Křeččí apokalypsa (2/2)

Doma pobyl jen několik minut, kopl do sebe několik skleniček bourbonu a pak jel na stanici. Díky alkoholu mu pak ani tolik nevadilo kapitánovo řvaní.

„Vypadám jako klaun?“ ptal se kapitán Budweiser a čekal na odpověď.

„Ne, rozhodně ne, pane,“ reagoval Greg.

„Ne, jen docela sešle na to, že je vám teprve padesát,“ reagoval John.

Kapitán byl zvyklý na Johnovu drzost, ale věděl, že ho nezmění a navíc měl doposud dobré výsledky.

„Odpovídej, na co se ptám, Johne! Takže nevypadám jako klaun?“

„Ne,“ zazněli dva hlasy najednou.

„Dobře. To je fakt dobře. Tak proč ho ale kurva ze mě děláte?!“

„Pane, určitě to byl křeček. Svědek to potvrdil a stopy v kukuřičném poli dávají jasně najevo, že to muselo být něco velkého.“

„Velké hovno! Jseš nějakej chytrej poslední dobou, Gregu.“

„Určitě to byl křeček, pane.“

„Vypadni!“

„Prosím?“ zeptal se vyplašeně Greg.

„Řekl jsem, abys vypadnul z kanclu.“

Greg byl bledý jak stěna, ale opravdu se zvedl a odešel.

„Ty Johne taky věříš té blbosti o přerostlým křečkovi?“

„Nejsem debil, jasně že ne….ale rozumné vysvětlení zatím nemáme,“ přiznal John.

„A proto si to napsal do hlášení.“

„Jo.“

„Mohl bych na tebe tady nadávat až do rána, ale to udělá někdo jiný za mně. Přijela ti kamarádka, Johne,“ usmál se kapitán a spokojeně se opřel do křesla. „Už na tebe čeká.“

John chtěl praštit do stolu, ale byl kapitánův. Nejen že by ho musel platit, ale nejspíš by si hledal i nové místo. Moc dobře věděl, že na něj čeká Emily.

„Dobře, jdu za ní, ale neručím za sebe,“ varoval a opustil své místo na židli.

„Radím ti dobře, zkus být pro jednou klidný.“

„Zkusím. To slíbit můžu.“

 

Seděla na židli pro hosty v jeho kanceláři a pila kávu. John si šel sednout ke svému stolu, ona se tvářila neutrálně.

„Tak buď vám hodně moc chybím, nebo se zbláznily roční období a je už červen.“

„Sice jste nepozdravil, ale čekala jsem i horší reakci.“

„Proč tu jste?“

„Říkala jsem vám, že stačí udělat jednu chybu a vy jste ji udělal.“

Johna opět začal štvát lehce škodolibý výraz v její tváři. Tohle ona prostě uměla…rychle ho naštvat.

„Jakou jsem prosím vás udělal chybu tentokrát?“

„I když jste psychopat a silný alkoholik, měla jsem vás za docela chytrého chlapa, ale posledním hlášením jste ukázal, že vaše duševní nemoci se dostaly zcela na novou úroveň.“

„Co je na tom hlášení tak špatného?“ zeptal se a už zvyšoval hlas.

„Podle vás a Grega sklad dřeva zničil obří křeček.“

„Jo tohle.“

„To je všechno, co k tomu řeknete?“

„Jiného podezřelého nemáme.“

Emily protočila panenky a ani nechtěla věřit, že jí tohle John odpovídá.

„Pokud to hlášení nezměníte, budu to brát, jako že jste se definitivně zbláznil a přijdete o své místo.“

„Dělejte si, co chcete, beztak jste se na tohle celou tu dobu hrozně klepala, že mě zničíte,“ zahřměl John a dal si záležet, aby zněl hrubě.

„Furt si hrajete na drsňáka, ale..“

„Johne, potřebuju tě,“ zahlásil Greg, který se naklonil do kanceláře. „Máme hlášeny neuvěřitelné věci.“

„Jaké věci?“

„Po městě si to vykračuje ten přerostlý křeček a ničí co mu přijde do cesty.“

Emily nevěřila svým uším, ale zmohla se jen na:

„Já jdu s vámi.“

„Kromě za mě, ale jezdim vožralej.“

„Jestli tam bude opravdu ten obří křeček, začnu taky pít.“

„Výborně, pak si možná budeme rozumět.“

 

Město zažívalo paniku. Byly cítit záchvěvy, jako by si ulicemi vykračovalo největší zvíře všech dob. John řídil dle svého zvyku rychle a arogantně. Nerespektoval jediný semafor.

„Johne, dívej se, ten mrakodrap!“ vykřikl vzrušením Greg a ukazoval prstem na nedalekou budovu banky.

„Nejsem slepej,“ odbyl ho John. Mrakodrap hořel a celá jeho jedna strana byla sedřena. Křeček se o budovu prostě otřel.

John ještě víc šlápl na pedál, chtěl křeččí monstrum dohnat.

Zvuky zkázy byly čím dál hlasitější. Mnoho domů bylo poškozených, v každé ulici hořelo. Křeček nešel rovně, jako by hledal cestu.

„Vážně jezdíte jak rallye jezdec.“

„To víte Emily, léta praxe.“

„A chlastu,“ doplnila s úsměvem.

„To taky. Ten bastard tady rozpoutal hotovou apokalypsu. Tohle tady ještě nebylo. Ještě mi budete vyhrožovat vyhazovem?“

„Jistě, je to má práce.“

„Hele!“ zvolal duchaplně Greg.

„Co je k čertu? Proč tak řveš?“

„Otoč to, otoč to? Vidím ho v zrcátku.“

John nečekal ani o chvilku déle a bleskurychle auto otočil správným směrem. A pak ho spatřily. Křečka velkého jak několikapatrový barák.

John nebyl jediný, kdo jel za křečkem. Vyjeli všechny policejní vozy a dokonce byla povolána na pomoc armáda. Přijelo několik tanků, obrněných vozidel a transportérů.

John kličkoval mezi auty, které stály na silnici a jejichž majitelé v hrůze prchli pryč. Rovněž tudy projížděla auta v protisměru, aby unikla zkáze. Blížili se ke zvířeti.

Domy se bortily, rozpadaly a město se halilo do barvy kouře. Ulice se proměnila v široké prostranství. Byli na hlavním náměstí. Zde čekali na křečka tanky a další vojenská vozidla.

„Brzděte, ať to taky neschytáme!“

„Klid Emily, vypadám jako bezmozek, ale jsem chytrý jak opice,“ řekl John a autem zamířil k vedlejší ulici.

„O tom vůbec nepochybuji.“

Zastavili a čekali, co se bude dít. Křeček také zastavil, asi cítil, c se na něj chystá. Tanky a vojáci začali pálit na křečka všechno, co se dalo. Křeček musel schytat mnoho ran, ale k překvapení a současně ke zděšení žil dál a především, utíkal pryč.

„Za ním,“ křikla Emily, ale to už John měl nastartováno a jen so psycholožce pobaveně podíval. On je přeci John Hardness, on to přeci ví.

Křeček byl zraněn a zanechával za sebou krvavé stopy. Co však bylo horší, zanechával za sebou i něco jiného. Byl v šoku a tak při běhu za ním padaly i bobky. Byly velké jak osobní automobil.

„No do prdele!“ zvolal Greg.

„Omyl, z prdele,“ kontroval John.

Byl to jak zlý sen. Bobky rozbíjely silnici, okolní auta a John musel prokázat maximální soustředění, aby se jim vyhnul. Pak však zahlédl padající exkrement a prudce zabočil. Bohužel narazil do stojícího auta, honička byla u konce.

„Do hajzlu, kretén jeden!“ ulevil si John.

„To rozhodně, teď musíme po svých.“

„Drž hubu, Gregu! Radši pomoz Emily se dostat z auta.“

„Proč to neuděláte sám?“

„Protože byste mě žalovala za obtěžování. Musel bych se vás totiž dotknout.“

„To přeci nemůžete vědět, dokud to nezkusíte.“

 

Pospíchali pěšky bortícím se městem na stanici a přemýšleli. Greg o tom, jak je možné, že křeček přežil ty rakety. John o tom, jaké by to bylo se dotknout Emily. Emily myslela na to, že má úplně zničené boty.

„Kdo by to řekl, že s křečkem budou takové problémy, co?“ zeptal se po minutách mlčení Greg.

„Jo, je fakt, že křečci se nezvětšují na velikost baráku každej den,“ přisvědčil John.

„Ne, myslím to jinak. Jak to, že přežil ty rakety?“

„Asi odolná srst,“ pokrčil John rameny a uchechtl se. Stále sledoval Emily. Díval se na její křivky a pořád zakopával. Ulice byly plné opuštěných a vyhořelých aut. Některá byla rozšlapána, jiná nabořená do zdí domů.

„Každopádně, je to na pendrek. Jestli ho nezabijou střely a rakety. Pak co teda?“ zamyslel se tentokrát vážně John.

„Já si vzpomínám, že jsme měli ve škole třídního křečka. Byl až úplně vzadu na skříňce, všichni ho měli rádi. Jenže Rodneymu nějak vadil. Rodney byl nejhorší sígr ze školy. No a on pak toho křečka obarvil inkoustem na modro a křeček zanedlouho chcípl,“ vyprávěl Grega a tvářil se s nadějí, že by to mohla být užitečná informace.

„Hm, to je zvláštní. My na základce taky měli takového křečka. A taky jsme ho obarvili inkoustem. Umřel a já tenkrát dva dny probrečela,“ připojila se Emily ke vzpomínání.

John luskl prsty.

„To je ono! Inkoust! Já taky kdysi jednoho takového malého zmetka obarvil, a on natáhl křeččí bačkory, hehe.“

John si všiml udivených pohledů obou jeho kolegů a zvlášť Emilyn pohled byl pohrdavý.

„Teda jako hrozně mě to pak mrzelo a tomu nebožákovi jsem postavil malou křeččí hrobku.“

„To je krásné,“ reagoval zasněně Greg.

S Emily to nehlo a dál se tvářila naštvaně.

„Každopádně myslím, že jsme na to kápli! Toho velkýho hajzla odkráglujeme inkoustem!“

 

Když se konečně dostali na stanici, řekli o svém nápadu kapitánovi Budweiserovi. Ten reagoval poměrně krotce a s nápadem souhlasil bez námitek.

„Vy ste se snad zbláznili, ne?! Ale jo, dokonce i z psycholožky jste Johne udělal magorku! Mám oddělení plné bláznů! Ale jo, klidně jo, vemte si inkoustu kolik chcete, hlavně mi jděte z očí.“

John kontaktoval i armádu.

Do zbraní místo nábojů, přišly inkoustové nábojnice do plnících per. Do raket se přidal inkoust. Hasiči odčerpali ze svých vozů vodu a nádrže naplnily inkoustem. Byli připraveni na závěrečný souboj s megaobřím křečkem.

John si neodpustil malý proslov:

„Ten chlupatej hajzl nám pošlapal město a házel na nás bobky. Ale tomu je konec. My mu ukážeme, co je inkoust za svinstvo a napíšeme mu na to jeho přerostlé tělo pěkně modré sbohem!“

Zbývalo už jen křečka najít, a to se brzy povedlo. Přišlo hlášení od lidí, že ho spatřili v zábavním parku na západě města.

Když dorazili na místo, bylo hned jasné, proč sem křeček mířil.

„Pacholek jeden. Jsme ho nasrali s těma raketama, tak si šel spravit chuť na ruské kolo,“ komentoval pohled na křečka běhajícího v atrakci, John.

„Skoro mi přijde roztomilý,“ řekl Greg a dostal od Johna pohlavek.

„Zničil město, zabil lidi, to není roztomilé ani trochu.“

Křečka obklíčily hasiči, armádní vozy a policie. On si zatím spokojeně běhal v kole.

Pak přišel pokyn od velitele armádního výsadku a všechno, co mělo hadice, kanóny a hlavně začalo střílet či stříkat.

„Řekni sbohem, pane křečku,“ zamumlal spíš pro sebe John.

A křeček zařval. Byl to křik o síle Jupiterského tajfunu. Všichni měli pocit, že jim praskly bubínky. Křeček se zmítal v bolesti. Byl již celý zabarvený modře a inkoust účinkoval dokonale. Hlodavce to však nezabilo, jak si všichni myslely, nýbrž jen neutralizovalo.

„Tak to mě poser. On je zas úplně normální a malej křeček,“ divil se John.

„A je celej modrej,“ řekl Greg.

„Vypadá jak šmoula,“ usmívala se Emily. „Vezmu si ho domů.“

Bylo po všem, hrozba pominula. Město bylo pošlapáno, pos…poseto bobky a k nebi stoupal z mnoha míst černý dým.

Vrátili se zpět na stanici a Emily se pomalu chystala odjet a byla si pro věci v Johnově kanceláři.

„Takže zařídíte můj konec?“ zeptal se John.

„Ne, neudělal jste chybu, opravdu tu řádil megakřeček.“

„Bezva.“

John se chystal odejít, ale Emilyn hlas jej zastavil.

„Velká škoda Johne, že se tváříte jako drsňák, ale ani nemáte koule na to mě pozvat na večeři,“ řekla a dívala se tak, jak umí jen ženy.

„Já ale jsem drsňák! Takže vás zvu na večeři. Máte zítra v šest čas?“

„Udělám si ho.“

„Bezva,“ pousmál se John a v duchu si ještě říkal, že musí hned za Gregem, ať mu půjčí. Večeře něco stojí a on už všechno utratil za láhve whiskey a měsíčník o luštění křížovek.