"Pravda nejpravdovatější" o útoku na Charlie Hebdo

To vám byl jednou jeden muž.

Muž se třemi N: Nicolas, Nezaměstnaný a Nešťastný.

Nicolas proto, že měl takové jméno, Nezaměstnaný proto, že už třetím rokem neměl práci a Nešťastný byl právě proto.

On to byl tak trochu umělec. Ano, mohl by vzít práci metaře, skladníka nebo návrháře reklamních kampaní. Ale on měl svou vysněnou práci, vysněný cíl. A tím cílem byla už od raného mládí pomenší dvoupatrová budova na Náměstí Republiky. Každý den se mu zdálo o tom, že tam pracuje a stává se tak věhlasným po celé Francii. Dával tam několikrát životopis, nejméně desetkrát tam šel osobně, ale pokaždé ho odmítli.

"Máme plno", říkali s omluvou "Lidí jako vy je tady víc než dost", odbývali ho, když se snažil dokázat, co umí a jak je v tom dobrý. Nenáviděl tamější zaměstnance a celé jejich pitomé dílo, on by to zvládl líp a lidé by ho milovali!

Po dvanáctém neúspěchu jednoho lednového večera přišel zkroušený domů, zavřel se do své pracovny a dlouho, dlouho přemýšlel. A pak ho to napadlo. Už ví, co udělá.

 

Následujícího dne přišel Nicolas Vingtenier před jejich sídlo. Byl oblečen celý v černém. Nevíte, co mu to dalo práce, takhle se vyfiknout. Musel si tajně vypůjčit manželčin kabát. Tchánova kulicha. Synovy lakýrky do tanečních a své kalhoty na pohřeb. Ani na hlavu mu nebylo vidět - sebral mladšímu Antoinovi kuklu, kterou dostal od Ježíška. Černý jako noc, s naraženým kulichem na hlavě, též černým, se domáhal se vstupu. Ke zděšení vrátných vytáhl zpod černého kabátu nabitý kalašnikov. Vyběhl do prvního patra. Přesně věděl, kde co je, byl tu tolikrát na pohovoru a pokaždé ho vyhodili! Ale teď už ne. Slyšel nějaké hlasy. Aha, mají schůzi, ach, to je skvělé! Rozrazil dveře a vstoupil dovnitř.

"Všichni kreslíři ruce vzhůru!" zařval. Ovšem ruce vzhůru dali všichni, ostatně při střelbě se to dělá. Ta-ta-ta, zaštěkal kalašnikov a zkosil sedm lidí k zemi. A teď rychle vypadnout, než se ostatní vzpamatují. Teď už má o práci postaráno, sedm pracovních míst je volných, to by bylo, aby ho nevzali.

 

Jenže co to? Najednou se rozrazily dveře znovu, ozvalo se: "Alláhu Akbar!" - a před nebohým Nicolasem stál, ach Bože, skutečný terorista!

"Kreslíři co kreslili proroka Mohameda, ruce vzhůru!" zařval. Jenomže teď už je logicky nikdo nezvedl.

"Eh.." pravil ostýchavě ekonom Bernard Marris, zvedaje roztřesenou ruku zpod stolu,

"Víte, jak bych vám to jen vysvětlil, pane teroristo, on totiž váš kolega už ho jaksi ráčil zastřelit..."

Terorista pohlédl na Stéphana Charbonniera v kaluži krve a jeho černé oči se zabodly do Nicolase. Tomu hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Jéžíšmarjá, co když mě taky zastřelí. A napadla ho spásná myšlenka: musím taky hrát teroristu.

"Alláhu akbar!" vzkřikl vítězně, "Už jsem ho pomstil za tebe, soudruhu."

"COŽE?? SOUDRUHU??" vypěnil terorista, "Charb, ten čmáral, to byl soudruh, komouš, kurva, bezvěrec, kurva, ne já!"

"T..teda kolego, já myslel jakože souvěrče, jakože soudruhu v džihádu."

Nevypadalo to, že by se terorista upokojil - z nějakého nepochopitelného důvodu se mu černé oči naplnily děsem. Aby hrůzu zakryl, s pokřikem "Alláhu akbar!" zastřelil ekonoma a telefonistku. Nicolas tedy, aby se neřeklo, provrtal kulkou šéfredaktora. Jednak měl strach, aby si o něm terorista nemyslel, že je moc měkký a neměl na něj podezření, no a jednak, to víte, když se mění šéfredaktor, tak to by třeba mohl, se svými zkušenostmi, no, rozumíte, příležitost jako hrom. V dalším dokazování naštěstí nikdo nepokračoval, k velké úlevě přeživších, ještě jedou vykřikli Alláhu Akbar a běželi ven.

 

"Kdo jste?" ptal se udýchaně terorista, když sbíhali ze schodů.

"Já.." oddychoval Nicolas, "Ech...Ach..Ahmed."

"Já Hassan. A kdo tě poslal?"

"Eh, no.." zděsil se Nicolas, protože jak měl chudák vědět, která z organizací má tohle na svědomí a tušil, že se navzájem nemají zrovna v lásce, tak z toho vybruslil neutrálně:

"Alláh samozřejmě!"

Uspokojený terorista zamumlal něco o tom, že jeho taky, ale to už se sjížděla před redakci policie. Ehm, tedy, abychom byli přesní, dva uniformovaní vyjeli z postranní ulice na kole. Neozbrojení. Ale i tak, sakra! zděsil se Nicolas. Tohle mu nedošlo. Proboha, co když ho chytnou a udělají z toho teroristický útok? Islámským teroristům dávají určitě mnohem vyšší tresty. Proč ten idiotský komplic musí pořád dávat najevo to své "Alláhu akkbar?!" a "Pomstili jsme proroka?" Policie se k nim neuváženě rozběhla.

Hele ho! blesklo v tu ránu Nicolasovi pomstychtivě hlavou, to je ten policajt, co mi dal včera na auto botičku za nedovolené parkování! Když už mám ten kalašnikov...tu máš, parchante policajtská - ta-ta-ta a policista Ahmed Merabet padl k zemi. Ta-ta-ta - terorista okamžitě zastřelil druhého, s tradičním a již trochu ohraným pokřikem: "Alláhu akbar!"

"Jak se opovažuješ, ty....!" chroptěl postřelený policista Ahmed Merabet, "Vraždit... ve jménu Alláha..." - terorista k němu přiskočil, zařval: "Sklapni, ty zasranej arabáči!" - což Nicolas trochu nechápal, vždyť terorista je snad přece taky Arab, ne? - a ta-ta-ta, Ahmed byl prostřílen jako mitrajézou.

Co teď? Za chvíli přijedou jistě další policisté. Oba dva se zdáli být z tolika nakupených vražd trochu otřeseni.

 

 

Ve spásné chvíli se na rohu objevilo černé auto. Přiřítilo se k nim, řidič je vtáhl dovnitř a vezl je šílenou rychlostí kamsi postraními ulicemi.

"V pořádku?" optal se suše.

"V po...v pořádku. Alláhu akkbar." vykoktal ze sebe už zase terorista, a nepůsobil, že by mu bylo příliš dobře. Asi ho to vraždění trochu unavilo, přemýšlel Nicolas, přece jen, i terorista je v jádru jen člověk.

"Ano." hlesl Nicolas a byl rád, že na teroristy je spoleh.

"Pomstili jsme Proroka." dodal radši a čekal, že se terorista vysvlékne do civilu, aby ho nikdo nepoznal, ale neudělal to, no a tak to taky neudělal. Řidič to neřešil, měl své instrukce a prostě je vyhodil na jednom odlehlém místě za městem - tam si oba podali ruce, zašeptali Alláhu Akkbar a každý běžel svou cestou.

 

Nicolas ihned vyděšeně zalezl do nejblízšího křoví a převlékl se. Všechno tam nechal a docela jako normální člověk nasedl na metro a jel domů. Snažil se na všechno zapomenout. Na druhý den stál s rodinou na náměstí a všichni byli Charlie. I on byl Charlie. Někteří vyjadřovali, že jsou Ahmed, na památku zastřeleného policisty. I Nicolas byl Ahmed, i když trochu jinak. Toho dne večer se zavřel do své pracovny a když ráno vylezl, měl hotové své životní dílo - úchvatnou karikaturu proroka Mohammeda svírající Je suis Charlie a nahoře psáno to, co říkal zastřelený policista: "Tohle jsem nechtěl!" Bylo to prostě geniální! Hned s tím běžel do redakce, kde ještě uklízečka vytírala krev, a na základě toho byl okamžitě přijat na plný úvazek. S výskotem běžel po schodech. "Sakra chlape, nešlapejte mi tady!" rozčilovala se na něj uklízečka, když za sebou zanechával krvavé šlápoty, ale radost mu zkazit nemohla - kresba vyjde na titulní straně!

 

* *

Desátého ledna, v Paříži, v pátém obvodu. Schůze Národní Fronty k deklamované demonstraci proti muslimské hrozbě a za vyhoštění imigrantů. Všude pobíhají lidé zabalení do francouzských vlajek, diskutuje se o hájení "evropských liberálních hodnot" a o stěnu je opřen transparent "Islám ve Francii nechceme. Pryč s muslimy." Vyrábějí se letáky, transparenty a diskutuje se. Naproti kanceláři stojí jistý Henri Marquet, už na první pohled je to pěkná vazba, a na druhý pohled, kdyby si rozhrnul košili, bychom zjistili, že i regulérní fašoun, protože má na prsou vytetovaný symbol vichistické Francie.

"Henri, volá tě místopředseda strany."ozvalo se náhle z kanceláře.

"Jo, už du." řekl Henri a šel.

"Dobrá práce," povídá místopředseda, když za ním zaklaply dveře, "Myslím, že tu funkci máte jistou. Ale prý se vyskytly nějaké, ehm..komplikace?"

"Je to tak..." upřel na něj Henri své podmanivé černé oči. "Sem tam přišel - a von tam už byl ňákej fakt terorista, skutečnej. No a už byly někerý po smrti. Charb, Cabut...ti hlavní."

"To je jedno kdo je zastřelil, hlavně že jsou po smrti. Já jim dám, tomu zasranýmu trockistickýmu škváru malovat nás jak nějaký tupce. Navíc ...tepláky já si na pochody zásadně neberu."

"Ale měl jste.."

"To byly šusťáky."

"Ale zrubal jsem je stejně. Zmrdy levičácký."

"Skvělé, skvělé. Viděl jsem to video, ztropils tam pěknej povyk, myslím že nikdo nemá pochyb, že to byl muslim."

"No jako snažil sem se působit co nejterorističtěji, ale nevim jestli to tomu vopravdickými nebylo trochu podezřelý, že sem pořád řval to samý. Když ale já nic jinýho než to Alláku akbar arabsky neumim. Ale von taky nic jinýho neřval. Jo a von mi normálně řek soudruhu. To sem nevěděl, že mezi sebou si říkaj soudruhu. Tak sem torchu vypěnil. Ale fakt jenom málo... "

"Tady aspoň vidíte, že komouši a teroristi jsou jedna badna hajzlů."

"Sem měl trochu vítr, že mě odhalí. Tak sem se fikaně ptal, kdo ho poslal a von prej, že Alláh. Tak sem fikaně přikývl, jako že jo, mě taky."

"Kolego, máte opravdu červený puntík. Byl to geniální tah. Le-Penová je prostě třída. Jen škoda, že to je ženská..."

"Pro vítězství naší strany všecko, pane náměstku. Vive la France! Vive la Nation!" zasalutoval Henri, chopil se transparentu "Islámské barbarství a krvežíznivost do civilizované národní Evropy nepatří" a vyšel s ostatními nacionalisty do ulic přiživit se na té tragédii a nahnat si zas nějaký ten politický kapitál do příštích voleb.

 

* *

A na rohu v hospodě u nejzažšího stolu seděli dva posmutnělí vousatí mužové. Vypadali zhrzeně, zahambeně. Ten se slzou v oku povídá tomu namol opilému:

"Brácha, já to prostě...nechápu. Jaktože islámskej stát byl rychlejší?"

"Nachystaný to všecko bylo a teďkom ten pocit..." zamumlal lítostivě opilý, "vtrhneš tam a nikde nikdo, jenom dvanáct mrtvol,prostě žádnej materiál, u Alláha všemocnýho, kdo nezažil, nepochopí...Kdyby tak Abdul věděl, že vezl autem ty zkurvisyny z ISILU..."

"No ale aspoň toho bezvěrce, toho falešnýho muslima, toho kacíře Merabeta co je bránil" bouchl rozčileně do stolu první, "..nám mohli nechat!"

"Držte huby, merde!" ozvalo se nakvašeně zepředu od televize, "Drží se minuta ticha za oběti teroristů v tý redakci."

"Jo porád..." mávl odevzdaně rukou zhrzený služebník Ál-kaidy, vyndal z kapsy papír s podrobnými instrukcemi útoku a demonstrativně se do něj vysmrkal.

"Seru už na Álkajdu, čím je starší, tím je neschopnější..." zamumlal ovíněný džihádista, "Ať žije ISIL!"

 

 

A nikdo, ani policisté, ani tajní agenti to neslyšeli. Všichni drželi minutu ticha na náměstí s Hollandem a Merkelovou a všichni byli Charlie.