Boj o termostat

Když končí čas koupání, krátkých sukní a triček začíná podzim. Pro mnohé lidi je to oblíbené roční období - má v sobě určitou romantickou nostalgii. Žluté listí stromů padá na zem- do vlasů vám fouká jemný vítr (pokud nějaké máte), a v krbu praská čerstvé dříví.
To je představa romantika, ale ani realita v mnohých rodinách není k zahození. S podzimem samozřejmě přichází i chladné počasí a otcové rodin se začínají starat o teplo domova. Rozdělají oheň v rodinném kotli a snaží se ho udržovat, nebo jednoduše zajdou do garáže kde je ona vysněná plynová skříňka otočí knoflíkem a dětem se náhle teplem rozzáří tvářičky. To jsou ty lepší případy.
My jsme ovšem děti vesnice a tak to i každý rok pojme náš otec. Žádné otočení onným bájným knoflíkem jenž by nám umožnil doma chodit alespoň v mikině.
Do konce října otec demonstruje svoji otužilost a nosí pouze košili (na termostatu vidím 15 stupňů) - naše realisticky založená matka začíná vybalovat kulíšky a košilky s ovčí kůže.
Je 5. Listopadu-dnes jsem se už musel na televizi dívat v rukavicích. Otec si dnes poprvé oblékl svetr. Maminka musí vařit v kožichu, což by nebyl takoví problém, horší je - když chce nakojit mladšího bratra. Nejdřív ho musí vyndat z postýlky (včera jsem si nebil jist jestli je naživu-snažil jsem se poslouchat jestli dýchá ale pod nánosem deček a peřin nebylo nic slyšet) a poté musí dostat na boží světlo onen kojící nástroj(což také není jednoduchá záležitost). Vše musí proběhnout v naprosté rychlosti, jelikož mléko v několika vteřinách zamrzá. To mi teď připomnělo, že i otec na své škudlení teplem doplatil, asi před týdnem jsem ho načapal na záchodě (kde je největší mráz) jak se marně pokouší odtrhnou od jisté žluté hmoty jenž zřejmě nestačila ani dopadnou do mísy. Musel jsem přinést z garáže autogen a otce vysvobodit. Od té doby cítím, že jsme si s otce bližší. Vyfasoval jsem od něj tenkrát dvacet korun se slovy - běž se ohřát do kina. Což mi bylo stejně prd platné, protože náš promítač (hrobař Jurenka) byl již dva týdny nezvěstný, takže se nepromítalo. Později jsme se doslechli, že se hrobník Jurenka se ožral se svými přáteli (hovnocucem Hejnou a invalidním důchodcem, přezdívaným křečová žíla, Žilkou) a ti ho v zápalu vášně zakopali do připraveného hrobu Souseda Jelínka (soused Jelínek má každý rok na jaře pocit že skoná a tudíž má na hřbitově předem připravený hrob i s náhrobní deskou). Ráno oba aktéři se značnou kocovinou a dosti velkým oknem nejevili žádný zájem o to co je s hrobníkem Jurenkou. Ještě ten den šla baba Okurková zalít na hřbitov kytičky svému manželovi. Když uviděla, že hrob Jelínka je zakopaný roztrousila po celé vesnici, že Jelínek je po smrti. Zatímco dorůžova vyspaný Důchodce Jelínek, jak již bylo jeho zvykem, se probudil v jedenáct dopoledne a vyšel na svojí pravidelnou dopolední procházku. Tehdy u nás ve vesnici-byla šestkrát sanitka -pro pět infarktů a jeden slepák. Od té doby se v našem kině nepromítá, protože Jurenka leží u Jelínka dodnes. A důchodce Jelínek chodí každou sobotu na hřbitov a hovoří u svého hrobu s hrobařem Jurenkou
Ale to jsem odbočil od našeho rodinného problému, jelikož se nepromítalo a jinde v naší vesnici zahřát nedalo, chtělo to plán jak se dostat k termostatu aniž by si toho můj otec všiml.
Týdny jsem ten plán promýšlel až:
Tehdy bylo 30 Listopadu-bylo chladné zimní odpoledne a můj otec po vydatném obědě ležel v kožichu a beranici na gauči a nad ním blikala ta svátá krabička termostat. Plížil jsem se jako puma která měsíce nežrala a nechce vyplašit svou oběť - jediná překážka v mé cestě za pokladem a nevzbuzením otce byli dveře do obýváku, jež otec vždy kulišácky přivřel, ne snad s obavou že by na něj s chodby táhlo vždyť vítr severák se stával pomalu ale jistě další člen rodiny, ale ony dveře mu sloužili jako poplašné zařízení, kdyby se ho snad někdo v odpoledních hodinách klidu pokusil ošulit a nedej bože dotknout se termostatu ( ony dveře byli značně zarezlé a dosti nahlas skřípali).
Já naiivka jsem si myslel, že pres tuto otcovu nástrahu přejdu jako lasička . Pomalu jsem otevíral skřípající dveře a míša ležící na gauči nejevil žádné známky pohybu. Až ve chvíli kdy jsem se, se svými zkřehlými prstíky sápal na onu bílou krabičku se míša změnil v gryzlliho, který trestá opovážlivou lasičku za to, že vstoupila na jeho občůrané teritorium. Trest byl nemilosrdný-sebral mi mé prošívané palčáky a vrazil mi své tenké rukavičky od větnamců- dodnes si pamatuji jak jsem si zkřehlé ručky ohříval v chlupech mé matky jenž měla na nohou-jelikož se ani neopovážila pomyslet, co by se sní s chuděrkou stalo kdyby chlupy oholila svým novým depilátorem Philips. I když si nejsem zcela jist, jestli by supernový depilátor Philips tohle strniště vzal, to spíž nová strunová sekačka Maunfield.
Psalo se 24. Prosince a nastal čas vánoční, čas dárků-už dávno jsem si nepřál ošoupané džíny HIS, abych byl in, ale kůži z Jetiho. Matka připravila na stůl talíře se zledovatělým cukrovím a vánoce mohli začít. Tehdy dávaly na dvojce moji oblíbený film, Kokosy na sněhu, ale ani tato radost mi nebyla dopřána, jelikož ovládání přimrzlo k otcově ruce, takže přepnout na jiný program bylo takřka nemožné a nejenom ovládání - i gauč polštář deka a moc bych za to nedal, že i slipy se na nějaký čas staly otcovou součástí. Stmívalo se a já se již nemohl dočkat štědrovečerní večeře na niž se místo slavnostního přípitku podával grog- odloupli jsme otce s gauče a posadili ho k vánoční tabuli. Dodnes si pamatuji, jak jsem se snažil svými palčáky uchopit vidličku a nůž a s velkými obtížemi jsem se snažil do sebe něco nasoukat.
Potom přišel čas dárků-a teprve tehdy když otec vybalil dárek který jsem mu dal já-povolil, abychom přidali termostat. A co jsem mu koupil-no přece láhev jeho oblíbené kořalky, která samozřejmě zledovatěla a já věděl že tenhle pohled nevydrží. A tak jsem ten večer přeci jenom dostal ten nejkrásnější dárek – rozmrzl jsem.