Lakotná Marfuša

Nejprve Vám objasním samotný název této povídky, chcete-li - kapitoly mého života.
Lakotná - to mluví samo za sebe a Marfuša? - tak přezdívá můj otec svou drahou polovičku a tudíž zároveň mou matku ZUZANU.
Tato osoba - v podobě mé matky velice klame svým vzevřením - na veřejnosti vystupuje jako líbezná chápající a starostlivá matka - ovšem to vše do doby - nežli se zavřou hlavní dveře našeho domu a já a můj bratr, se nemilosrdně ocitnem na pustém ostrově - odříznuti od civilizace, jenž svými morálními postoji nutí naši matku, alespoň k občasnému mateřskému pudu.
Teď v dospělosti, když už žijeme s bratrem sami v malém bytu, jenž nám otec (pod tíhou zlého svědomí, nad tím že nedokázal v chladné matce probudit lásku k dětem) pronajal. Pro malou demonstraci toho jaká matka byla a je, uvedu nyní malý příklad-když jsem opouštěl domov, stěhujíc se do nového bytu - Matka mi demonstrativně oznámila to, že když ji bratrem opouštíme- ať také nepočítáme s tím, že budeme vozit do rodné chaloupky špinavé prádlo a vrazila mi do ruky záchodový zvon - se slovy - tímto způsobem pral tvůj otec do doby nežli sem se ho ujala a teď je řada na tobě milý chlapče. To byl jen zlomek toho co jsem v dětství zažíval.

Píše se rok 1993

Je 7:00 já vstávám jako každý den ráno do školy-mám krásně červené tvářičky, ne snad tím že bych překypoval energií, ze zdravé a vyvážené stravy, ale proto, že má matka před měsícem koupila nové povlečení na peřiny (výhodná koupě) - ovšem látka, onoho povlečení se svým povrchem se spíše podobala - SMIRGL PAPÍRU - takže s do krve rozdrásanými tvářemi, jsem odcházel do školy. A teď když tak vzpomínám nejen s tvářemi, jelikož matka nás k nočním radovánkám, jenž by pro každé dítě měli býti relaxem nad právě ušlým dnem, vybavila krásnými pižámky-jenž byli utkány s podobného materiálu, jako ono povlečení. Pamatuji si to jako by to bylo dnes, jak já a můj bratr jdeme s pohmožděnými tělíčky, na zastávku školního autobusu a zde již přítomné babky (jedoucí na sedimentaci), se podivovali nad tím, jak to ta naše matka dělá že vypadáme tak zdravě i v zimě.
Toto byl další příklad-tvrdosti s niž nás matka vychovávala—jen pro úplnost—poté co povlečení a pižamka nevypadali po estetické stránce dobře, jelikož na nich bylo už dosti krvavých skvrn a to by už případné návštěvě našeho obydlí mohlo býti podezřelé, matka tedy odnesla povlečení i s pižamkami do otcovi dílny a ten s nimi ohobloval ještě nejedno prkénko. Před chvílí jsem již zmínil pojem zdravá strava-ovšem tyto dvě slova pro mě a mého bratra znamenala opravdu jen pojmy. Jelikož má matka byla vždy, hodně vytížená tím jak vypadá a
následnou péčí o svůj obličej a zbylé části těla nezbýval jíž čas na to, abychom
někdy mohli poznat to čemu se říká teplý oběd či teplá večeře-místo toho aby, svým synům matka uklohnila někdy něco k jídlu-vyřešila to tím že nás stravovala různými tyčinkami apod. Například tyčinku značky Twix jsme mívali skoro pravidelně k obědu a to poroto, že pod obalem tohoto výrobku, se skrývali dvě čokoládové tyčinky — tu první jsme měli místo polévky a tu druhou místo hlavního jídla — poté nám matka dala ještě dezert v podobě gumového medvídka a starosti s obědem měla vyřešené.
Jelikož přísun kalorií, jenž způsobovala tato strava, byl za nedlouho tak mohutný—že já i můj bratr jsme se přestávali vejít do našeho oblečení a matce se nechtělo utrácet za nové—zvolila výživu mysli tyčinkami a sušeným ovocem a nás tak nemilosrdně odsoudila k častým průjmům.
Ovšem nemělo to dlouho trvat, a já se měl dočkat sladké pomsty.
V tomto období mého života Jenž jsem byl ještě bezbranným školákem ZŠ, chtěla ze mě matka mýtí kytarového virtuóza. Ne snad proto, aby naplnila mé touhy po seberealizaci ve volném čase, ale aby se mnou mohla chlubit, při návštěvách svých kolegyň s práce. A já, sladké dítě, bych jako cvičená opička hrál na kytaru—zatím co by ženy u stolu, s falešnými úsměvy nad tím roztomilým chlapečkem, usrkávali kávičku. Naštěstí pro mě k uskutečnění tohoto obludného plánu mé matky, nikdy nedošlo a hned Vám objasním proč.
Jak jsem tedy už předeslal, matka mi sjednala hodiny kytary u soukromého učitele, za nímž jsem každou středu dojížděl autobusem do nedalekého města Čáslav.
Ovšem po jednom roce mých návštěv, tento učitel hudby spáchal sebevraždu—až nějakou dobu po tom jsem se dozvěděl, že jsem byl jeho jediný žák a tak dodnes nevím, zdali se zastřelil na popud mého strašného hraní a následných depresí, nebo kvůli rozervanosti své umělecké duše. Tato, pro členy jeho rodiny, tragédie—stala se pro mě vysvobozením z obludného plánu mé matky.
Hodinu jsem měl vždy od 16:00 do 17:30—ovšem autobus zpátky mi jel až v 19:00—naštěstí pro mě, měl můj otec v Čáslavi příbuzné (v podobě své sestřenice, jejího manžela a nesmrtelné tety, které je snad už 100 let). Vyjednal mi tedy, že pokud bych chtěl, mohu k nim občas zajít a ohřát se u kamen nežli mi pojede autobus.
Tuto možnosti jsem zprvu moc nevyužíval, jelikož jsem hodiny kytary začal navštěvovat v létě a to bylo venku více zábavy a rozptýlení nežli by bylo se dvěma seschlými tetami a obtloustlým strýcem.
Avšak přišla zima a venku začalo přituhovat, a čas který jsem trávil do příjezdu autobusu, tím že jsem brouzdal ulicemi města, byl týden co týden delší a chladnější.
Bylo tomu 5. prosince co jsem poprvé zazvonil u vrat, mých tet-vyšla tehdy teta Eva a vidíc pohled na svého zkřehlého synovečka (přes deváté koleno) s těžkou kytarou na zádech, zželelo se jí a vpustila mě dovnitř. Byl zrovna čas večere (nebyla náhoda, že zrovna v ten čas jsem zazvonil u dveří mých tet, bylo to v naději že dostanu teplé jídlo, které jsem znal jen z obrázků výloh restaurací).
Zul jsem si boty, kytaru opřel do rohu předsíně a na popud tety Evy jsem šel směrem ke kuchyni—už z dálky jsem cítil něco co mé nozdry nikdy předtím nepoznali—vůni teplé večeře. Bylo to jako ve snu—vstoupil jsem do kuchyně, kde už seděl natěšený strýc Pepa a teta Ema. Slušně jsem pozdravil a přisedl k jídelnímu stolu, napnutý co se bude dít dál jsem ani nedutal.
Mnohým s Vás se toto zdá, asi jako nějaká absurdita a pro mě—doslova pro člověka, který nikdy neviděl vidličku nůž a páru z hrnce, to bylo cosi neuvěřitelného.
Pamatuji si to jako dnes, sliny mi neukojitelně stékaly po mých krvavých tvářích a teta mi poprvé nandala na talíř—ÁLE Lůja -Ále Lůja—znělo mi v uších—zbývalo 19 dní do vánoc a já dostal ten nejhezčí dárek—ano přátelé-teplé jídlo.
Už ten pohled v očích, jenž jsem měl při prvním spolknutém soustu, se zdál mým tetám podezřelý. Ve chvíli kdy jsem dojedl a ve výrazu mého obličeje se dalo rozpoznat nefalšované štěstí. Tehdy mi teta Eva položila tu osudovou otázku—TONÍKU A CO VI DOMA TAKLE JÍTE— od mala jsem byl vychováván k pravdomluvnosti —a musím se přiznat, že i s určité pomstychtivosti—řekl jsem tetám a strýci pravdu, která pro ně … jako pro masožravce, kteří uznávali pouze tepelnou úpravu pokrmů, byla krutá tvrdá a hlavně zdrcující.
Poté co jsem začal mluvit o způsobu jímž nás matka stravuje, začli ve mně tety vidět opravdového chudáka.
Já stále mluvil o nelidských praktikách mé matky (kterou tety nikdy neměli rády, jelikož byla hezká a ony ne) a z výčtem hrůz jimiž jsem hanil matku, mi přidávali na talíř to - co zbylo od večeře (tímto jsem se poněkud znelíbil strýci Pepovi, jelikož byl velký jedlík a já sežral úplně všechno). Úplnou lásku tet (nenávidících mou matku), jsem si získal ve chvíli, když jsem jim pověděl o onom smirglpapírovém povlečení. S posledním nášupem mě již hladili po vlasech a já jsem si v duchu liboval, že pomsta je dokonána—-jelikož jsem věděl, že obě tety jsou drbny profesionálky a mou obludnou matku properou s nejedním členem naší početné rodiny. Zároveň jsem tušil, že zruší pravidelný jarní přísun meruněk, určen pro celou naši rodinu, ze kterých si ovšem matka dělá pleťové masky a mě s bratrem nechá potupně sázet zbylé pecky - s nadějí že nám něco vyroste.
Jak jsem myslel tak se stalo-má matka byla opravdu za nějakou dobu v naší početné rodině pohaněna a přísun meruněk přestal. Ovšem když má, z nedostatku pleťových masek, již vrásčitá matka zjistila, kdo to vše má na svědomí. Pomstila se mi strašným způsobem, dala mě k soukromému učiteli klavíru a ten stále žije