Jak jsem se stal modelem

Píše se 23. březen. Je den D. Moje sestra pořádá (společně se svojí kolegyní lomeno kamarádkou) druhý ročník charitativní módní přehlídky vozíčkářů.

Je 10:03, vše se pomalu připravuje, na místo doráží vůz s občerstvením a dovážka pečiva z blízké pekárny, sponzora akce. Dorážejí kostymérky, kadeřnice, zástupkyně módních butiků, jejichž oblečení se bude předvádět a dorážejí také největší hvězdy dnešního večera. Vozíčkáři. Jsem tu také já. Bratr. Bratr mojí sestry. Jako mírumilovný, inteligentní, empatický sourozenec se smyslem pro humor, který se jí nabídl, že pomůže se vším, co bude třeba ke klidnému chodu akce. Ať už to byly drobné grafické úpravy, stříhání losů do tomboly nebo dojídání zbytkových koblih po ostatních účastnících. Spolu se mnou asi 4 další ostatní kluci za stejným účelem. Je krásné počasí, slunce se pomalu dostává nejvýše na oblohu a s asi hodinovým zpožděním (vše je naplánováno s rezervou) doráží řidič kamionu, který veze molo, na kterém se bude předvádět. All is well. All is so perfectly damnably well. To se však časem mělo změnit.

Mimochodem to byla jedna z mých prací, tedy smontování jej dohromady (toho mola). O tom, jak mi při jeho rozmontování po skončení akce a asi 2 dalších lahví Bohemia sektu spadl jeden díl na hlavu a málem mě usmrtil, psát nebudu.

Na svou sestru jsem měl jedinou podmínku. Jednu jedinou. „Hele udělám pro Tebe všechno, ale nechci tam být nikde vidět“, opakoval jsem jí prakticky denně. Tím prakticky denně myslím každou půl hodinu. Nebylo to kvůli tomu, že bych nerad vystupoval před lidmi, vlastně to mám docela rád. Ale musí to mít mou vlastní režii. Mou vlastní. Nerad se i fotím, i soukromě, natož profesionálně pózovat. „Klid Bulí (tak mi s oblibou říká), budeš vozíčkáře vyvážet na molo a z něj“, říkávala mi, dávaje mi přitom naději, ale stále jsem ji proklínal nedůvěřivým pohledem „A budeš samozřejmě schovanej za paravenem, nikdo Tě neuvidí“, dodala a mně se ulevilo.

Je 11:17, mělo by se jít zkoušet. Modelky jsou připravené, stejně tak já s ostatními (mít to takhle zákulisně s modelkama mi vždycky přišlo jako fajn představa). Někdo tu ale chybí. Sestře zvoní telefon.
„To si ze mě děláte prdel?“, znějí její první slova do smartfonu. Po pár vteřinách dalšího klení, které pojednávalo zejména o té prdeli, sestra položila telefon. Začala konverzovat s Michaelou, tedy spoluorganizátorkou akce. Za pár minut přistoupila ke mně, stojícímu s dalšími kolegy z branže drobných výpomocníků akce, kdy jsme debatujíce postávali ve tvaru pentagonu. „Brácha, je to na hovno, volali mi modelové, že mají domluvenou jinou akci a nedorazí“. No jo, hrábnout trochu zadarmo pro dobročinné účely pánům nevoní, pomyslel jsem si v duchu a „Tak to jste pěkně v prdeli“, jsem jí odpověděl nahlas. „No víš, myslela jsem, že by si mohl chodit Ty“, vystřelila na mě a přitom mě sjela pohledem, načež mi začla lichotit, že jsem nejúžasnější a nejkrásnější nejen bratr, ale i chlap vůbec, kterého zná (v podstatě zná pouze mě a tátu – kecám, má pravdu samozřejmě). „No a kluci by mohli chodit taky“, opáčila a projela pohledem i ostatní. Sestra viděla, že potom, co jsem si v hlavně přemítl slova, která mi řekla, byl v mé tváři evidentně vidět pocit mdlob a na zvracení. Nevěnovala tomu však velkou pozornost. „Za chvíli se začíná zkoušet, tak se běžte připravit“, zakřikla a tím prakticky utnula jakékoli další dohady. Byl jsem to já, Petr (bratr spolupořadatelky), Vilda …a tečky tam jsou proto, že si napamatuju jména dalších odsouzenců na smrt. Bylo nás pět. Zasmál jsem se při vzpomenutí si na knihu Karla Poláčka. Paralelu to mělo. A velkou. Přehlídka se konala v místě jeho bydliště. Smál jsem se, ale byl to smích ironický. Smích přes slzy. Bůh s námi.

Je 13:05, je odzkoušeno, měl jsem na sobě červený kalhoty, vypadám jako debil. Zbývá 7 hodin do ostrého startu a já přemýšlím, přemítám a googluji, jaký alkohol by mě udržel dezorientovaného, nemyslícího na blížící se událost až do samotného začátku akce, aniž bych se musel každou chvíli přikrmovat nějakou lihovinou. Zvedáme se, máme chvíli volno a odcházíme s ostatními kolegy (teď už modely) ven, vyvětrat si hlavu, vymyslet plán. Jeden z nich má u sebe sbírku básní od Jardy Irovského, tak jdeme do nedalekého parku a čistíme si hlavu čtením poezie. Ne. To je samozřejmě lež. Odcházíme do nejbližšího baru a objednáváme.

Je 15:03, už 3 hodiny se v kuse potím, měl jsem 1 pivo a 2 rumy. Teda 2 piva a 2 rumy. Dobře 3 piva a 2 rumy a víc ze mě nedostanete. Mám v sobě asi 1 promile. Zkouším sestru, posilněn alkoholem se mi to zdá jako dobrý nápad. „Ty hele, ségra, jsem vtipnej, občas napíšu nějakou básničku, umím i sprostou!, co kdybych dal Stand Up Comedy?“. „Nebudu se už s tebou o tom bavit, Bulku (tak mi také s oblibou říká)“ , řekla mi rozhněvaně, ačkoli vím, že rozhněvaná ve skutečnosti nebyla a uměla se poměrně dobře vžít do emocí, které jsem prožíval. „No nakonec to Stand Up Comedy bude i tak“, snažil jsem se žertovat. Kurva, kurva, kurva.

Je 17:14, dalšími panáky rumu se držím ve formě, vyšrouboval jsem stav alkoholu v krvi o další půl promile. Holky už se zkrášlují, my s klukama máme čas pro sebe. Využíváme ho a společně s vozíčkáři děláme blbosti a soutěžíme. „Jsem nejlepší jezdec v kárách na Jamajce“, řvu po celém kongresovém centru tlače před sebou jednoho z vozíčkářů (Jistě jste viděli Kokosy na sněhu). Závod jsme vyhráli o 3 sekundy. Nejtěžší zkouška se však ale blíží, čas letí. It’s gonna be worse than worse.

Je 19:05,06,07 teď už nepočítám čas jen na minuty, ale i na sekundy. Do budovy se začínají sjíždět první návštěvníci. Mezi nimi je i setry kolegyně z kabinetu. Jmenuje se Iva, říkám ji Brožena, Bróža. Viděli jsme se asi dvakrát, posilněn dalším rumem nabízím tykání. Je 19:21:17,18,19. Brožena měla být moje záchrana. Dávám se s ní do řeči. Domlouvám se s ní. To bude člověk, na kterého se upnu, až budu chodit po těch ďáblových prknech. Já vím, je to smutný, Ivě kolem padesátky, ale bylo to jediné řešení. Na rodiče jsem koukat nemohl, protože seděli na boku a já šilhající na ně, bych nepůsobil moc profilem profíka. Bróža měla místo vepředu mola, tedy v místech, kam jsem já musel po mole dojít. „Hele, když budu špatnej, ukaž mi na povzbuzení palec nahoru“, navrhl jsem. „A když budu dobrej, hoď po mě třeba kalhotky“, vypadlo po mě hned potom. „Nebo ne, kalhotky si radši nech“, rychle jsem vystřízlivěl.

Zbývá 17 minut, to je 17 krát 60 sekund a to je sakra málo času. Jsem kompletně střízlivý. Mám na sobě ty červené kalhoty. Je to hrůza. Chlapský šarm nepomohl, naposled jdu za sestrou a zkouším tentokráte ženské zbraně. Konkrétně se tedy rozbrečím a zkusím ukázat výstřih. Nepomáhá to, jsem v tom zatažený a nedá se couvnout. Mezitím se sál plní do posledního místečka a prostor dostávají moderátoři dnešní akce paní Eva a vozíčkář, bývalý muž roku Martin Zach. Během jejich úvodního slova si s námi dává posledního panáka bývalý vítěz Superstar, zpěvák Ruml, který se postará o první vystoupení.

Akce začala, blíží se ta chvíle, rum ze mě opět vyprchal. Z největší nervozity mě dostává krása ostatních modelek. U jedné z nich se jedná o naprostou dokonalost. Moderátoři na začátku zmínili a uvedli diváky do situace a problematiky ohledně mužských profi modelů, načež při prohlášení, že „Modely nahradili bratři našich organizátorek“ sklidili od publika ohromný aplaus. Uklidnilo mě to. Uklidnilo mě to i z toho důvodu, že výtěžek jde pro chlapce trpící svalovou dystrofií. I to, že hlavními hvězdami jsou vozíčkáři a krásné ženy. Ale tohle předvádění mi vlastní není, chce to plán. Když už to není tak vážný, aspoň udělám něco rádoby vtipnýho. Máme chodit dvakrát – 2 kolekce, někdo třikrát, ale plavky jsem hned na začátku odmítl. Nechci mít ještě zbytečné starosti s tím, kterou z toužících žen po mém těle si dnes večer odvezu na pokoj. Dobře, při prvním se uvede, dojdu doprostřed mola, vytáhnu z kapsy imaginární fotoaparát a začnu si to tam fotit. Co při druhým? „Martine, jdeš na plac“… a do prdele, nemám čas. Musím improvizovat. Při prvním „chození“ jsem se řídil jasně předepsaným pravidlem o zmíněném foťáku, s publikem si trochu pohrál, jako že ho nemůžu najít a vida. Mělo to úspěch! Jsou moji! Druhé „chození“. „Málem bych zapomněl na Bróžu“, pomyslel jsem si. Došel jsem tedy na konec mola, jedním očkem mrkl na ni, dalším očkem jsem poletoval po zbytku sálu. Muselo to vypadat blbě, asi jako „jedno oko kam jdeš, druhé vodu“, ale fascinované publikum mými předchůdci si, vypadá to, mých šilhajících očí nevšimlo a mělo to úspěch.
Backstage. Je po všem. Převlíkáme se. V jedný místnosti s holkama. Předtím uděláme poslední zákulisní společné selfíčko a já se pouštím do těch slibovaných koblih.

Slovo dalo slovo,
Byly dvě,
Pak celé molo

Během této akci jsem ztratil od nervů většinu své tělesné hmotnosti, ale s připočtením přidané hodnoty, tedy výtěžku na výše zmiňované dobročinné účely a zároveň pomoci mé milované sestře, je to pouze malá ztráta.
Vlastně, když o tom tak přemýšlím, privilegium, být v převlíkačce s polonahejma kočičkama taky není úplně špatná náplň dne. Hledejme pozitiva, přátelé.