Školní zápas

Fotbal je světový fenomén. Není nic krásnějšího, než se dívat na dvaadvacet nagelovaných mužů, kteří běhají za bílou mičudou. Za léta, kdy se fotbal hraje vznikly i další fotbalové disciplíny, jako jsou například ,,Freestyle", kde si člověk hraje s míčem sám a náhodný kolemjdoucí ho může litovat, že si s tímto jedincem nikdo nechce hrát, plážový fotbal a nebo sálová kopaná. Tento poslední jmenovaný sport si našel místo i v mém studentském životě.
Jednoho dne za mnou přišel můj tělocvikář Jiří Orct. Sdělil mi, že je potřeba složit lidi na školní tým sálové kopané. Na tom by nebylo nic divného, ovšem to bych nesměl být největší nekopa na škole. Byl jsem tak šťastný !
O týden později se sešla celá naše parta v tělocvičně a po chvíli čekání přistoupil samotný kantor, který byl oblečen do teplákové soupravy a svým vzhledem jako by věštil návrat totality přinejmenším do škol. A vzhledem k našemu štěstí hlavně do té naší. Na schůzi jsem zjistil, že nejsem jediný kapitán, kterého Orct vybral, ale že na stejné pozici se doslova klepe hromotluk Jiří Horák, který svým vzhledem se zarostlou tváří připomínal studenta,kterému propadnutí do prváku třikrát za sebou nezní jako nějaká ,,science-fiction". Jirka si s Jirkou Orctem podali ruce a zasmáli se na nás tak, že by i naprostému idiotovi došlo, že bude zle.
S organizací nebyl problém. Někteří studenti byli do týmu svými kantory puštěni pouze tehdy, pokud si z pětek opraví známku minimálně na jedničky, čímž se nám tým zmenšil na tři lidi. Nakonec jsme se však uchýlili k tomu, že jsme nabrali do kádru i dvě naše fanynky Dominiku a Janu, abychom naplnili počet.
Tým se sešel ve složení : já, Dominika, Jana, Jirka, můj soused z lavice Jakub, nejlepší kamarád Petr, druhý Petr, kterému jsme říkali ,,Cvokárna" , (to jste ho měli vidět, když se prohrávalo) a náš spartakiádní kouč. Nastoupil jsem do útoku společně s Jakubem, kapitán Jirka se se smíchem postavil do branky a vtipně si do branky vzal i noviny. Zápas začal ! Asi již po minutě jsme slyšeli volat Jirku, aby mu spartakiádník přinesl další noviny, protože první střela připravila našeho brankáře o rubriku ,,Seznamka s Islámskými ženami", kterou měl zrovna rozečtenou. Když mu Orct podával další kus denníku, do naší branky zavítala velmi nepříjemná návštěva v podobě míče. Petr ,,Cvokárna" začal řvát nejprve na nás hráče, poté na rozhodčího, že špatně řídil hru a nakonec i na diváky za to, že tam nepřišli. Úplně prázdná hala mu pochopitelně neodpovídala.
Hrálo se dál. Kuba mi poslal krásnou přihrávku před prázdnou branku, ovšem branka, jako by se zmenšila do mikroskopické velikosti musela sledovat, jak má střela letěla až ke stropu haly. ,,Cvokárna" mě okamžitě seřval, ovšem když asi po minutě udělal stejnou chybu, tak mi bylo řečeno, že i mistr tesař se někdy utne. Soupeř byl vskutku silný, však jsme také jako stará garda naší střední školy urputně bojovali proti výběru prvního stupně jedné z našich základních škol.
Když padla druhá střela do naší branky, ,,cvokárna" volal samotného Pána Boha, aby už nemusel hrát a ten ho pravděpodobně vyslyšel, protože se ,,cvokárna " urychleně poroučel ze hřiště z důvodu střevním obtíží. V tu chvíli ale vzniknul na hřišti chaos. Na Jirku padla totiž tíha okamžiku a na kantorova slova, zda-li se nechce s někým v brance vystřídat odpovídal, jestli nechce být zticha a zda-li to stíhá na Strahov. Poté začal čím dál více narážet hlavou do železné tyče branky a nakonec ho za křiku ,,Vždyť jsem tady nejlepší, vy nuly ! " vystřídala v brance kolemjdoucí učitelka, která na naší škole vyučovala předměty, které pro většinu škol jsou již mrtvé a která má míry 120-150-120. Když na tuto profesorku letěla první střela, vystrčila proti tomuto střeleckému pokusu svůj břišní sval a míč se od ní odrazil jako od kvalitní trampolíny.
Zápas jsme prohráli. Oba brankáři se vyznamenali a po návratu do školy jsme dostali několik kopanců a ran, což byl jasný výraz k nespokojenosti s namí podaným výkonem. ,,Cvokárna" byl převezen na vyšetření a ani Jirka na tom nebyl psychicky v pořádku. Stále křičí , že je nejlepší, i když po naší kantorce leští lavičku...