Když se stěhuje skříň

Kamil se držel za hlavu a zamračeně se díval na rozhoupaný lustr, o který se před chvíli praštil. Přitom se také podíval na Kláru, jenž se mu smála.
„Víš jaká to byla rána? Co kdyby mi spadnul na hlavu!“ řekl naštvaně.
„To přežiješ a tvoje hlava taky,“ mínila Klára.
„Zatracená skříň! Proč jí musíme stěhovat zrovna dneska?“
„Protože jsme to babičce slíbili. A bude mít z ní radost.“
„Jen aby se do ní zase nedal červotoč jako do tý co tam měla.“
„Do týhle se určitě nedá. Tak tu skříň popadni. Není přeci tak těžká,“ řekla rozhodně Klára a oba jí uchopili. Po chvíli skříň donesli až do předsíně, načež se náhle otevřely skříňové dveře.
„Rychle tu skříň polož!“ vykřikla Klára a vzápětí se ozvala rána, která doprovázela prudké položení skříně. Současně s tím se ozval Kamilův výkřik, po němž zpod skříně vytáhl chodidlo, přičemž pantofle zůstala pod skříní.
„Sss..áááá..můj palec!“ vyjekl, načež si sedl na koberec a za držení si onoho palce se začal na zádech kolíbat. Zároveň vypouštěl z úst slova hodná dlaždiče.
„Ta skříň není rozhodně zkur..a kdybys pořádně ty dveře zamknul, tak se to nestalo!“ řekla Klára.
„Víš jak to bolí!? Jako čert!“ vyhrkl a pohledem probil skříň.
„I tohle přežiješ. Stačí dostat tu skříň na chodbu a pak do výtahu. Snad přitom neutrpíš nějakou zlomeninu.“
„Jestli jo, tak vezmu sekeru z komory a tu zatracenou skříň rozštípu!“ řekl rozčíleně Kamil a poté s Klárou znovu uchopil skříň. Zdárně jí donesli až na chodbu, na niž skříň postavili do kolmé polohy. A v této poloze jí počali sunout do kabiny výtahu.
„Au! Co blbneš! Vždyť mě tady přimáčkneš!!“ vykřikl Kamil, kterého zadní část skříně přitlačila ke stěně kabiny. Přitom se mu zpříčila hlava mezi stěnou výtahové kabiny a skříně.
„Proč sis tak blbě stoupnul? Proč nestojíš vedle tý skříně?“ vyhrkla Klára.
„Proč, proč, proč. Pro slepičí kvoč! Já se nestačil přesunout! Sakra!“
„To je teda hezký. Tak jí zase trochu vytáhneme,“ mínila Klára, ale ve stejný okamžik se ozval z přízemí domu ostrý ženský hlas.
„Kterej blbec zase ten výtah drží!?“ A zároveň bylo slyšet zuřivé bušení na dveře výtahu.
„Ježiši, zavři ty dveře! To je ta kráva Málková. Já sjedu dolu a ty rychle taky utíkej dolu!“ řekl Kamil.
O chvíli později Kamil nahmatal rukou tlačítka, a to které považoval za tlačítko od přízemí stiskl. Poté se kabina výtahu hned rozjela dolu. Současně slyšel stále hlasitě projevující se pani Málkovou, načež se kabina zastavila.
„Kamiléé! Sjel si až do sklepa!“ uslyšel vzápětí výkřik Kláry, který se prolínal s hlasem pani Málkové.
„Do prd..,“ procedil mezi zuby a opět prsty přejížděl tlačítka. A jedno z nich zmáčknul.
„Kamiléé! Kam to zas jedeš!?“ zaslechl rozčílený hlas Kláry, přičemž mu došlo, že jede do prvního patra. Paní Málková mezitím zintenzívnila svou mluvu i hlasitost. A když Kamil konečně v přízemí za pomocí Kláry vytáhl skříň, tak už celý dům věděl, že něco někdo stěhuje.
„Jestli ten výtah kvůli vám nepojede, tak si budu na vás stěžovat!“ řekla naštvaně pani Málková.
„Nebojte. Ten výtah funguje,“ vyhrkl na ní Kamil.
„Jen aby!“ vyjekla a vstoupila do kabiny, která se poté rozjela nahoru. Netrvalo to dlouho a z výtahové šachty se ozval křik. Výtah totiž zůstal stát mezi patry. To už ale Klára s Kamilem snesla skříň ze schodů na chodník. U něho stálo jejich auto, které nemělo však na střeše zahrádku. A Kamila děsila představa rvaní skříně do úložního prostoru. Přitom náhle ztuhnul, protože nemohl v žádné kapse najít klíče od auta a velmi brzo uviděl přísně se tvářící Kláru.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI