Noťák

Byl listopad roku 2006 a já pracoval jako telefonní operátor ve společnosti Eurotel a. s.. Mé pracoviště bylo v Kolíně, kam jsem každý den dojížděl vlakem z Přelouče, kde jsem v té době žil. Bylo to období, v němž končila zlatá éra stolních počítačů a já na svých cestách do Kolína začal pomalinku registrovat čím dál tím větší počet spolucestujících, jejichž klín zdobila černá rozevírací skříňka a v jejich očích se odrážela jakási záře, která vycházela z té magické věci. Ano vážení byl to ……. noťák. Oni již šťastní vlastníci onoho zařízení …. noťáku …. nevypadali jako ostatní spolucestující ve vlaku, kteří znuděně koukali z okna a čekali na svoji zastávku …… ne ne – tihle vypadali úplně jinak. Měli takový ten vážný výraz a nevnímali okolí … zcela pohlceni svým noťákem a virtuálním světem, které jim toto zařízení v jedoucím vlaku skýtalo. A pokud šlo navíc o mladé muže s dobrým outfitem, budili rovněž velkou pozornost u něžného pohlaví a to mě zaujalo.
Toužil jsem také po svém noťáku a tak jsem začal pomalu šetřit – v práci jsem si bral přesčasy – až po několika měsících – již značně pohublí s propadlými tvářemi (jelikož jsem šetřil i na jídle) – jsem dal dohromady potřebnou sumu ke koupi vysněného noťáku.
Vidím to jako by to bylo dnes – bylo pondělí ráno – já ten den měl dovolenou a ranním vlakem jsem se vydal do Pardubic, kde jsem již v jednom elektru měl připravené ono magické černé zařízení, které jsem si před několika dny objednal. Asi kolem deváté jsem stál u pultu prodejny a dychtivě jsem sledoval prodavače, jak ze skladu přináší mého nového miláčka – mého prvního noťáka. Pokud už jste tedy jedním z těch vyvolených a v roce 2006 jste byl majitelem Noťáku – bylo samozřejmě potřeba svůj zevnějšek potřebně doladit (měl jsem oblek do tanečních) a rovněž oné černé skříňce opatřit vhodnou brašničku, která všem kolemjdoucím patřičně napoví, že nejste jen tak někdo – ale jste ten co vlastní Noťák. V prodejně jsem tedy ihned zakoupil potřebné příslušenství – noťák jsem u pultu vybalil a vrazil ho do neméně elegantní brašny, která při odchodu zdobila mé rameno. Sedl jsem na trolej a jel jsem na nádraží, abych se dopravil zpět do Přelouče. Dveře nádražní haly se otevřeli a já vstoupil – no ale pozor vážení – to už nebyl ten vyjukaný chlapec v kraťasech s batůžkem, jehož obsah byl tak maximálně sváča s láhví vody, pár kazet a walkman ….. ne ne – přicházel mladý moderní muž_s tajemným výrazem busenesmanna, jenž měl přes rameno ….. přesně tak …. brašnu s Noťákem. Sebevědomým krokem jsem si to namířil k odjezdové tabuli, a koutkem oka pozoroval kolemjdoucí děvčata, zda na mě spočinul jejich zrak … no jedna koukala, dodnes si namlouvám, že nešilhala, ale myslím, že asi ano. Spoj měl ojíždět v 10:00 - bylo asi 9:40 a vlak už byl přistaven – nastoupil jsem tedy do vagónu a začal vyhledávat strategickou pozici, ze které by co nevíce spolucestujících uvidělo, že zde sedí mladý záhadný muž s ….. noťákem. Sedl jsem si doprostřed vagónu a už jsem chtěl vytahovat noťáka z brašničky, ale v tom jsem si uvědomil, že ve vagónu skoro nikdo ještě není a mé představení by se odehrávalo bez patřičně početného publika ….. počkal tedy až se i ostatní místa zaplnili dalšími spolucestujícími, kteří budou žasnout, až ho vyndám. Bylo 10:05 a vlak se s mírným zpožděním rozjel směrem Přelouč. Teď přišla má chvíle – s noblesou sobě vlastní, jsem rafinovaně sundal popruh brašny z ramena a s mírně nadzvednutým levým obočím, jsem pomalu začal rozepínat zip mého zavazadla. Významně jsem přitom pozoroval okolí a hledal mladé dívky v mdlobách nad mojí osobou …. ty jsem ovšem jaksi nenacházel, zato paní, která seděla naproti – se dívala dosti zaraženým výrazem …. asi jako na magora. Po této předehře jsem tedy vytáhl noťák a položil si ho na klín … teď to mělo přijít …. mé první otevření noťáku a úvodní znělka windows, která snad už probudí to ospalé obecenstvo. A je to tady …. zmáčkl jsem tlačítko on/off – v černé krabičce něco zachrčelo a monitor noťáku se zazelenal a v zápětí se ozvalo ono vytoužené blam blam blám. Pozoroval jsem reakce kolem sedících, ale kupodivu to v nikom nic nevyvolalo – jeden pán prudce otočil hlavou, ale po chvíli pozorování jsem pochopil, že šlo zřejmě o tik. Já se ale nevzdával, vytáhl jsem z kapsy mobilní telefón a začal jsem předstírat obchodní hovor – to už přece muselo zabrat – mladý muž … noťák … obchodní rozhovor …. toho si už přece musel někdo všimnout …… nikdo přátelé - nikdo si mě nevšímal – navíc jsem si zaregistroval, že vlak minul ceduli Valy u Přelouče a to bylo znamení, že asi za dvě minuty budu vystupovat – ve své ješitnosti jsem si totiž neuvědomil, že z Pardubic do Přelouče to trvá asi deset minut a já bych si v případě úspěšného představení s noťákem stejně ani nestihl pořádně vychutnat případné ovace obecenstva. Místo toho mi nešel zavřít noťák – mobil mi spadnul na zem a mých pět minut slávy se proměnilo v pěknou grotesku – teď už jsem plně vnímal pohledy okolí, kterému se koutky úst protáhly směrem nahoru.
Toť příhoda s noťákem 