aneb, jak jsem Světový den poezie slavila

aneb...
Jak jsem světový den poezie slavila

Ano pořídit Falíkovi myslivecké vodítko byl vskutku nápad hoden mojí hlavy. Všechno to vypadalo opravdu nevinně říkám, Falko pojď je světový den poezie půjdeme na Vápenky a za západu slunce ti budu recitovat Vrchlického. Falko vypadal, že rozumí a souhlasí. Chtěla jsem mu udělat radost, a tak jsem mimo jeho klasické vzala i nové vodítko co jsem mu koupila. Je asi 20 metrové čímž jsem mu chtěla zvětšit osobní prostor, ono na tom není nic hrozného, přišli jsme na Vápenky do polí, přehodila jsem vodítka a přikurtovala jsem se k tomu dvacetimetrovému tak, že by se za to nemusel stydět zručný vincilagnista rozpřáhla jsem se a hodila mu tak do vzdálenosti 15 metrů klacek a zařvala aport na tento povel se Falík rozeběhl s primární myšlenkou přinést mi ten klacík jen že to by se tam nesměl dát to sprintu zrádný zajíc Falko pod nátlakem výchovy sovětské pohádky jen počkej zajíci bez mrkvnutí oka okamžitě změnil kurz směr zajíc a teď koukám 20 metrů Falko stále běží, 30 metrů on stále běží, 40 metrů vím že je něco špatně, ono je pěkné, že na mně vodítko drželo jenže když ho zapomenete připnout tomu psovi, tak jaksi potom pozbývá smyslu.
No tak jsem zapojila hlasivky, sázela jsem povely jeden za druhým začala jsem jednoduchými povely od kterých jsem očekávala výsledek: Stůj! Ke mně! K noze! Falko, stůj! Kýžený výsledek se nedostavoval, ba na opak jsem začínala litovat, že jsem si s sebou nevzala brýle páč už jsem Falka začala ztrácet z dosahu zorného pole, které je mé oko schopno ještě zaostřit. Jak se říká zoufalá situace vyžaduje zoufalých činů jala jsem se tedy i já prchat. Pořadí bylo následující: zajíc, Falo……..dlouho nic….Já. Ztratila jsem Falíka z dohledu, zachvátila mne panika. Přiběhla jsem až tam kde jsem předpokládala Falkův výskyt, byla to ta plocha, kde dříve měla být ta jezera či co a viděla jsem jen příkrý, hluboký,sráz dolů vyděšená plná strachu a mateřského instinktu jsem se jala profesionálně sjíždět po zadku dolů. Když jsem sjela až na samé dno srázu začala jsem hledat jakékoliv náznaky Falovy přítomnosti stopy v blátě, krev, chybějící končetiny cokoliv, když v tom slyším štěkot kouknu se nahoru na ten sráz a Falko nahoře sedí a kouká, co jako dělám tam dole. No tak jsem se pod heslem, co může dolů, musí i na horu začala škrábat zpět na povrch zemský. Mám jediné štěstí, že nenosím umělé nehety nepřežil by ani jeden! Vyškrábala jsem se na horu a měla jsem v plánu nadat Falkovi tak, že by mu z toho slézla srst a taky jsem měla v plánu ho i zmlátit pak jsem se tomu v duchu zasmála, bylo mi totiž jasné, že ho obejmu a budu hrozně ráda, že ho mám u sebe a je v pořádku, jenže můj proud myšlenek přetrhla krutá realita, protože Falík na mě rozhodně nečekal, až se vyškrábu nahoru, Falko pokračoval ve svém přespolním běhu. Já naprosto zničená a unavená jsem si začala říkat, že v salámu by mu bylo taky dobře, ale pod heslem poručíme větru dešti, jsem poručila svému tělu, že se prostě běží dál po obrovské hromadě planých povelů, drsných invektivů a velmi expresivnímu vyjádření názoru na Falkovo chování vůči mé osobě jsem vytrvala a pokračovala a řeknu vám on je asi opravdu můj pes páč to co udělal, to by neudělal žádný pes nikde na světě, ani v Číně. Na celém poli je jen jedna jediná ohrada plná býků, na které Falko pohlížel vždy s respektem a patřičným odstupem no dneska zjevně na oslavu dne poezie se rozhodl vběhnout přímo do ohrady. Zde se o mě začaly pokoušet mrákoty, jenže ona pomyslná třešnička na dortu měla teprve přijít, Dorazila jsem k ohradě a Falko se třásl uprostřed ohrady a bál se jít ven, páč všude kolem něho se štosovali zvědaví býci, kteří se moc netvářili na psa v jejich ohradě. Netušila jsem co dělat a jako vždy tak v krizových situacích mi to vůbec pálí, jsem si řekla, že si pro něj prostě dojdu. Ladným skokem březí laně jsem se dostala do ohrady, řekla jsem si, že zapojím prvky psychologie tak jsem začala kolem sebe šířit fakt, že jsem také býk, jelikož jsem se narodil 29. Dubna a tudíž toho máme hodně společného, snažila jsem se mluvit tonem hlasu zkušeného hypnotizéra a snažila jsem se jim intenzivně vsugerovat fakt, že jakýkoliv útok na mou osobu bude brán jako bratrovražda. Přišla jsem až k Falovi vzala ho za postroj a chtěla jsem rychle ven jenže on se bál jít i se mnou tak jsem ho opravdu velmi neelegantním způsobem dostrkala až za hranice ohrady. Býci naštěstí vypadali, že je moc nezajímáme a pásli se vesele dál, ale řeknu vám, že já měla srdce v krku. Tak to totiž dopadá, když chcete slavit světový den poezie s mysliveckým vodítkem.