám pocit, že teprve teď jsem dospělý. Se vším, co k tomu patří, včetně ztráty ideálů a iluzí. Šéf bude mít radost. Přes chodbu hraje rádio. Hit, který dávají od božího rána. Dobře zazpívaný, je tam nálada i charisma.

 

"Tři kostky do kávy

 

úsměv mi nevrátí

 

znám jiný lék..."

 

Ale já slyším ženský hlas, který roztomile a neporazitelně dodává: "Dáme čtyři, hořká káva není dobrá, viď Bóžo?"

 

Já se z toho poseru...