Hovno

Je podvečer. Je zimní podvečer. Letos nenapadl sníh, ale aspoň trochu klesla rtuť teploměru pod nulu. Je brzy tma a tak večerní venčení našeho psa obstarávám já. Přítelkyně jen když je světlo. Nasadil jsem obojek na krk a dostal pytlíky na exkrementy. Nesnáším, když do něčeho takového vstoupím a tak sbírám a uklízím. Vycházíme ven ze vchodu a jdeme.
Bydlíme v Liberci u muzea, kde je park. Chodíme tam venčit. Místní nazývají ten park parkem feťáků, ale já jsem tam žádného nikdy nepotkal. Pod nohama mi lehce praskají listy stromů, které byly mokré a mráz je trošku zpevnil. Pes běhá okolo a čuchá si. Sleduji, zda nedělá potřebu a u toho si vytahuji krabičku cigaret z kapsy se zapalovačem. Škrtl jsem , zapálil cigaretu a lačně natáhl. Koukám, že už dělá to, kvůli čemu jsem sem přišli. Vyndal jsem z kapsy pár igelitových pytlíků a mezi nimi byla i taková malá neprůhledná igelitová taštička jako od kosmetiky či od léků. Sklonil jsem se a sebral exkrement. Taštičku jsem držel za ouška a šel to odnést do koše. Koš na exkrementy byl na druhém konci parku. Pes přiběhl ke mně a radostně poskakoval. Najednou se zastavil, zkameněl a s tichým vrčením koukal někam za mne.
Z houští rychlým krokem k nám jde mladý hubený muž v kapuci a v tmavé bundě. Psa jsem uklidnil a on přestal vrčet. „Co to máš?“, zahučel mladík. „Hovno“, děl jsem jakoby nic a usmál se. „Tak to sem naval a dělej“. Pokrčil jsem rameny a podal mu malou igelitovou taštičku se slovy: „Tak na, když myslíš…“. Mladík rychle popadl tašku a utíkal s ní pryč. Chvíli jsem překvapeně hleděl za ním a pak jsem se začal smát. Představoval jsem si, jak se asi bude tvářit, až zjistí obsah taštičky.
Šel jsem přes půl parku zpět domů s hubou od ucha k uchu. Ještě když jsem otvíral dveře, jsem se stále smál. A další salva smíchu nastala, když jsem to vyprávěl přítelkyni. Takže, když vám někdy někdo řekne, že má hovno, může opravdu mluvit pravdu. :-)