Baroko

Sedím v příjemně čalouněném křesle z pozdního baroka, docela pohodlně uveleben a se zájmem si prohlížím vzácné obrazy, od známého vlámského malíře Paul de Vosi. Jsou to vesměs výjevy z honů a neznámé krajiny v honosných zlacených rámech. Na protější stěně je velké benátské zrcadlo z dílny mistra Murano a pod ním na malém vykládaném stolku, hodiny pod skleněným krytem, patrně z konce sedmnáctého století. Na stropě ohromná malba s výjevem z řecké mytologie, „ Bohyně lovu Diana se sklání nad laní“. Vykládaným oknem prochází do sálu ranní slunce a cítím, jak mne hřeje do tváře. Na stolku na levé straně, stojí velká čínská váza z období Ming. Nádherně odráží sluneční paprsky, které na zdech pokrytých textilní tapetou, vytváří duhové barvy. Dveře se otevřou a vchází mladá žena. Bohatě zdobené šaty s velkým výstřihem, se na ní vlní s každým pohybem. Předkloní se ke mně a její obrovská prsa se snaží opustit krajkou lemovaný dekolt. Usmívá se a já v předtuše dalšího, jsem velice vzrušen.
Probouzím se. „Haló pane, tady nemůžete sedět“. Zvednu se a je mi nesmírně trapně. Lidé se na mne dívají a já se snažím být neviditelný. „Vítám vás na zámku Manětín“, ozve se zvonivý hlásek a za zvuku šourání filcových návleků, mizím s davem v přijímacím salonku.