Okupace a válka?

Povídka vznikla na základě návštěvy mé kamarádky u mě. Obě jsme fanynky anime (pro nezasvěcené: japonských kreslených seriálů) a především Hetalie.

Hetalie je vlastně příběh, kde hlavními charaktery jsou státy (každý stát má své jméno) a tyto charaktery se k sobě na základě skutečných historických událostí chovají. Někteří spolu válčí, jiní udržují spojenectví, jedná se vlastně o takovou "parodii" na dějiny světa.

Vše co potřebujete vědět je, že v této povídce já zastupuji Rakousko (jméno: Roderich Edelstein) a má kamarádka, co se u mě na týden ubytovala zastupuje stát pruský (jméno: Gilbert Beilschmidt)

...a ještě pro neznalce: Rakousko a Prusko jsou státy neustále spolu válčící, toužící po území toho druhého, a přestože v současné době Prusko již neexistuje, dříve jím bylo Rakousko velmi často poráženo a okupováno.
_______________________________________________________________________________________

Jen dva lidi, jedna až dvě postele a jeden bazén znají opravdovou pravdu o tomhle příběhu. Vy ostatní si to prostě vyložte tak, jak je to tu napsáno.

Scéna jako z filmu (a přitom je to povídka...zírejte!!): Vlakové nádraží, spousta...spousta lidí. Ta spousta se nejdříve zvětšuje, to jak lid za lidem vystupuje z vlaku, potom naopak zmenšuje, to jak lid za lidem opouští nástupiště. Během chvíle tu není nikdo. Téměř nikdo. Jen marně se kolem rozhlížející a trochu zmatený Rakušák, kterého hnali přes podchod z jedné strany kolejí na druhou, potom opět zpět a ještě dvakrát tam a zpátky, kvůli jakýmsi problémům s kolejemi. Rozhlíží se kolem sebe.

*/pozn. autora: Pokud vás doteď příběh nezaujal, nezoufejte, přichází na scénu Awesome Prussia. /konec pozn. autora*

A v tom si ho všiml. Gilbird! A to pod ním... není to náhodou... pomalými kroky se vydal naproti nevysoké postavě. Tedy, to si myslel, když ji viděl z dálky. Nakonec byl sám o dvě hlavy nižší.

„Nebýt toho kuřete, ani si tě nevšimnu.“ promluvil konečně, když se k pruskému okupantovi přiblížil na doslech.
Ten cosi odpověděl, jenže už si nepamatuji co, takže to v tomhle příběhu prostě nebude a PASTA! ...chci říct... BASTA!
Několik tváří vyhlížejících z vlaku se na obě postavy dívalo s podivem. Nebo byl jejich výraz způsoben tím, že se vlak začal rozjíždět a tlak vzduchu zkřivil jejich ksichty zhruba to tvaru WTF pohledu... Kdo ví.
Roderich s Gilbertem si diplomaticky podali ruce k pozdravu (to že to doplnili půlhodinovým objetím tu taky zmiňovat netřeba) a vydali se vstříc společnému pětidennímu životu.

*/pozn. autora: Jediná věc, co v téhle povídce fakt nevymyslím je, proč sakra Gilbert za Rakušákem přijel? Ale dejme tomu že... text z neznámého důvodu chybí /konec pozn. autora*

První bod společného soužití: Podepsat mírovou smlouvu. Proč? Aby bylo co porušovat.
A tak hned potom, co se Prušák přestal kochat rakouským územím (a mám na mysli svůj pokoj, perverzáku) zasedli ke stolu a dali se do sepisování.
A tak vznikla smlouva o 15 bodech, které byly postupně doplněny o dalších několik psaných a několik nepsaných poznámek
„Mám hlad,“ prohlásil brzy Prušák.
„Máme tu mrkev...držíš dietu,“ rozhodl Roderich a vydal se na lov do lednice.
A tak Prušák držel dietu a zatímco se věnoval svojí mrkvi (nech ten dvojsmysl!), Rody si začal uvědomovat, jak moc může být chroupání téhle zeleniny přitažlivé a sexy.

Nastal čas jít spát. Zhruba o 4 hodiny později si tuto skutečnost uvědomili i Roderich s Gilbertem.
Nikdo nečekal žádnou romantiku. Nebo nejspíš čekal, ale zkrátka „aby se neřeklo“ rozestlaly se dvě postele.
Což se dost rychle ukázalo jako zbytečná práce. Těžko říct, jestli se Prušák ze svého vyvýšeného místa během deseti minut skulil do postele pod ním, nebo jestli byl brutálně... totiž... něžně... stažen jejím majitelem.

*/pozn. autora: Vlastně docela lehce říct... /konec pozn. autora*

Ať tak, či tak, po chvíli skončili ve vzájemném objetí. Cesta vlakem (víte, jaká je to dálka z Pruska do Rakouska?) Gila vysílila, zůstal ležet obličejem v matraci, zatímco Roderich kolem něho nenápadně omotal svou ruku. Když zjistil, že se nedočká žádného protestu, ještě nenápadněji se bez problémů dostal pod jeho košili a otočil si jeho tvář k sobě. Když se potom druhou rukou začal dobývat do zapadlých...chci říct... západních částí Pruska, Gilbert se mírně pokusil protestovat. Tiše zakňučel a otočil hlavu na opačnou stranu. To Rakušáka nezastavilo, naopak. Když se jeho všetečná ruka přiblížila Gdaňsku (čti: Ocitla se v zadní kapse Prušákových kalhot) Gilbert se opět pokusil protestovat.
„Hej...” zasténal tiše, aniž by se pohnul.
„Hmmm...?” Rodyho druhá ruka ho mezitím začala šimrat ve vlasech.
„Nic,” povzdechl tiše Prušák.
-------Ne, Prušáček. Jinak se v té chvíli díky roztomilosti nazvat nedal. -------
Nějakou dobu se nechal hladit ve vlasech a dokonce kousat do ucha.
„Je mi zima,” šeptl najednou.
Toho samozřejmě Rakušák okamžitě využil. Natiskl se na něho ještě pevněji a přehodil přes ně deku. Jeho ruce se potom během chvíle jaly prozkoumávat objevené i neobjevené, zapomenuté i nezapomenutelné regiony Pruska a brzy se... text z neznámého důvodu chybí.




„Tak už je ti teplo?“ mírně se pousmál Roderich, jehož jedna ruka se nacházela pod Gilovou hlavou, druhá se neznámo jak dostala neznámo kam. Svým čelem se opíral o čelo jeho.
„Jo,“ špitl tiše Gilbert.

*/pozn. autora: Soooooooo uke!!!! :3 /konec pozn. autora*

Byla tma. Nebylo zřejmé, kolik času zbývá do rána, oba státy se však natolik unavily, že usnuly v pozici, která vůbec, ale vůbec neurčovala jejich sexuální orientaci jako homosexuální.

Rody se vzbudil jako první. Zkontroloval, kde se nachází všechny jeho končetiny a opět se nenápadně natiskl na Prušáka. Ten pomalu otevřel oči, pak se rozhodl, že tohle znovu trpět nebude a odsunul se od něho. Když Roderich svůj pokus opakoval, rozhodně nečekal protiútok škrábáním. Když ale ani potom jeho všetečné ruce nezůstaly mimo pruské území, Gilbert se rozhodl i kousat a v tu chvíli Rody rezignoval. Konec konců, kdo je tu pánem se prokázalo v noci.

Během dne se na Gilberta stále usmíval a užíval si onen pocit nadvlády, kterého se mu dostalo jen několikrát v životě. (Jednou? Dvakrát?)
Gilbert se naopak mračil, snažil se uhýbat pohledem a přemýšlel, jak své chvilkové zaváhání napravit.

Byl teplý letní den. Oba stáli u bazénu, mlčeli, vzájemně se snažili předstírat nezájem. Zničehonic se Prušák mírně uchechtl, aniž by sám věděl čemu.
„Co je?“ zeptal se bez zájmu Rody.
„Nic. Nesmím se jen tak zasmát?“
„Ne. Nic vtipnýho tu není k smíchu.“ Rakušák otočil svou hlavu k němu.

V tu chvíli přišel čas na pomstu. Kdo by čekal, že rakouská stabilita bude tak nízká? Stačilo mírné drknutí a Rody skončil v bazénu.
„Kesesesese!!!“
Vynořil hlavu z pod vody. Chvíli mlčel, pak na Prušáka chrstl proud vody. „To je všechno, na co se zmůžeš?“ zeptal se provokativně.
„Samozřejmě že ne.“ zasmál se Gil a tak neočekávaně jako předtím Rakušáka strčil, tak neočekávaně za ním teď skočil do vody. Okamžitě ho chytl za nohy a stáhl pod vodu. Ten to nečekal, takže oběd, který si před malou chvílí dal, zapil chlorovaným nápojem. Rychle se však vzpamatoval připraven k protestům.
„To bylo roztomilý,“ zasmál se. S očima plnýma vody si však nevšiml odkudsi přilétající ruky.
„Heeeej, moje zuby,“ reagoval okamžitě, než mu došlo, jak poníženě to zní.
„A co moje ruka?“ postěžoval si zpátky Gilbert, mnoucí si část těla, kterou narazil do rakouského úsměvu.
„Tu facku jsem nečekal,“ oklepal se Rody, čímž osprchoval zahradu v okruhu několika metrů čtverečních od sebe.
„Já zas nečekal, že když tě budu fackovat, budeš mít klapačku roztaženou v tak debilním zubatým úsměvu,“ konstatoval Prušák a než stihl Roderich jakkoli reagovat, skončil znova pod vodou.
Přestože se snažil bránit a nechápal, kde se v Gilbertovi bere tolik síly, neměl šanci. Sotva se vynořil nad hladinu, aby se nadechl, hned byl zase u dna. Jeho končetiny střídaly v sevření se zbytkem vlastního těla úhly, které jsou naprosto proti přírodě, to jak se snažil vyprostit své kotníky z pruského sevření. Několik minut se tak snažil bránit.
Kopal, škrábal, kousal – v jeho neprospěch většinou úplně mimo cíl. Když začal i vrčet, Gilbert sevření povolil.
Nějakým neuvěřitelným zázrakem se Roderich živý dostal k okraji bazénu a ještě neuvěřitelnějším zázrakem zůstaly jeho plíce tam, kde by obvykle být měly, přestože měl sám pocit, že je brzy vyvrhne.
Zůstal bezmocně opřen o obrubník bazénu a zhluboka oddechoval, když na zádech pod trikem, přilepeným k tělu ucítil doteky. Chtěl se bránit, ale byl ale rád, že dýchá.
„Že by se nám role obrátily?“ zašeptal mu do ucha Gil a obtočil druhou ruku kolem jeho pasu.
Roderich věděl, že bude-li teď protestovat, nedopadne to pro něho dobře.

* /pozn. autora: Tak proč to ten debil udělal? /konec pozn. autora*

Po dalším několika minutovém boji pod vodou rezignoval.


Večer pak ve své posteli uraženě otočen k Prusku zády nechával odpočívat své poražené ego.

…
…
…


„No tak, to je všechno, co dovedeš?“ zeptal se Roderich stojící po pas ve vodě, šklebící se na Gilberta. Kopanec do hlavy, který přišel neočekával.
Gilbert stáhl z očí sluneční brýle a zadíval se na cosi připomínající chlupatý míč letící směrem do skleníku. „Jejda... gól...“ pokrčil rameny.


„Ahoj, Rusko,“ pozdravila zdvořile hlava, která právě přistála ve skleníku hned vedle rajčat.
„Kolkolkolkolkol....“ na čele Ivanovy hlavy vyskočila modrá žíla značící nebezpečí a celý objekt se začal kutálet směrem k Rodymu.
„Tenhle skleník není pro dvě hlavy dost velkej!!!“ oznámila výhružně

„Nééé, pomoc... co se to... pomóc...“

…
…
…


„Pomoc... Po...!!!“
„Copak, noční můra?“ něčí ruka zajela Roderichovi něžně do vlasů.
„Co? Nevím, o čem to mluvíš...“ přitáhl si Rakušák peřinu blíž pod bradu. Gilbertova ruka kolem pasu, značící, že skleníková scéna byl jen sen, ho v tu chvíli - sám nevěděl proč - uklidnila...