Snížek

Byl pátek odpoledne a já jsem se chystal na romantický víkend, který jsem měl strávit se svou drahou polovičkou v její rodné obci Bučice. Abych to trochu přiblížil - rodiče mé lásky jsou rozvedení a žijí odděleně. Matka mé dívky prahla po životě nezávislé měšťačky na volné noze a tak jednoho dne odešla i s dcerami z denního stereotypu vesnického života do nedalekého velkoměsta. Zatím co budovala novou existenci maloměšťačky, její exmanžel (otec mé dívky, alespoň tedy myslím) zůstal v rodné obci se svým podnikem – restaurací zvané Bašta, v krásném zákoutí - oné již zmiňované vesničky.
Otec mé dívky byl přátelský hodný pán, který se už dávno vyrovnal se ztrátou své ženy BOŽKY a žil tu v klidu a míru, se svým novým nejlepším přítelem, jenž se mu stal RUM BOŽKOV.
Při restauraci měl i bydlení, takže takřka ideální záležitost. A tak jsem tam se svou láskou čas od času strávil víkend.
Do Bučic jsem jezdil rád, ne snad pro krásu a malebnost přírody jenž tento kraj skýtal, ale pro to, že jsem se tu vždy dobře a zadarmo najedl a napil, bez nároku na revanž.
No, i když jsme u toho revanže: starý pan ocko moc dobře věděl, že jeho dcera je po své matce a soužití s ní tedy není jednoduché. A tak vše co jsem u něj snědl a vypil, bylo jakýmsi zadosti učiněním a vděkem za mou trpělivost s jeho dcerou a mou družkou. Účastníkem této nepsané smlouvy jsem se chtě nechtě stal s prvním sněženým řízkem.
Ale abych se vrátil k onomu pátku před naším romantickým víkendem - měl jsem sbaleno a právě jsem se chystal na autobus. Má drahá polovička byla v Bučicích už od rána, jelikož jí odpadlo vyučování, z dodnes nevyjasněných důvodů.
Vycházím z domu a v tom mi zazvoní telefon - stiskl jsem ono tlačítko se zeleným sluchátkem - což mělo za následek sdělení důležité informace, kterou mi poskytla má láska přívětivým hláskem.
Ségra přivezla koťátko - jmenuje se Snížek a je strašně roztomilý - určitě si ho zamiluješ, po tom kdy jsem sdělil přesný čas mého příjezdu, mohl jsem zavěsit. V duchu jsem se zděsil při představě víkendu - jenž budu muset sdílet i se sestrou mé drahé polovičky Janou, jelikož naše sympatie se zasekly někde pod bodem mrazu. Z onoho zmiňovaného koťátka jsem takové pocity neměl, ale opak byl pravdou.
V 16:00 jsem dorazil na místo činu – do Bučic
Vydal jsem se tedy směrem k restauraci, s myšlenkami na to jak zařídit, abych se o víkendu mockrát s Janou nepotkal. Nápady jsem měl různé - od omámení chloroformem - následným odtažením a uzamčením do kufru auta mého nastávajícího tchána (který vůz takřka nepoužívá, jelikož je notorický alkoholik a minulý rok přisel o papíry), s tím, že v neděli den našeho odjezdu bych náhodně objevil její svázané tělo s roubíkem v puse v onom kufru.
A než by zmatená děva přišla k sobě a dala si do souvislostí všechny detaily svého únosu. Já už bych byl dávno za kopečky.
To byl jeden s těch rafinovanějších a pro Janu lepších nápadů, jak ji zkompromitovat. Ovšem v mých představách jak se Jany zbavit bylo i zabití - zakopání - s lišáckou obnovou trávníku kanadským semenem, které klíčí již s prvním zalitím.
Nápadů jsem měl opravdu dost, ale od jejich realizace mě odvrátil okamžik, kdy jsem zazvonil na dveře obytné části restaurace, a má láska mi otevřela. Náhle mi - do líbezného úsměvu jenž jsem vyloudil na své tváři, skočilo cosi bílého, pokoušejíc se mi vydloubnout levé oko, což se nakonec přes mé 5 dioptrické lupy nepodařilo. Ty chytřejší z Vás už asi tuší, že šlo o již zmíněné koťátko Snížka.
A v tuto chvíli se zrodila má averze a nenávist ke všem roztomilým koťátkům a hlavně k tomu jednomu - Snížkovi. Nicméně vidíce lásku, nadšení a něžnost s jakou má drahá polovička povinula (hajzla) Snížka do náruče - jsem svůj odpor dokonale skryl, s nadějí že se můj vztah s koťátkem - v období následujících dvou dní, zlepší.
Víkend probíhal vcelku podle očekávání - otec mé lásky mě od rána do večera cpal minutkami, a Jana pořád oxidovala v našem pokoji, i přes to že jí starý ocko poskytl útočiště ve svých obytných prostorech a sám přes víkend vegetoval na gauči v kuchyni.
Tyto provokace od nenáviděné Jany, bych jindy nenechal bez důsledného potrestání, ale mým úhlavním nepřítelem se stal někdo jiný - ano Snížek.
Pořád mě rušil v mé poklidné konzumaci potravy a nápojů, svým neustálím drápáním kousáním mňoukáním a to vše dovršil tím, že navždy poznamenal mé nové boty - svojí kakyho hmotou (ano hovnem). I přesto že jsem se snažil, aby mě bral jako autoritu a respektoval, že v potravním řetězci je to právě on kdo je o hodně níže nežli já - i přes všechno toto snažení jsem neuspěl. Pochopil jsem, že dokonalé harmonie v našem vztahu nikdy nedosáhnu. Ale i přes všechna tyto úskalí, při vědomí lásky, kterou chovala má láska ke Snížkovi, jsem se ho snažil mít rad i já. Mé snažení v tomto směru však nemělo dlouhého trvání. Bylo deset hodin večer a já jsem pocítil určitou potřebu, kterou všichni (až na mou bývalou němčinářku přezdívanou RENÉ) dobře známe a to potřebu - se pomilovat. Moje vyvolená se právě sprchovala a Snížek si v kuchyni vychutnával to, co zbylo večer hostům restaurace na talíři.
To byla ta pravá chvíle pro to vytvořit vhodné podmínky, pro následující akt.
Zní to asi romanticky, ale nečekejte nic extrovního — prostě jsem zhasnul, zapálil svíčku, zatáhnul břicho a nahý jsem si lehl na postel pln nadějí a očekávaní příchodu mé vyvolené.
Ta zanedlouho opravdu dorazila a vidíc mě v rouše Adamově, nic nenamítala a pustila se, se mnou do víru vášní. Nebudu zacházet do intimních detailů - bylo krásné a zároveň vysilující.
Po tomto výkonu jsem se slastně vysílen přitulil k mému pokladu a pomalu s mhouřícími se očky jsem pomalu, ale jistě usínal. Takřka poetická chvíle - co říkáte?
Avšak jak je známo nic netrvá věčně a ani toto nebyla výjimka. Z mého lahodného polospánku, mě rychle vzpružila ona osudná věta - kde je Snížek? Co následovalo: Má drahá polovička vyhledala Snížka, jenž s plným břuchem, ležel v kuchyni - vzala ho do své láskyplné náruče a odnesla ho k nám do pokoje, kde ho položila do pro něj připraveného pelíšku. Snažil jsem se zachovat klid a pokusit co nejrychleji usnout. Ovšem Snížek byl jiného názoru, velice rychle mu vytrávilo a nedbaje osobních práv a svobod, skočil k nám do postele. Zprvu se usadil v dolní části lože a spokojeně si vrněl - zdálo se, že noc proběhne v klidu. Má láska zatím tvrdě usnula a mě už také těžkla očka. Ale v tom Snížek ožil a začal mě terorizovat- olizoval mi obličej a když jsem ho odstrčil, začal mě drápat na nohou a okusovat mi chodidla (bylo to s podivem, ale neomdlel). Čím více jsem se usurpátorovi bránil, tím tvrdší byli jeho opětovné nájezdy. Když už to to bylo opravdu nesnesitelné, zatřásl jsem jemně s mou láskou, která v jakémsi polospánku zabroukala - co se děje?. A já jsem řekl - zlatíčko, nemohl bych dát Sníška za dveře? Pořád mě otravuje a já nemůžu spát. To už mé děvče zbystřilo a obhajujíc Snížka odvětila ,že na chodbě je moc velká zima. Když jsem i po této odpovědi trval na vyhoštění té bíle obludy, strhla se lavina.
- No teď ses teda odkopal - teď teprve vidím co si zač - těmito slovy začla naše ne první a ne poslední hádka.
Ty vůbec nevíš co je to mateřský pud a instinkt. Ty teda budeš špatnej táta a už si teda vůbec nejsem jistá, jestli s tebou někdy nějaký děti budu chtít – vzala si Snížka na svou polovinu postele a uražená se ke mně obrátila zády - Já jsem byl už opravdu ospalý a tak jsem se ani nijak nebránil - s tím, že se to snad ráno nějak vyvrbí a udobříme se.
Ale osud tomu chtěl a ono se to vyvrbilo ještě tu noc.
Byli asi dvě hodiny ráno a já konečně spal spánkem spravedlivých a zdál se mi nějaký sen (pravděpodobně erotický)- tu mě však z mé ideje probudila, rána loktem, kterou mi nechtěně uštědřila ta éterická bytost, se kterou jsem chtěl prožít život. Nicméně nedával jsem najevo mé z mrtvých vstání a bedlivě jsem poslouchal, co se děje za mými zády. A co neslyším - jako by nějaký souboj - následné bolestné vzlyky mé lásky, jako když do Vás kočka zatne drápy - a pak — PAK následovali ty tři - pro mě rajská slova - VYPANI TY HAJZLE a konečné bouchnutí dveřmi.
V ten okamžik mi zaplesalo srdce a v duchu sem si pomyslel, že to s tím mateřským pudem, nebude zas tak horký. A že i má drahá polovička je jenom člověk.
Ráno jsem se probudil jako nepsaný vítěz a má drahá polovička s kruhy pod očima mi nevyčetla ani Ň.