Vrátný Vycpálek

.

Vážení přátelé, svět je nevděčný. Jistě se i vám stalo, že váš dobře míněný nápad nebo vaši přímo geniální věc svět nepochopil, že ho odmítl či se vám dokonce lidé začali i posmívat. I mně se to stalo. Nejenom se mi lidé v okolí začali posmívat kvůli mému nápadu, ale dopadl jsem ještě hůře. Poslechněte si to a poučte se, ať nedopadnete jako já.

Nastoupil jsem do nového zaměstnání. Dostal jsem uniformu, píšťalku, svazek klíčů, asi 14 knih na zapisování všeho vydaného, přijatého, přišlého i odešlého, měl jsem tam zapisovat vše, co přijelo či odjelo, zkrátka co, kdy, kde a s kým se setkal, mluvil, kdo koho hledal a zda ho našel nebo nenašel, kdo se před kým schovával a zda se mu to podařilo, kdo kdy zaspal, kdo s kým zaspal, kdo s kým nespal, kdo utíkal, kdo jen šel …, zkrátka začal jsem dělat vrátného.

Sám ředitel podniku, když mne přijímal do pracovního poměru, měl ke mně dlouhý motivační pohovor. Že jsem reprezentant podniku a že podle mne si příchozí udělají o našem zařízení první dojem. Že jsem jedním z jeho klíčových pracovníků a že jen na mně záleží. Pak mne seznámil se všemi povinnostmi vrátného a zdůraznil požadavek nekompromisní zásadovosti ke všemu, co by mohlo narušit perfektní chod našeho podniku.

Do služby jsem se vrhl po hlavě. Plnil jsem všechny své povinnosti na 120 %. Svou práci jsem dělal naplno a jak jsem nejlépe dovedl. Postupně jsem však zjistil, že v podniku všichni všechno obcházejí, nedodržují či porušují, prozrazují a zatajují, podvádějí a někteří dokonce do práce ani nechodí! Snažil jsem se proti tomu všemu bojovat, ale byl jsem úspěšný asi jako don Quichote v boji proti obrům, tzn. nijak. Dost mne to mrzelo.

Po čase mne všichni začali brát jako brzdu celého podniku a já postupně zjišťoval, že mne nikdo, ale opravdu nikdo v podniku nemá rád. Snad jen pomocná dělnice, bláznivá Alžběta, mne obdivovala, ale i tam jsem to viděl jen jako otázku času. Na vše totiž byla trochu pomalejší.

Dlouze jsem o svém postavení přemýšlel, nakonec při nočních směnách se stejně nedalo spát, a tak jsem sepsal zlepšovací návrh. Navrhl jsem zrušit místo vrátného a nahradit ho umě vycpanou uniformou, která po vrátném zbude. Na vycpání se použije usušená tráva z přilehlého parčíku. Vrátný, říkejme mu pracovně Vycpálek, bude jistě všem vyhovovat svou netečností, klidem a rozvahou, navíc bude mít jen velmi malé požadavky pro své potřeby. Časem si ho někteří zaměstnanci oblíbí, troufám si odhadnout, že nemalá část si ho i zamiluje.

Sepsaný zlepšovací návrh s názvem „ Vrátný Vycpálek“ jsem odevzdal v podatelně. Již při podání zlepšovatelského návrhu mne napadlo, že by šlo tento nápad využít i v jiných podnicích našeho průmyslu. A nemuselo by se jednat jen o místa vrátných. Jistě každého napadne, že by se mnoho zlého nestalo, kdyby se takto nahradila místa neschopných, kteří jen překáží a kteří práci jen předstírají. A vzápětí mne uzemnila představa, že můj návrh pronikne na úřady, do kanceláří nebo dokonce, pán Bůh nás netrestej, do politiky. To by se z našeho státu stal stát Vycpálků! No, třeba by to skutečně u nás začalo fungovat?

Za několik dní jsem pocítil kolem své osoby nebývalý zájem. Zachytil jsem mnoho obdivných, ale i pohrdavých pohledů, mnoho nejapných i japných poznámek. Zkrátka nová myšlenka se v našem podniku začala nezadržitelně šířit. Po čtrnácti dnech jsem byl pozván na projednání mého zlepšovacího návrhu. Za účasti nejširšího vedení a v přítomnosti zástupce nadřízeného orgánu jsem byl pochválen za netradiční přístup a snahu, bylo mi vysloveno uznání a slíbena nezanedbatelná odměna. A pak to začalo. Vysvětlovali mi mnohé nedostatky navrhovaného řešení a přílišnou jednostrannost mého pohledu, malý ohled na celospolečenské dopady a na osudy mnohých zasloužilých pracovníků. Dále poukázali např. na nemožnost prokazatelně vyškolit vrátného Vycpálka z bezpečnostních, požárních, pracovních a zdravotních předpisů a nařízení i dalších předepsaných školení.

Na obhajobu svého řešení jsem uvedl, že ekonomický přínos mého řešení je snadno přesvědčí o kvalitě návrhu, jen je nutno porozumět podstatě a duchu myšlenky. Na nové věci se musíme umět dívat novýma očima! Jen tak budeme moci předběhnout svět. S nadějí jsem se významně zadíval na předsednický stůl a musím přiznat, že mé naděje na přijmutí návrhu poněkud klesly. Asi jsem byl moc osobní. Neodpustil jsem si myšlenku, že kdyby za předsednickým stolem seděli jen vycpaní, moc by jim to slušelo.

Poslali mne za dveře, že prý se poradí a pak mne zavolají a seznámí mne se stanoviskem podniku k návrhu. Poděkoval jsem a vyjádřil přesvědčení, že budou rozhodovat nestranně a spravedlivě. Již tehdy se mnozí ušklebovali.

Odešel jsem se posadit k sekretářce ředitele, tam bude skvělá příležitost se poněkud odreagovat. Musím říci, že o schopnostech ředitele mám jisté pochybnosti, ale sekretářku si vybral skvěle. Ji vycpávat by opravdu nebylo třeba. Udělala mi kafíčko a když jsem ji pochválil, jak jí to dneska sluší, nalila mi do kafe bez řečí i šlehačku. Když se naklonila nad kávou, odměnila mne neplánovaně i pohledem do výstřihu. Ne, tam opravdu nebylo co vycpávat!

Idylu s voňavou kávou přerušil hlasitý telefon. Ředitel. Prý mne má poslat pryč a že si mám zajít na osobní, že tam budu mít vypracovanou odpověď.

Odpověď jsem si vyzvedl cestou z práce. Byla to okamžitá výpověď a o zlepšovacím návrhu ani zmínka. Nevíte náhodou, proč?

Komu asi mohli vycpaní panáci vadit? Vždyť vycpaní panáci na rozdíl od živých nemohou škodit! Nebo že by …, škoda, že jsem se lépe nepodíval po celém předsednictvu, ve zpětném pohledu mi připadali opravdu poněkud špatně vycpaní …

.