Modrooký s hnědýma vlasama

Modrooký s hnědýma vlasama

Jsem prvňačka, sice se "sotva" zaschlým razítkem na občance ale i tak.. Jelikož naše třída spadá do té kategorie šťastlivců, kterým se hned v prváku na střední povedlo vychytat 4 odpoledky týdně, a já jsem k tomu ještě dojíždějící, asi chápete, jakou radost mi udělal můj "nedávný" objev autobusového spoje. Asi po měsíci dojíždění jsem totiž zjistila, že právě v pondělí se dostanu dříve domů a abych nejezdila sama, náhoda mi přihrála pár kamarádek.

Už když se ozvalo poslední zvonění toho pondělí a já si spěšně balila věci, usadil se mi ve tváři úsměv z očekávání zábavy, kterou slibovala společná cesta domů. Naše čtyřka, tedy Káťa, Barča, Markéta a samozřejmě já, je, dá se říci, nepřehlédnutelná a jak už jsme párkrát slyšeli, je na co se dívat. Brunetkou, blondýnkou, černovláskou a "Zlatovláskou" nepohrdne snad nikdo. Už z dálky mě Káťa s Barčou vesele zdravily.
"Představ si, dneska si byla Káťa potvrdit tu průkazku, dala si jí pak do tašky a pak jí celou dobu na nauce vytahovala. Prej takový, už taky budu jezdit zalevno, cha! No a došly jsme na autobusák a prej Barčo, kde mám tu průkazku?!", smála se blondýnka Barča.
S Markétou jsme si pak ještě Káťu chvíli dobíraly a pak jsem si jim postěžovala, jak si na hodině učitel usmyslel, že si sedne vedle mě. "Tohle je snad jedinej učitel, který mi prostě vadí a on si prostě sedne vedle mě a celou hodinu tam sedí! Ale kdyby si tam teda říkal ty jeho vtipný narážky a nechal mě. Ne on si tam vykládá o lásce na první pohled a když si chci dělat výpisky, tak mi vytrhne sešit se slovy, že už to tam přece musím mít, prolistuje ho a pak mi ho vrátí a řekne: Já myslel, že jo.."
"To víš, když ty se taky jako jediná nesměješ tomu, co říká. Tak se nediv, že na sebe chce upozornit jinak, " řekne brunetka Káťa a přijíždí autobus.
Zasedly jsme "pětku" a mrknu na Markétu upravující si svoje černé vlasy: "Dneska se na tebe nějak těšil ten řidič, viď? Nedostala jsi náhodou slevu, co?" Tvářičky jí zčervenají a už se zase řehtáme na celé kolo, zvláště když na nás řidič kouká přes zrcátko a směje se na ní.
Bavíme se dál a nějak se dostáváme na téma "kluci". Správný babinec se bez toho neobejde. Je zvláštní, jak ostatní spolucestující ani nedutají, zato my sršíme vtipem a občas, když my se otevřeně smějeme, někomu z ostatních pocukávají koutky nebo se smějí s námi nebo možná i nám.
".. jen se přiznej Káťo, ten Dan, že se ti líbí, co?"
"Ale tak blonďáci s modrýma očima nejsou špatní," kulišácky odpoví Káťa.
"Víte, co je zvláštní? Já si taky vždycky říkala, že se mi nejvíc líbí blonďáci s modrýma očima, ale zatím jsem s žádným nechodila. Samý hnědovlasý zatím.. Mám já to pech!", postěžuje si Barča.
Nebyla bych to já, abych si to nekomentovala: " Hele, ale to je normální. Já osobně zase tvrdím, že nejhezčí jsou modrooký s hnědýma vlasama a taky jsem zatím s žádným nechodila." Zpozorovala jsem pohyb před námi a instinktivně jsem tím směrem upřela zrak. Pomrkávaly na mě veselé modré oči. Jiskřičky, co z nich sršely, div, nepodpálily autobus, a já chytla do červena.
"Já myslel, když jste říkala modrooký, hnědovlasý, tak že by něco..?," mrkl na mě, pusu od ucha k uchu.
Hurónský smích se nesl autobusem. V duchu jsem ho prohlásila za krále večera, dne i následujících týdnů, protože takhle dlouho jsem se vážně nepobavila. Na můj účet, samozřejmě. :-D