Mé první zaměstnání

Psal se 14. červen roku 2001.
Já seděl v pravé poledne na lavičce v zámeckém parku (v Pardubicích). Na sobě jsem měl oblek a kolem nebylo živé duše. Měl sem nohu přes nohu, povolenou kravatu a s přimhouřenými víčky jsem hleděl na čistě modrou oblohu a z dálky - poslouchal pištění zámeckých pávů. Cítil jsem se tehdy jako opravdový vítěz. A proč? V ten den jsem totiž úspěšně složil maturitní zkoušku - jenž mnohými je, považována za zkoušku dospělosti. Opravdu to byl jeden z nejslastnějších pocitů v mém životě - sedíc tu v obleku - naplněn vědomostmi, měl jsem před sebou pohled na velkoměsto a v bláhové naivitě, jsem si myslel, že celé čeká jen na mě, na premianta našeho ročníku.
Přímo jsem tehdy křičel - ŽIVOTE, ŽIVOTE DEJ MI POŘÁDNOU, ALE POŘÁDNOU FACKU. Život moc dlouho neotálel a s velkou chutí, sobě vlastí mi jí velice brzy rád uštědřil.
Hned po tom co jsem přišel domů s červenými deskami, jenž skrývali maturitní vysvědčení - má matka s ideou, že její odpovědnost a finanční dotace, vůči mě - tímto dnem končí, hnala mě na místní úřad práce - se slovy teď budeš žít s podpory, nebo si sežeň nějaké zaměstnání. Já rodilý nemakačenko vybral jsem si tu první variantu-s tím že se nějaký čas, nežli mi ona národní instituce sežene pro mě vhodné zaměstnání s odpovídajícím platem, spokojím s životním minimem -- jenž jsem si ihned, po jeho přidělení vydělil čtyřmi, abych věděl - kolik peněz budu mít na mé víkendové dýchánky.
Pamatuji si to jako by to bylo dnes, přišel jsem na úřad práce- a s inteligencí sobě vlastní vyhledal jsem si dveře s nápisem ročník 1982 - 1986.(MGR Jarešová). Zaklepal jsem na dveře a hlas podobající se hlasu ježibaby z perníkové chaloupky, mi pokynul, abych vstoupil. Nuže vešel jsem tedy-a se slovy DOBRÝ DEN, můj zrak spočinul na osobě, tedy na ženě - jíž onen hlas patřil-musím podotknout, že v seriálu Arabela by jako ježibaba z perníkové chaloupky, udělala kariéru. Tato osoba, ti inteligentní z Vás už asi tuší, že se jednalo o MGR Jarešovou, mi předložila patřičné formuláře a poslala mě do čekárny - provést úkon, k němuž mě tyto dokumenty předurčovaly a to - vyplnit je. Ikonek zde bylo věru hojno, ale úkolu jsem zhostil zdárně - největší problém jsem měl asi u ikonky s názvem rodné číslo, ale nezpanikařil jsem a šibalsky jsem ho opsal z karty pojištěnce. Po úspěšném vypsání všech dalších údajů, už zbývalo vyplnit jen poslední políčka - představa o budoucím zaměstnání a možném platu. I tyto ikonky jsem s přehledem a bravurou sobě vlastní vypsal --- tu první slovy-Řiditel, případně vedoucí podniku a tu druhou- 20 - 30 000 Kč měsíčně.
S úsměvem a jistou hrdostí, nad tím že mě ledajaký formulář nerozhází, jsem nesl výsledek svého snažení MGR Jarešové. Ta si ho, po opravení několika pravopisných chyb, uložila do svého stolu a s pohrdavým úsměvem mi předala členský průkaz ÚŘADU PRÁCE, do kterého mi napsala datum našeho příštího shledání. Ještě dodala, že peníze mi budou chodit zpětně za ušlí měsíc a rozloučila se se mnou.
Ten den bylo krásné počasí, já vycházel s úřadu práce s blaženým pocitem a v duchu jsem si říkal- ŽE JÁ SE ALE UMÍM PROKOUSÁVAT ŽIVOTEM.
Po návratu domů jsem z rodičů vysomroval menší sumičku peněz, s tím, že podpora mi přijde až koncem měsíce a začal jsem si užívat nezaměstnanosti. Ovšem toto mě asi po týdnu přestalo bavit a proč?-zavřený ve svém malém pokojíku jsem dopoledne co dopoledne, zatím co všichni byli v práci či ve škole, trávil u svého počítače a hrál jsem pořád dokola jedinou hru co jsem měl, a to NFS(simulátor závodních aut). Ovšem po zdolání všech možných i nemožných rekordů, jsem hru začal nenávidět. A dodnes když někde slyším její název NFS zvedá se mi žaludek.
Tedy po té co jsem ukončil svoji virtuální kariéru závodního jezdce-hledal jsem jiné rozptýlení jenž by skýtala malá vesnička (Ďurkovice) v níž jsem žil, ovšem jak jsem po pár dnech usilovného přemýšlení zjistil, v této prděli světa jiné rozptýlení nebylo. Snad jen jít na procházku s nejvěrnějším přítelem člověka, v podobě našeho psa Caspra, do nedalekého lesa.
Ale i tato jediná radost mi však byla odepřena. Když jsem se tedy konečně odhodlal k oné procházce, nejvěrnější přítel Caspr ji sabotoval a to proto - jelikož se mu v parném létu nechtělo z domu, kde si v předsíni chladil své psí varlata o dlaždičky.
Uplynul tedy první týden mé nezaměstnanosti a já jsem byl psychicky a snad i fyzicky na dně.
Ovšem po oněch sedmi dnech mi zažehl plamínek naděje, blížila se totiž druhá schůzka s MGR Jarešovou a já jsem v duchu snil nad tím, že mi snad už sehnala nějaké vhodné zaměstnání, ve kterém bych našel seberealizaci a uplatnění svých schopností a samozřejmě i příslušný plat.
Byla středa, den našeho opětovného shledání, a já s optimistickou náladou, klepal na dveře s nápisem 1982 - 1986.(MGR Jarešová). Po následném pozdravu, při němž mi trochu přeskočil hlas a stal se tak důkazem, že proces puberty se u mě stále neukončil --- mi MGR Jarešová sdělila, že žádné zaměstnání pro absolventa s mým zaměřením nenašla ---- abych to objasnil - mám Ekonomickou školu a MGR Jarešová mi tehdy taktně naznačila, že ekonomů je jak nasráno a tedy možnost mého uplatnění je takřka nulová. Byl jsem tehdy znevýhodněn ještě jednou skutečností a to – že jsem omítl jsem se stát BRATREM V TRIKU (vojákem) a zvolil jsem tedy možnost civilní služby, jíž jsem měl nastoupit po uplynutí následných pěti měsíců, a na tak krátkou dobu by mě tehdy asi na žádné lukrativní místo nepřijali - což si zpětně samozřejmě uvědomuji, ale tehdy - jako dozrávající pubescent jsem byl jiného názoru.
Po sdělení skutečnosti, že příští týden nenastoupím jako vedoucí pobočky, jedné z firem zvučného jména a po následném doporučení MGR Jarešové ať se do nastoupení CS spokojím s místem např. - dělníka pásové výroby v Matschusitě, jsem se rozhodl, že vezmu iniciativu do svých rukou a vhodné zaměstnání si seženu sám.
Takto rozlícen opouštěl jsem úřad práce, s dalším datem návštěvy v průkazce, a opět zase jen v duchu jsem pasoval MGR Jarešovou na MEGERU Jarešovou.
Ještě téhož dne večer jsem si doma v Ďurkovicích sbalil malý batůžek, v němž jsem měl jídlo na celý den (které jsem ukořistil z naší lednice-bohužel i s masovou směsí pro našeho psa), ručně psaný životopis, mé doklady a walkman. Takto vybaven, vydal jsem se druhý den prvním ranním autobusem do víru velkoměsta (Pardubic-města kde jsem vystudoval), s tím že si najdu vhodné zaměstnání. Kde by přece ihned nepřijali mladého perspektivního, sympatického, dobře vypadajícího a hlavně vědomostmi nabytého muže, jemuž občas přeskočí hlas a při rozhovoru praskne nějaký ten uhřík.
Bylo čtvrtek ráno 8:00 - vystoupil jsem na autobusovém nádraží a začal jsem brouzdat po městě, koukaje do každé výlohy … doufajíc, že najdu leták s nápisem přijmeme vedoucího prodejny -- vše ostatní-smlouva, výše platu, by už byla jistě jen formalita. Letáky sem nějaké sice vyděl, ale většinou s nápisem přijmeme řezníka, v lepším případě prodavače. A tak zlomen pod tíhou osudu nasedl jsem na trolejbus číslo 3, s tím že se zajedu podívat nového obchodního domu Globus a popřípadě se tam i na lavičce naobědvám.
Je 11:00 a já brouzdám mlčky Globusem a v tom slyším v podnikovém rozhlase - PŘIJMEME NOVÉ PRACOVNÍKY DO NAŠHO OBCHODNÍHO DOMU — to byla rajská hudba pro mé uši. Ihned jsem si to, s představou teplého místečka v kanceláři - zamířil na personální oddělení onoho obchoďáku a v duchu jsem si říkal tak to tady snad těch pět měsíců do nástupu CS vydržím jako řadová kancelářská krysa a po civilce se poohlédnu po něčem lepším. Má bláhovost pokračovala i nadále-bylo to jak v pohádce-ťukám na dveře s nápisem PERSONÁLNÍ ODDĚLENÍ-dveře se otvírají - vítá mě postarší usměvavá paní (vypadá jako kouzelná babička co ti splní každé přání-pokyne mi abych se posadil do krásného, měkkého, koženého křesla (takové bych měl jistě i já) a stále se na mě tak hezky usmívá-pak říká ty rajská slova—TAK CO BYCHOM TU PRO VÁS MĚLI-a já se sebevědomím výrazem v tváři křičím na ni mimikou-TAK POD DO MĚ BABICKO-SEM TADY-SEM VŮDCE- SEM VEDOUCÍ-SEM NEJLEPŠÍ-čekám na ty rajské věty v podobě-MÁME TADY VOLNÉ MÍSTO OBCHODNÍHO MANAGERA
Slova máme tady volné místo sice přišli …. konec věty ovšem nezněl OBCHODNÍHO MANAGERA, ale v oddělení mražených výrobků nebo konzerv. V tuhle chvíli se mi zhroutil celý svět - pohádková babička se směnila v nelepší kámošku ježibaby s perníkové chaloupky (v podobě MGR Jarešové)—a já si představil, jak doplňuju do regálu tuňáka RIO MÁRE.
Baba s personálního dostala na chvilku strach, protože jsem vypadal, že každou chvilku zkolabuju na onom krásném křesle, jehož pohodlí, které bych si mohl ve vysněné práci dopřávat každý den, se pro mě vzdálilo někam do ztracena.
Po chvilce jsem, ale přišel k sobě a baba se mě zeptala-TAK CO BERE TE TO.
Už jsem chtěl říct ne, ale při představě jak se snažím přinutit našeho psa, koulema přilepeného k dlažbě, aby se mnou šel na procházku do lesa, jsem hlasem zkrachovance odvětil-ANO.
Načeš následovala otázka- A KTERÝ ÚSEK BY JSTE RADĚJI-KONZERVY NEBO MRAŽENÉ VÝROBKY.
Zeptal jsem se co mi doporučuje—baba odpovídá-RADĚJI TY KONZERVY V MRAŽENINÁCH UŽ PÁR CHLÁPCŮM MUSELI AMPUTOVAT OMRZLÉ PRSTÍKY. Co myslíte…….vzal jsem konzervy. Ještě ten den jsem podepsal pracovní smlouvu, ne na 30 000,Kč čistého ale na 8000 hrubýho.
Poté co můj podpis nesmazatelně spočinul na oné smlouvě, zvedla baba telefon a se slovy - AŤ PŘIJDE PEPA, MÁM PRO NĚJ NOVÝHO PARŤÁKA- se na mě pořád blbě usmívala. Po chvilce čekání do dveří kanceláře vstoupilo cosi mezi člověkem a neandrtálcem …. ano vážení PEPA.
Při pohledu na něj jsem začal vážně uvažovat o Darwinově teorii a ani první větou, která vyšla z jeho úst mě nezklamal-ACHOJ JA SEM PEPA-DOFAM ZE BUDEME KOMSI-NEBOJ VŠECO TI UKAZU POD SE MNO-potom co mě Pepa provedl svým konzervovým královstvím a já tak mohl zhodnotit jeho osobu více do hloubky (jedním z mých oblíbených předmětů na škole, byla samozřejmě psychologie) -- nabil jsem milného dojmu - určité intelektuální nadřazenosti nad tímto tvorem a v duchu jsem si říkal-ASPON NĚCO DOBRÝHO-TENHLE BLBEČEK BUDE DĚLAT VŠECHNO ZA MĚ. Z této psychologické hypotézy mě ovšem Pepa, v několika následných dnech velice rychle vyvedl. Jelikož není a nikdy nebylo člověka, který toho kdy o konzervách věděl více nežli Pepa, všechnu manuální činnost spojenou s naším úsekem jsem vykonával já a Pepa byl spíše jakýmsi poradcem v oblasti konzerv a konzervovaní jako takového.
Tento stav podřadného dělníka, jenž dělá poskoka lidoopovy, jsem nemohl vydržet moc dlouho a také, že nevydržel. Ve chvíli kdy se mi přestalo zdát o tom, jak to dělám s nějakou holkou, ale o tom že sem nedoplnil ananas do regálu, podal jsem rychle výpověď. A do nástupu civilní služby, jsem seděl s naším psem v chodbě našeho domu.