Jak jsem upřímně chtěl jít do školy

Škola je místo, které mnozí označují za místo, které je horší než krásně prochladlý kriminál , protože nikdy neví, za co vlastně sedí za krásně vyrovnanými lavicemi.
Nejsem pochopitelně žádnou výjimkou, musím však říct, že mě chození do školy občas i bavilo, ovšem vůbec ne pro počítání překrásně logických matematických vzorců, kde jsme profesorkám zcela jasně ukazovali, že jsme na střední škole omylem a že na nás budou potřebovat nervy z titanu.
V této době ale není skoro člověka, který by si nevyzkoušel, jak krásně škola vypadá zvenku a zvláště během vyučování, kdy si dáte za ,,A".
Jednoho dne jsem se během tělesné výchovy zranil. Nějakým způsobem se můj prst u nohy otočil jako ručička u orloje a to znamenalo, že nejlepší bude jít k lékaři. Můj nejlepší kamarád Petr se ochotně , možná s vidinou krásných chvil mimo ústav pro studenty rozhodl se mnou jít za tímto lékařem a vyrazili jsme.Tašky jsme si vzali s sebou se slovy ,,Nikdy nevíte,zda-li nebude operace a já bych se nestihl včas vrátit." a už nás učitelé až na paní Adamcovou, které jsme podle jejích rudých vlasů říkali ,,Červenáček" a která měla oči všude neviděli. Paní Adamcová byla totiž velmi podívná kantorka, která se přímo vyžívala v mučení studentů písemkami, které měly typické zadání ,,1-8"! Například jednou poslala třídu, kterou měla na starosti do třídy v přízemí, jenže věk se na ní začal podepisovat zapomětlivostí a nevěděla, kde se její třída nachází. Pro studenty proto bylo veliké překvapení, když je Adamcová našla ve třídě v přízemí a za křiku, kterým jim vyčítala, že jí chtěli utéct jim rozdávala pečlivě nastříhané papírky. Pravda, na tom není nic divného a test by se některým mohl zdát, že nebyl dílem pomsty , ale když se studenti dozvěděli, že se nejedná o test z ekologie, kterou ten den měli ale o chemii, kterou měli mít až příští týden, ukázali jasně, že se jim to nelíbí ale v tu chvíli už se kantorka Adamcová usmívala jako slunéčko nad hnojem nad písemkami, které hodnotila víceméně stejnou známkou - nedostatečnou.
Tato profesorka měla však jednoho oblíbence, který se jmenoval David Busta. Tento student prvního ročníku, který by klidně i aportoval, hlavně aby prošel do dalšího ročníku z předmětů, které měla Adamcová. Bohužel se začal hodně přátelit i se mnou a s Petrem. Vždycky nám říkal, že jsme jeho skvělí kamarádi. My jsme se pochopitelně usmívali ale v hlavě jsme měli jasnou odpověď : ,,My Tvoji možná, Ty náš ne". Tento člověk vyjížděl navíc po dívkách , tím si získal dvě přezdívky. Jedna byla Cassanova, což byla přezdívka, kterou si udělil sám, ovšem nepochopil , že Cassanova byl svůdník, což on vůbec nebyl. Druhá přezdívka byla od lidí okolo něj - debil !
Pochopitelně i na tyto osoby jsme mysleli s Petrem po cestě do nemocnice, kam se mi moc pochopitelně nechtělo, ale když jsem se podíval na školu, kde jsem věděl, že se píšou testy, hned jsem měl větší nadšení jít na chirurgii.
,,Z čeho to máš?" zeptal se chirurg, když jsme dorazili.
,,Ze sportu" odvětil jsem.
Chirurg se psychopaticky zasmál, přišel k nástěnce s papírem a udělal si další čárku u papírku s názvem ,,SPORT". Poslal mě do nemocnice na RTG se slovy, ať se jistě vrátím, že je potřeba zaplatit krutou daň 30 korun.
Cesta do nemocnice nebyla dlouhá a když jsme přicházeli do areálu, zaklapla za námi závora pro automobily. V tu chvíly jsme se s Petrem začali smát, že nás teď čapne Adamcová a budeme psát test 1-8, kterému jsme utekli přímo v nemocnici. Skutečnost ovšem byla horší.

,,Ty vole, vy jste taky za školou?" ozvalo se za námi.
Když jsme se otočili, mysleli jsme, že jsme mrtví - byl to DAVID BUSTA ! Ze všech strašných lidí to byl právě on, kdo nás musel pronásledovat do nemocnice. David nás chytil kolem ramen se slovy ,,To jsem rád, kluci moji, že jsme tu spolu" a my mysleli na co nejrychlejší způsob sebevraždy. Vešli jsme na chodbu nemocnice a já rychle běžel na rentgen. David vzal Petra za ruku s tím, že se potřebuje na něco optat lékaře a vrazil mu všechny věci aby měl jistotu, že Petr neuteče.
Jakmile jsem se vrátil z rentgenu, viděl jsem Petra, který byl věcmi Davida ověšený jako vánoční stromeček a jeho výraz mluvil jasně o tom, že se mu situace moc nelíbí. Šel jsem za ním s tím, ať věci nechá tak, jak jsou, že je důchodci, kteří na chodbě byli asi nemají potřebu krást, nejsou li tedy všichni kleptomani a nakonec jsem dobráckého Petra dokázal umluvit, aby jsme se vydali pryč. Vzali jsme bundy a běželi jsme ven a náhle se přes chodbu ozval hlas, který jsme slyšet dvakrát nechtěli. ,,Kluci, co děláte? Takhle mi utíkat. Já nehraju! Počkejte na mě". My, kluci slušní, nekonfliktní jsme nevěděli jak se vymluvit a počkali jsme.
Cesta s Davidem trvala bohužel daleko déle, než se zlomeninou, se kterou jsem mířil do nemocnice. Pořád nám vyprávěl o dívkách, které se snažil oblbovat a pak nám detailně ukázal kokrhel,který měl skrytý pod kapucí.
Když jsme přišli ke škole, David nás začal ubezpečovat, že můžeme zažít fakt pěkné chvíle a ať s ním zůstaneme venku a na písemku ať se nevracíme. Ale my už se na test z chemie tak moc těšili ! David na nás začal křičet ,že jsme blbí a my vstoupili do budovy, kam jsme nikdy nevěděli, že budeme chtít jít na test.
Paní Adamcová opět podala otázky způsobem, který nikdo nedokázal pochopit a s úsměvem na rtech nám začala jednomu po druhém hlásit nedostatečnou. Do mě a Petra si dokonce rýpla, že je dobře, že jsme se vrátili přímo na test. Odpověděl jsem, že jsme se na něj také velmi těšili........a mluvil jsem pravdu.