Putování s červíky

   

                      PUTOVÁNÍ  S ČERVÍKY  NAPŘÍČ  JEDNÍM  ŠEDIVÝM

                             KUROPĚNÍM

 

   Stál opřen o zábradlí mostu snů a dlouze zvracel.  Z propasti bezedné šedi vyletovaly mžitky krhavých pablesků slabě menstruujícího kuropění. Potměšilí

albatrosové, v překotných intervalech, skřehotavě navraceli echa žaludeční kantáty

a co chvíli přinášeli v nenechavých zobanech plůdky prohýřené noci.

   V dáli houkal tlačný remorkér. Siréna okázale zčeřila hladinu trudnomyslné hodiny. Mršina kocoviny mátožně ožívala a pokoušela se zatnout drápy do polo-

splasklé měchuřiny blouznivcovy duše. Dosud marně. Postava v dlouhém plášti

trčela v pološeru, neboze přibita k soklu rodícího se dne, však stále otálela na pomezí noci a uťáplého svítáníčka.

   V samotném lůně blouznivcovy lebky, před brankou retikulární formace nedočkavě

přešlapoval malý ranní sen. Tence klepal, žadonil, vratipařátkem přejížděl po ztrouchnivělém dřevu retikulární branky. Byla mu zimička a chtěl vklouznout dovnitř za vlhkým teplem, proběhnout se zatuchlostí temných sálů, trošičku prohrábnout strůny mužovy poněkud zteřelé fantazie. Usilovně slídil po klíčové

dírce, do níž by vpáčil tenkou kůstku pařátku a pokusil se vylomit vstupní mecha-

nizmus branky. Trychtýřek ostnatého slechu přikládal na ztrouchnivělé dřevo vrá-

tek, připadal si jako plicní pandoktor, když starostlivě ohledává nešťastnou hruď

osídlenou nekalými zárodky pneumopleuritýdy, či jako rozpačitý datel, testující

rakovinotvorný peň zbídačelého dubiska. Z hlubin spánkových kasemat zazněl chra-

plavý sten. Malý ranní sen leknutím až vypískl a zprudka vylétl sopouchem pravého

víčka mužova zvolna se probouzejícího pohledu. Skutečně, majitel pohledu téměř přicházel k sobě. Náhle galvanizován tajemným impulzem odskočil od zábradlí a chvíli si počínal jako ručka kompasu, zmámená bezprostřední blízkostí vytoužených

magnetických pohoří.

 

   Poutník vrávoral napříč šedivým kuropěním. Kapsy jeho dlouhého pláště byly na-

douvány jitřními větry, a co chvíli z nich vypadla pružinka vyděšeného červíka.

 „Všichni mě opus títe opus títe ne cháte mě tu samot nýho sa mot nýho…“,

Pokoušel se drmolit text svého oblíbeného žalmu. Když doklopýtal téměř až na

Konec mostu Snů, v kapse už neměl jediného červíka. Zůstal opravdu docela sám.

   Odkudsi kamsi, ekliptikou zlořečených nebes, se snažil kutálet zrezlý pěťák slunka, poutník zvolna vykračoval vstříc octanové mlze dálav. Putoval totiž, nešťastník za

Poznáním. Časem si složil obojživelný pochod:

   „Dnem i nocí mermomocí…

     od rána až do soumraku

     poplujeme na raku…

     poběžíme z kopečka

    vyhledati Blbečka…

     zeptat se ho na cestu

     kdepak hledat nevěstu…

     nevěstinku plamennou

     studánečku roubenou  

     ach napít se tak vodičky

     zahnat duše spalničky…“

Bylo jen krajně znepokojivé, že svět kterým procházel, byl téměř výhradně

černošedý a nemluvě o černi, napočítal všeho všudy takových pět, nejvýše šest odstínů

šedi, pokud odmyslel lehýnký, téměř neznatelný růžově nadýchlý valér svých polo-

zmrzlých pracek. Nebeská modř jeho hluboce zapadlých očí slzela ultramarín a

sítnice si pokradmu zakládaly na prvních vrstvičkách zeleného zákalu, což ovšem

ani voyer gurmán nemohl náležitě ocenit, pokud by se sám nestal narcistním autovoyerem. Po delší chvíli zpozoroval na obzoru okrovou hnidu, zvící mžitky

bobeček…

„ÁÁ to bude ruina Centrálního Metropolitního Plynojemu…“

Šeptl si zcela očarován, „…tam by moh´ přezimovat Blbeček…jpííí…snad se tam

dobelhám…“

 

   Belhal se k obzoru za vidinou féerického Blbečka. Když obcházel kamennou pláň

posetou opukovými sochami kvočen, vzpomněl si se závistí na přítele Odysea,

jak ten starý brach často a rád naletěl vnadám všech možných ostrovních nymf

a jak s nimi nepochybně za těch krásných heroických časů spáchal leckterý slastný

kompromis. Opukové kvočny jen tupě zíraly a z prázdných očních dolů jim s krákoráním vylétali uhrančivě asfaltoví kryptohavrani. Poutník blazeovaně vypustil

nadbytečný větřík…

   Konečně stanul tváří v tvář torzu obludné bubliny. Blbeček ho již očekával.

Vlídně mu pokynul a hned se omluvil, že se musí neprodleně na chvíli vzdálit…

Chvíle v pohádkovém čase obnáší často,jak je známo, hned celou věčnost.

Kulovitý vrchol vysoce obnaženého poutnického čela tuto skoroeinsteinovskou tézi

téměř zcela potvrzoval-byl  beznadějně rozryt příčně podélným kanelováním přemítavých vrás. Blbeček si opravdu dával na čas. V plynojemu to znenadání tajemně pšouklo a Blb se neočekávaně snesl na betonový kvádřík, bezprostředně za

poutníkovým zadkem…“Já vím příteli nic mně nemusíte líčit, tady máte, co jste kdesi ztratil, příště ať se to neopakuje! A teď domů“ a podává zkoprnělému blouznivci klubko smotaných červíků.

 

   Blouznivec se líně a mrzutě šoural nazpět a brumlal si přitom své poutnické kredo.

                „vyhledati Blbečka…

                  zeptat se ho na cestu

                  kdepak hledat nevěstu…

                  nevěstinku plamennou

                  studánečku roubenou…

  …náhle se krajem rozlehla očistná detonace a mrštila snivcem přímo mezi perutě jedné nejtvrdších opukových kvočen…

 

      Poutník přicházel na most Snů zrovna ve chvíli, kdy se k nebi štrachala masitá

tvář oranžového Balouna. Červíkům jako na povel zaplála očička tajemnými

modravými plaménky, jako když  rozpustilá Balounova vnoučátka zapálí svému

dědovi zbloudilé větérky. Na opačném konci mostu snů vyrostl zničehonic honosný

secesní záchůdek a sladce v něm zazurčel pramének…Na záchůdku seděla nastydlá dívenka a mezi zkřehlými kolénky svírala velikou láhev rumu. Z posledního mostního pilíře trčela do blankytného prázdna kamenná nymfa a v mramorové ruce třímala

planoucí pochodeň. Poutník nabízel potměšilým albatrosům klubko zduhovělých

červíků. Dívenka vyšla z honosného secesního záchůdku a v náručí něžně chovala

láhev rumu…Potměšilí albatrosové okázale odmítali červíky, patrně ještě sytí

/nakrmeni přece před  časem  snivcovými zvratky/…

Baloun pronásledoval nastydlou dívenku, koketně jí šimral levé nosní chřípíčko jedním ze svých nejdelších a nejelegantnějších soluxových chapadel… Poutník se

těšil, pln radostně lechtivých očekávání…dívenka kýchala…albatrosové skřehotali…

V dáli houkal tlačný remorkér.

   Na mostě Snů bylo zkrátka krásně…