Všechno dobré je pro něco ještě lepší

    
    
                     VŠECHNO DOBRÉ JE PRO NĚCO JEŠTĚ LEPŠÍ
    
    „Lojza, Lojzík, Lojzíček,“ hraje si s jeho jménem panička u stolku v zahradní restauraci a prozpěvuje si ho, jako by se s ním mazlila. Lojzík sedí proti ní a ani nedutá.
    „Álojs, to ne, že ne, to je jako alias,“ žvatlá madam roztomile dál, „Luis – ale to je Ludvík. Víte, že jsem si dřív myslela, že Luis je Lojza? Ale není. A jak vám říkali kamarádi, a doma? Určtě Lojzík, je to tak?“
    „Jo,“ konečně vydal Lojzík hlásek. Dobře ví, co se děje, a má na sebe vztek. Kdykoliv se mu zalíbila nějaká ženská, bylo s tím jen trápení. A teď zase, nevydržel a musel za ní přijít.
    
    Původní záměr byl jasný - ukrást jí pejska. Docela dobrý tip kamaráda Jeni, před dvěma dny.
    „Je tu nová, ta ví prdlajs, jak to chodí,“ hovořil tehdy Jeňa k Lojzíkovi, „dycky si dá dvoudecku na tý zahrádce, tak ty ji normálně zakecáš a já ho čórnu. Pak po něm bude sháňka, na sloupy nalepěj, že daj sedm stovek a ty je přijdeš s pejskem skásnout, ne?“
    „Copak to umím, debile? Já zakecám ňákou ženskou? A v tomhle? Když na ni promluvím, tak mě nechá sebrat.“
    „Já ti pučím něco na sebe, mám jedny lepší, chodím mezi lidi, ne?“
    „Jo, já ji zakecám a ausgerechnet zrovna já jí přivedu ztracenýho čokla. Jí to vůbec nebude divný.“
    „Tak ho přivedu já! Hlavně se s ní dej do řeči.“
    „A jak, hergot? Copak to jde jen tak přijít ke stolu…“
    „Tak jí ňák drcni do židle, nebo šlápni psovi na nohu, nebo ho jako náhodou polej pivem, až pudeš okolo si někam sednout…“
    „Já nemám na pivo.“
    „Dám ti na pivo. Hlavně pojď, ať jsme tam a vychytáme ji.“
    Tak Lojzík pár chvil nato, něco lepšího na sobě, s pivem v ruce mířil kolem stolku dámy s psíkem k sousednímu stolu a bylo mu jasné, že do řeči se nedá. Osud ale rozhodl v Jeňův prospěch a nalíčil na Lojzíka dlouhé pejskovo vodítko. Jako pytlákovo oko bylo nastraženo v cestě a Lojzík za něj zabral nohou, až pes vyskočil a výhružně zavrčel.
    „Nech toho, mrcho!“ ozval se pokojný hlas té dámy a Lojzík měl dojem, že to patří jemu.
    „Promiňte, pane, nevšimla jsem si, že jsem to tam nechala v cestě.“
    „To… to nevadí,“ zablekotal Lojzík, „já jen, aby mě nekous.“
    „Ježíš, jen to ne! Ale víte co? Sedněte si sem, vypijte to u mě, já si docucám vínko…“
    Lojzík tedy zničehonic plní svěřený úkol a koutkem oka pozoruje Jeňu, jak se nenápadně přibližuje k nic netušícímu psovi. Přišlo mu to neuvěřitelné, ale pes se opravdu nechal klidně odepnout, vzít do náruče a rychlým krokem odnést, aniž by si toho paní všimla. Neušlo to však některému z hostů v restauraci, k níž zahrádka náleží.
    „Kradou vám psa, paní,“ zaznělo náhle poplašně, „támhle ten chlap!“ A už se trochu líně zvedá pár hostů, že se tedy dají do běhu, aby chytli zloděje.
    V takové chvíli je ovšem Lojzík mužem činu. Jestli Jeňu někdo chytne, nebude to dobré. A tak Lojzík dělá jen to, co mu velí chladný rozum – vystartoval za Jeňou rychleji než všichni ostatní. A už ho dobíhá: „Dej ho sem, ty vole!“
    Jeňa zpomalil. „Co blbneš?“
    „Chtěj tě chytit, dej ho sem a mazej!“
    Vytrhl psa Jeňovi z rukou a ten v zápětí mizí v blízkém průchodu.
    Těch pár pronásledovatelů okamžitě ochablo v úsilí již tak plytkém a zvolna se vrací ke svým pivům.
     „Měls mu jednu trhnout,“ slyšel Lojzík, když je docházel, „zakroutit mu krkem, hajzlovi!“
     „Jo, a ztlouk by mě,“ odtušil Lojzík skromně a šel se psem připnout ho k vodítku.
     „Hrdina! Jste můj hrdina!“ jásá dáma a bere Lojzíka za ruku. „Tohle jsem nikdy neviděla. A že se to stane zrovna mně!  Jako v nějakým filmu.“
    Při jednom pivu zůstat nelze a než Lojzík vypil druhé, bylo mu jasné, že ta panička se mu zamlouvá víc, než je pro něj únosné. Také si dala ještě sklenku a Lojzík si nesměl ani zaplatit pivo.
    „To tak ještě, tady za mě nastavujete div ne život a já to nechám jen tak? Kdoví, jestli se mi povede někdy se vám pořádně odvděčit, tak zatím aspoň to pivo.“
    Lojzík tedy ušetřil; tím se ovšem Jeňovi nepochlubil. Jenom mu vrátil lepší šaty a v těch svých, také dobrých, jen trochu umolousaných, se druhý den ometal okolo zahrádky, v níž došlo k tomu překvapivému seznámení.
    Paní tam seděla, co chvíli se rozhlížela a Lojzík nepochyboval, že vyhlíží jeho. A že on další den už nevydrží a půjde za ní. Vždyť co mohlo znamenat to „zatím aspoň to pivo,“ a „pořádně se odvděčit?“ Jedině, že se s ním chce ještě sejít!
Jenže Jeňovi se do další půjčky šatů nechtělo: „Vyper si ty svoje, krucinál!“
    „A to ňák pomůže?“ žasne Lojzík.
    „Né, asi! Jak to dělám já? Ale v tý svý slepičárně to nevypereš. Zejtra přijď ke mně; když si je vypereš, pučím ti ty svý, naposled! Jen proto, žes to tak zmáknul s tím psem. To bylo dobrý, člověče, jinak jsem byl v prdeli, to ti povím.“
    
    A tak Lojzík teď sedí proti té paničce, rozvedené, kdysi nešťastně vdané, a v duchu si nadává. Co může dělat? V kapse pár korun, a to jen někdy, šaty vypůjčené a bydlení tak akorát, že na něj neprší, v polorozpadlém domku na stráni.
    Paní zvesela mlátí pantem a chudák Lojzík neví, co by kvoknul.
    „Kde máte pejska?“ zeptal se konečně, aby vůbec něco řekl.
    „Vrátila jsem ho, sousedka byla pár dní pryč, tak jsem jí ho hlídala. Už mi šel na nervy, halama. Jediný dobrý, co udělal, že jsme se seznámili. Zaplať pámbu za toho zloděje. Všechno zlý je pro něco dobrý, že je to tak?“
    „Ještě horší,“ pokusil se Lojzík o vtip.
    „Jakže?“ udiveně vyhrnula dáma obočí.
    „Všechno zlý je pro něco ještě horší,“ řekl Lojzík nešťastně, „to já jsem chtěl z legrace…“
    „Jo ták, už jsem se lekla, že jste nějakej škarohlíd.“
    To opravdu není, ale pokud jde o momentální stav věcí, nemá paní k pravdě daleko. Lojzík dopíjí druhé pivo, na víc nemá a vůbec nic nevidí růžově.
    „Já už budu muset jít, já mám něco… Stavil jsem se na chviličku.“
    „Vás něco žere, člověče, že? Ale takovej chlap, jak má bejt; když jsem viděla, jak jste se rozhod utíkat za tím zlodějem… A sem byste taky nepřišel, kdybych vám byla lhostejná. Vždyť já jsem tu taky kvůli vám – Lojzíku, upřímně, že vy jste zadanej?“
    „Ne, ne to ne! Vůbec, ani trochu! Ale opravdu teď musím.“
    „Tak takhle: já sem ještě párkrát přijdu. Nebudu tu strašit denně, ale za tři dny bych mohla. Jako dneska – vy přijďte trochu dřív, ať tu nesedím sama. Třikrát se vyspinkáme a zase tady, ano?“
     Co mu zbývá, než to s úlevou odkývat, u pultu zaplatit a odejít. Paní mu ještě zamávala, on se o něco takového ani nepokusil, jen pokývl a šel.
    
    Po chvíli Lojzík sedí u Jeni v bytě a sklíčeně mu vykládá o dnešním setkání.
    „Ona ti po mně vyjela, člověče, já vůbec nevím, co mám dělat. Dej mi ty moje hadry, já se někam zahrabu a budu mít pokoj.“
    „Zejtra, musíš to vydržet, ještě je to mokrý. A nejsou to hadry, jsou docela dobrý, na to, jak je taháš. Prokoukly. Hele, pokoj mít nebudeš. Do tý báby ses normálně zblbnul, a nekecej, že ne. Jinak by ti mohlo bejt ukradený, jestli tam sedí nebo ne. Ani bys tam za ní nešel.“
    „No a co, no. Stejně je to naprd. Ukázat se před ní už nemůžu, tak co. Než někde schrastím pár korun… Pak bych zas nic neměl…“
    „Tak heleď. Já jsem o tobě chtěl přemejšlet, ale ono je to zbytečný, protože máš stejně jen dvě možnosti: Buď úplně zchátráš a bude z tebe vágus, nebo se sebereš a holt si budeš muset něco vydělat.“
    „To jako pracovat?“
    „A kde myslíš, že beru prachy, když se nic nenachomejtne? A z čeho platím tenhle byt?“
    „No – byt…“
    „Garsonku. To nejlevnější. Já chodím v noci hlídat šrotiště, tam každou chvíli někoho vyrazej, protože začne šmelit se železem, určitě tě vemou. Pro začátek ti pučím, ale nemůžeš bejt v tý svý zbořenině, stejně tě odtamtud brzy vymetou. Pár dní můžeš bejt u mě, než ti něco seženem, tisícovka měsíčně, ber nebo neber. Když budeš dělat, všechno mi to splatíš. Já bych ti to nabíd už dávno, ale ty bys mě poslal do hajzlu. Jenže teď je tu i ta ženská, tak si snad necháš říct. Jestli ti to s ní vyjde, napočítám ti i úroky, to si piš, nejsem dobrá víla. Jinak si klidně v zimě zalejzej do kanálu k teplejm trubkám, mně už to bude jedno.“
    „Když já nevím, viděl jsem ji dvakrát…“
    „Třikrát, dvakrát viděla ona tebe. Kruci, Lojzo, kdy se ti to ještě stane? Taková ženská!“
    A tak Lojzík povolil. Na zkoušku.
    
    Příběh pak pokračoval zcela banálně; Lojzíkův vztah se rozvíjel, jak už se takové vztahy rozvíjejí a noční práce také nebylo nic tak hrozného. Po čase ale přinesl Jeňa podivnou zprávu:
    „Poslouchej, člověče, ty se strachuješ, aby nějak nevyštrachala, co jsi zač; ale ona taky není žádný neviňátko. Čas od času nabalí ňákýho movitýho chlapa a odrbe ho o prachy, že si ani nestačí všimnout, jak mu ubejvaj. I ňáký udání prej na ni dali, ale nic z toho nebylo.“
    „Co je to za blbost? O co by asi mohla odrbat mne? Proč by si začínala se mnou?“
    „Tak to fakt nevím. Co kdyby sis zkusil myslet, že tě má docela normálně ráda? Prostě se jí líbíš, no.“
     „A to jako že by byla nějaká sňatková podvodnice nebo co?“
    „To už by ses musel zeptat těch chlapů, jestli seš až tak dalece zvědavej. Ale to asi ne, nikomu snad prej neslibovala, že si ho vezme.“
    „A mně říkala, že bysme časem mohli pomejšlet na společnej život, jestli nám to vydrží, že je poměrně dobře zajištěná… Že bych mohl bydlet u ní.“
    „No, tak ti aspoň nebude tak zatěžký se jí taky časem pochlubit.“
    Lojzík jen zvolna pokyvuje hlavou. Pomalu si na novou situaci zvyká, a není to tak zlé, jak by si ještě před nedávnem myslel.
    
    Tak po čase jde Lojzík se svou přítelkyní, vlastně už družkou, ulicí a pomalu se blíží k malé skupince policistů, postávajících kolem auta. Těm naše dvojice neušla, a neušla ani jejich komentářům:
    „To by mě zajímalo, jak ten hajzlík přišel k takovýhle ženský. Furt se jen tak poflakoval, kdoví, z čeho byl živej – a najednou pracuje, tedy jakž takž, vykračuje si tu s takovou babou…“
    „Láska ho změnila, vole. Tos nečet, co ta mrcha zmůže?“
    „Mne by spíš zajímalo,“ ozval se postarší policista, „kde přišla ona k němu.“
    „Ty ji nějak znáš?“
    „No, pár rozhovorů jsem s ní vedl, ale vždycky to vyšumělo do ztracena. Teď po mně dokonce chce, abych jim šel za svědka! Ale to mě jen tak hecuje, ze starý známosti, takoví kámoši zas nejsme.“
    Mezitím naše dvojice došla až k nim. Lojzík prohodil ledabylý pozdrav s mladými, dobrejden se starším a šel by dál. Paní však zatočila ke staršímu policistovi a dala se do řeči:
    „Tak pane kapitán, nerozmyslel jste si to?“
    „Tady není co rozmejšlet, prostě to nejde.“
    „Máme dost času, já se vás ještě párkrát zeptám.“
    „Zbytečně, už toho nechte. Ale víte, co by mě zajímalo? Zrovna jsme si tu s klukama říkali, jak vy jste se mohli dát dohromady. Že jste se vůbec potkali, přece jen jste se vyskytovala mezi jinejma lidma, co si budem povídat.“
    „Tak já vám to povím, pane kapitán, je to už stejně pryč. On mi prostě chtěl ukrást psa.“
    „Takhle! No jo. Takže o něm víte…?“
    „My jsme si to řekli, to by za nic nestálo, mít ňáký tajnosti.“
    „Hm, ale pozor! Ne, abyste se dali do nějakejch lumpáren, když budete takhle pěkně pohromadě! My máme dost starostí i bez vás, ještě aby nám tu začal řádit takovejhle tandem.“
    „Bez obav, my vám dáme pokoj. Ale nic dobrýho vás stejně nečeká.“
    „To zní jako výhružka, jak to myslíte?“
    „No, vy už budete v penzi, tak tomu ujdete. Ale my s Lojzíkem si myslíme, že ještě stihnem nějakýho toho potomka. A pak ať se policajti těšej!“