Wtfmindblowingfantasy

Jednoho krásného dne svítilo slunce, na louce se pásli motýli dvoumetrové třídy, vzduchem poletovaly takové ty okřídlené kraviny, jak bývaly v seriálu kdesi na stanici Nova, myslím - Byl jednou jeden člověk se to jmenovalo - a ukazovaly letopočet 8069. Dvě z nich se právě srazily, vzplály a z jejich popela padajícího na zem se zrodil další Fénix.
Harry Potter nad tím jen mávl rukou. "Zas jen pětimetrovej," a dál se věnoval svému zápisníku Smrti. Kniha Prince Dvojí krve ho už dávno omrzela, zahodil ji i se vzpomínkou na Sectumsempru a fascinovaně se zaposlouchal do Ryukova vyprávění o tom, co všechno dokáže s tímto černým notýskem za pouhých 15430 kg jablek, které samozřejmě dokázal vyčarovat i bez Hermiony. Ta utekla i s Ronem do Kanady zlepšit své dovednosti v oblastech neviditelnosti.
"Alespoň to byl Fénix, a ne jako posledně, to nás srážka těch dvou posunula o dalších 200 let do budoucnosti," zarapoval Pewdiepie mezi slovy písně Baby od Justýny Bieberové.


Ale abychom přešli k našemu příběhu - tohle s ním totiž až na letopočet nemá nic moc společného - o několik set kilometrů dál, kde již motýli dvoumetrové třídy dávno nerostli, pokoušela se zhruba patnáctiletá dívka nalákat jednorožce na mrkev.
"A já se bála, že se ztratím někde na trati," zabědovala, a s vědomím, že ten tupý poník s rohem na ní kašle, si sama ukousla modré zeleniny.
"Doby, kdy mrkve byly růžový a vlaky lítaly vzduchem... jo to byly časy. Je tomu snad jen týden, kdy se tyhle dvě nepojmenovatelný věci srazily a..." naštvaně nakopla ještě doutnající hromádku železa. Ta zakašlala a odkutálela se nedaleko nezkroceného jednorožce. Kůň se na plech krátce zadíval, poté k němu pomalu došel, naklonil hlavu na stranu a chvíli tak hloupě zíral. Po několika nanosekundách uvažování železo olízl a se zjištěním, že je v něm spousta vitamínů (mimo jiné železa), ji celou spolkl. Rozhlédl se hladově kolem sebe a pomalu přešel k Rivče (to je mimochodem jméno jedné z hlavních hrdinek - aby bylo jasno, oné dívky, co předtím jednorožcův oběd naštvaně nakopla.)
Ta stála na okraji skály, dívala se do neznáma a přemýšlela o dopravním prostředku, pomocí kterého by se co nejrychleji dostala ke své lásce, žijící kdesi ve vzdálenosti 382 km odtud. Když jí zvíře šťouchlo hlavou do ramene, nejen, že se lekla víc než kdosi včera večer svého vlastního obrazu v okně, navíc málem spadla z okraje kamene do rokle.
"Co chceš, ty tupý zvíře?" otočila se k němu naštvaně. Poník jí olízl tvář a zavrtěl ocasem. Rivča se jen usmála, věděla, že má vyhráno. Zbývalo už jen sehnat mapu. A dát svému oři vyhovující jméno. A jelikož je lepší řešit jeden problém po druhém, rozhodla se naše hrdinka vyřešit nejprve problém číslo dvě.
Ten ji zabral zhruba 5 hodin 32 minut a 12 vteřin přemýšlení, přičemž vystřídala možnosti jako Blesk, Felix, Nezkrotitelný, ŽereŽelezo, NežereMrkev, SkočDoPole a mnoho dalších. Nakonec však usoudila, že jediné plnohodnotné jméno pro koně určeného k tomuto účelu je UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠvec a zdálo se, že i jednorožci se jméno líbí. Celých 15 minut, než jeho nová majitelka jméno vyslovila, aby ho zavolala, stál na místě a zíral na ni, tváříc se, že poslouchá. Teprve až když slovo dořekla a udýchaně se složila na zem, došel pomalu k ní.
Po náročném přemýšlení netrvalo dlouho a Rivča usnula, aniž by si ho všimla. UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠvec na ni chvíli zíral, poté si lehl vedle ní a usnul také.
Když se ráno probudili, samozřejmě měli oba hlad. Rivča však více než na cokoli jiného myslela na to, že se možná již brzy bude moci setkat se svou dlouholetou láskou. Vzhledem k častým srážkám nepojmenovatelných létajících předmětů a časovým posunům můžeme dokonce říci několikasetletou láskou. A proto se rozhodla nesnídat. A co se týče UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠvece, ten si ulovil jeden ze zmiňovaných okřídlených nesmyslů, čímž posunul čas o dalších 150 let do budoucna. Ihned se mu díky tomu zvětšily uši a místo jednoho rohu uprostřed hlavy měl teď dva, což bylo dobře. Upřímně, nedokáži si představit, jak by se na něm jinak Rivča udržela, kdyby právě ony rohy nepoužívala jako záchytné body.
UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠvec letěl jako vítr. A to doslova letěl, jelikož v rámci časového posunu mu krom rohů dorostla také křídla. Po několika kilometrech však začal zpomalovat a chystal se k přistání.
"Co blbneš, kamaráde?" použila jeho řidička kratší verzi oslovení. "Snad už nejseš unavenej?" Jednorožec...pardon..dvourožec se pomalu snesl k zemi a zůstal stát v trávě uprostřed rozlehlé louky s jezdkyní na zádech.
"Neříkej mi, že máš zas hlad. No tak, co je?" nervózně se zeptala Rivča. Po chvíli mlčení se plácla do čela. "No jistě, chytrej kluk." Sáhla do kapsy, vytáhla navigaci a připnula ji poníkovi kolem krku.
"Po třista metrech: Dojeli jste na místo určení!" zahlásil ihned přístroj.
Rivča tedy přenastavila cíl trasy z "Narnie" na Liptovský Mikuláš, poplácala UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠvece a pokračovali v cestě. "Za dvěstě a půl metru zhruba, zahněte doleva!" přikázal hlas z navigace.
Jak bylo řečeno, tak i dvourožec provedl. Při cestě spolkl dvě další železné krabice, hlasitě říhl a z jeho úst vylétlo několik malých Fénixů.
Po několika minutách klidné jízdy si Rivča však všimla, že zbývající kilometry na navigaci nejen že neubývají, naopak, přibývají. A opravdu! Zrovna v ten okamžik se ozvalo výstražné varování: "Jakmile to bude možné, otočte se."
"Stůj UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠveci! Někde jsme udělali chybu!"
Kůň prudce zabrzdil. Tak prudce, že kdyby měl přední sklo, vymlátila by si o něj Rivča pravděpodobně 99% svých zubů. Naštěstí neměl, takže pouze leknutím spolkla mušku octomilku. (Ty jediný se mrchy nezvětšily ani s přibývajícími lety a zůstaly stále stejně odporně malé a hnusné.)
"Řekl jsem, že až to bude možné, otočte se!" zopakovala navigace.
"No vždyť jo..." procedila mezi zuby nervózní jezdkyně a pobídla čtyřnohého přítele. Pokračovali tedy několik kilometrů opačným směrem. "Hele, není to Hermiona? A támhle Ron? Heeej, přátelé, nevíte, kde to jsme? Trochu jsme zabloudili."
Oba teenageři se na ni nevěřícně podívali. "V Kanadě přeci," zamával Ron.
"Kde?" zeptal se nevěřícně UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠvec.
"Ty mluvíš?" zeptala se ještě nevěřícněji Rivča.
"Vy nás vidíte?" zeptala se ještě nevěřícněji než Rivča Hermiona.
"Musíme víc trénovat, vzhůru do nitra Kanady!" navrhl Ron a na svém Nymbusu 8068 zmizel v mracích následován Hermionou.
"Nitra čeho?" zopakoval otázku UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠvec.
Aniž by dál pátrali po tom, kde se to vlastně nacházejí pokračovali v cestě a brzy se jim podařilo vrátit se na správnou cestu. "Blíží se prudká odbočka doprava," oznámil hlas a šipka doleva na displeji navigace zase oznámila jeho nespolehlivost. Kůň chvíli váhal, nakonec se rozhodl 3x objet kruhový objezd a pokračovat rovně mezi mraky. A ukázalo se to jako správná volba.
"Už jen 132 kilometrů k cíli!!" zaradovala se Rivča. "Možná bychom si měli dát přestávku, co říkáš? Mám docela hlad."
Přistáli tedy nedaleko palmového lesa. Třicetimetrové palmy obalené kokosy a banány vypadaly lákavě. Trvalo zhruba 4 hodiny 12 minut a 7 vteřin, než se Rivče podařilo na jednu vyšplhat a shodit několik kokosů dolů. Z té výšky se ovšem při dopadu na zem rozbily.
"Hej, ty přeci umíš lítat, UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠveci!" napadlo ji najednou. Než stihla vyslovit jeho jméno, byl kůň u ní. S ní i několika kokosy a banány na hřbetě se pomalu snesl k zemi. Po chvíli odpočinku a posilnění se vegetariánskou stravou doplněnou o proteiny z všudepřítomných mušek se řidič i jeho zvířecí automobil dali na další cestu.
"Řítíte se do frekventované zóny!" upozornila navigace. A opravdu. Kolem se náhle začaly krom dalších dvourožců míhat čarodějové, machrující s novými Nymbusy 8069, okřídlení psi, několik létajích pokemonů a mnoho dalších neidentifikovatelných předmětů. Jeden z komárů třetí třídy to zřejmě trochu přehnal s nektarem z pivoňky a valil si to v protisměru přímo proti ním.
Při existenci předního skla by Rivča v tu chvíli přišla nejspíš i o poslední zub, přišla-li by v předešlé situaci o 99% z nich. (Autorovi je totálně jedno, že tenhle výpočet není správný.)
UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠvec komára prudce objel, kopýtkem na něho ještě pohrozil neslušným gestem a omluvně pohodil hlavou směrem k Rivče. Ta chtěla ještě něco zakřičet za opilým letcem, ale pohled na navigaci a zjištění, že k cíli zbývá už jen 12 kilometrů ji uklidnilo.
Následovalo několik srážek s letci na nových Nymbusech, které se nakonec pravděpodobně neukázaly jako nejspolehlivější dopravní prostředky. Většina čarodějů na nich seděla obráceně, visela z nich za nohy, ruce, či zuby a snažila se nějakým způsobem svůj stroj ovládnout.
"Není to... Weasleovic auto?" zeptala se Rivča náhle, v podstatě spíše sama sebe, protože její oř už zase přežvykoval jednu z plechových věcí.
"Ano, je! Určitě je to ono. Ale, kdo to sedí v něm? Není to...Robin Hood?" Auto se prořítilo kolem, z okénka vyhlédl muž a podíval se po nich. "Chudým beru a na chudý..." jeho křik se ztratil s ječením sirén.
"Neměl být ten citát trochu jinak?" prohodil UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠvec.
"Tohle jsi už vážně přehnal, Robine Hoode!!!" ječel za ním na Nymbusu letící Ron Weasley. "Táta si zas bude myslet, že jsem to byl já!"
V tu chvíli ho předjelo policejní auto s Semirem Gerkhanem za volantem. Projelo kolem něho tak rychle, že se Ron neudržel a byl nucen následovat většinu svých vrstevníku - držet se Nymbusu zuby nehty (a to doslova.)
"Za třista metrů: Dojeli jste na místo určení!" oznámila vítězoslavně navigace. A opravdu, během chvíle se veškerý ruch kolem našich hrdinů uklidnil a oni se objevili nad krásnou loukou.
"Támhle!!! Támhle je" Zvolala Rivča a samou radostí spadla z přistávajícího koně. Zůstala ležet na zádech v trávě. UjeduTřistaosmdesátdvaKilometrůDřívNežŘeknešŠvec spokojeně ulovil další okřídlený předmět a stvořil nového Fénixe.

No a co se dělo dál mezi Rivčou a Talou, která se ji po hodinách a hodinách čekání dočkala, to už je zas jiný příběh.